Poté, co v roce 1952 vystudovala Pedagogickou školu v Přerově, dostala umístěnku do mateřské školy v Horní Libině na Šumpersku. O dva roky později byla přeložena do Raškova a poté na vlastní žádost odešla do školy v Telčicích na Prostějovsku. „Po mateřských dovolených jsem nakonec nastoupila do školy v Lobodicích, kde jsem pracovala ve funkci ředitelky až do svého odchodu do důchodu v roce 1987," vzpomíná.

Aby mohla profesi učitelky dělat, musela nejdříve vystudovat veřejnou školu pro ženská povolání. „Během studia se to však změnilo. Nakonec jsem absolvovala pedagogické gymnázium pro vzdělání učitelek mateřských škol," říká.

Ladislava Déduchová při předávání medailí za dlouhodobou a vynikající pedagogickou činnost v Lichtenštejnském paláci v Praze.

Ladislava Déduchová při předávání medailí za dlouhodobou a vynikající pedagogickou činnost v Lichtenštejnském paláci v Praze. Foto: archiv MŠMT

Po dobu své pětatřicetileté praxe vychovala řadu dětí a jako uvádějící učitelka zaučila i mnoho absolventek pedagogické školy. Nikdy nezapomene na své zastupování v nedalekých Polkovicích.

„Říkala jsem dětem, že už je čeká škola. Seděla jsem na židli a najednou přišel malý Lubošek. Objal mě a rozplakal se. Tak jsem se ho ptala, co se mu stalo, a on mi řekl, že když půjde do školy, tak už mě neuvidí. To mě dojalo," prozrazuje.

Naposledy se ve školce v Lobodicích byla podívat loni s pravnukem. Na svou práci vzpomíná ráda. „To víte, skoro celý život jsem strávila v mateřské škole, tak mám plno krásných vzpomínek. Byla to hezká práce. Měla jsem děti ráda a ony to poznaly," dodává.

Předávání medaile si velmi užila. Do teď ale neví, jak se o ní na ministerstvu školství dozvěděli. „Dorazili jsme tam brzy, tak jsem seděla úplně vepředu. Připomenulo mi to celé jeden film s Vlastou Burianem, který chtěl pořád dostat medaili. A my ji nakonec dostali," uzavírá s úsměvem.