Marek Torčík

  • básník, spisovatel a publicista
  • narodil se v Přerově v roce 1993
  • je absolventem Gymnázia Jana Blahoslava
  • žije v Praze, kde také vystudoval anglofonní literatury a kultury na FF UK
  • v roce 2016 mu vyšla básnická sbírka Rhizomy
  • od té doby publikoval především časopisecky prózu i básně
  • kniha Rozložíš paměť, kterou vydalo nakladatelství Paseka, je jeho románový debut

Jaké byly vaše bezprostřední pocity po převzetí ceny Magnesia Litera za prózu? Čekal jste to? 

Nečekal. Můj vztah k literárním cenám je ale docela komplikovaný, nemyslím, že by v literatuře bylo možné soutěžit. Tím spíš, pokud chcete knihou vyjádřit nějaké palčivé téma. Každý čtenář má jiný vkus, ocenil by jinou knihu, a to platí i o porotě. Pro mě je to samozřejmě velká pocta, ale zároveň si myslím, že je spousta knih, které by si ocenění zasloužily více. Třeba Evropanka Alexe Sevruka nebo Těla Kláry Vlasákové.

Literární tvorbě se věnujete už delší dobu, co je vám bližší? Poezie nebo próza? Ve kterém žánru se cítíte svobodněji?

Psát poezii je mi mnohem příjemnější. Je to i bezpečnější prostor, té pozornosti je mnohem míň a zároveň si tam můžete díky tomu tak trochu dělat, co chcete. Próza navíc zabírá strašlivě moc času, nedokážu si představit, že bych měl napsat román například v momentě, kdy bych měl rodinu a k tomu nějakou fyzicky náročnou práci.

Rozložíš paměť je románový debut. Znamená to, že se chcete románové tvorbě věnovat i do budoucna? Jaké jsou vaše plány?

Asi zatím nemám konkrétní plán, něco málo rozepsaného mám, ale asi o tom ještě není dobré mluvit. Jen to nebude nic podobného tomu prvnímu románu.

Jak vlastně román vznikal? Zrál ve vás nápad už delší dobu, nebo to byla spontánní vzpomínka na minulost, kterou jste se rozhodl zpracovat literárně?

Vznikal více než tři roky. Původně šlo o mnohem neuspořádanější text, celou dobu jsem měl ale v hlavě příběh, který by vyprávěl o tom, jak nedůvěryhodné můžou právě vzpomínky být.

Pocházíte z Přerova. I když je vaše reflexe života maloměsta docela nemilosrdná, jak jste ho tehdy vnímal? A jak ho vnímáte dnes? Změnil se nějak váš pohled?

Já bych asi nepoužil slovo nemilosrdná. Snažil jsem se naopak ukázat, že i když všichni občas děláme chyby, neznamená to, že bychom byli zlí lidé. To platí o všech postavách v románu. Pro mě jen nedávalo smysl nepojmenovávat věci, které mě nějak trápí. Řekl bych, že mám k mému rodnému městu zdravě kritický vztah. Města jako Přerov mají často špatnou pověst, hlavně v centrech jako Praha, ale to je hloupost lidí ve velkoměstech. Rádi si připadají lepší než ti ostatní, je to příběh, co si vypráví, aby nemuseli řešit vlastní problémy.

Pro mě bylo důležité ukázat, že přestože má Přerov spoustu bolavých míst, ty se nijak neliší od problémů, které řeší lidé ve větších městech. Třeba opuštěné a chátrající budovy jako je hotel Strojař, to je něco, co se řeší úplně všude. Nebo třeba odliv pracovních míst a vzdělaných lidí. Stejně tak problematika vyloučených lokalit. Problém je, že velká města jako Praha polykají nejen mediální pozornost, ale také talentované mladé lidí. Což ostatně sleduji i na sobě, svou práci bych v Přerově bohužel dělat nemohl.

Knižní Přerov je úplně jiný

V té knize jde ale o Přerov před více než desíti lety. Navíc o Přerov tak, jak jsem ho na papír sepsal já. Nemá s Přerovem dnes, ani s lidmi v něm, nic společného. Je to úplně jiné město. Navíc se tu neustále něco mění. Vezměte si třeba alej v okolí Bečvy, já si ještě pamatuji tu starou lávku, pamatuji si na to, jak se prohýbala, když jsme po ní jako malí skákali. Vlastně mě Přerov pořád nepřestává překvapovat, myslím, že jde strašně vidět nadšení lidí, kteří se tu snaží vytvářet příjemné město pro život.

Ovlivnil vás život v Přerově v tom pozitivním slova smyslu? Třeba jako město, kde se narodil básník Josef Kainar?

Určitě ovlivnil, mám na Přerov spoustu hezkých vzpomínek. Třeba na léta, kdy jsem studoval na Gymnáziu Jana Blahoslava. Rád se procházím po zahrádkářských koloniích, fascinuje mě i ta industriální architektura, myslím, že je v tom velká krása. A taky ta okolní příroda. Ostatně odsud není jen Josef Kainar, narodil se tu třeba i můj oblíbený básník Oldřich Mikulášek. Své začátky v Přerově měla i Skupina 49. A žije a tvoří tu skvělá spisovatelka Lenka Chalupová. Myslím ale, že to nejdůležitější, co mi tohle město mohlo dát, je schopnost vidět věci jinak. Kdybych se narodil někde jinde, třeba v Praze, nejspíš by mi spousta souvislostí unikala.

Jako rodáka z Přerova se vás musím zeptat - máte ve městě nějaká oblíbená místa, kam rád chodíte? Oblíbenou kavárnu nebo cukrárnu? Nebo přírodní zákoutí? Sledujete i dnes aktuální dění v rodném městě?

Jasně. Nejradši mám okolí Laguny a Žebračky. Vlastně nejsem moc městský člověk, takže mi ta blízkost přírody vyhovuje. I běhat se tu dá mnohem líp než v Praze. Jako malému mi bylo nejlíp v přerovské knihovně. Nedávno jsem fascinovaně prohlížel fotky z místností, do kterých jsem se jako dítě nestačil podívat.
Dění v Přerově sleduji, i když asi ne tolik, kolik bych si přál. V Přerově pořád volím, takže mi to přijde důležité. Naposledy mě třeba nadzvedla ze židle kauza s mrtvou kočkou vystavenou v jedné galerii poblíž exekutorského úřadu.

Na které pedagogy z gymnázia rád vzpomínáte?

Mám za sebou čtyři roky na Gymnáziu Jana Blahoslava. Byl to obor se zaměřením na jazyky, ale dlouho mě držela hlavně chemie. Proto rád vzpomínám na paní profesorku Havlíkovou nebo samozřejmě na svou češtinářku Kláru Komzákovou. Kdybych neměl tak skvělé učitele, asi bych měl pak na vysoké krušnější časy.

Můžete přiblížit svůj současný profesní život?

Pracuji s knihami v jedné literární agentuře. Řeším překladové licence z anglického jazyka do češtiny. Zní to možná trochu noblesně, ale ve skutečnosti to jsou hlavně e-maily. Ale pod rukama vám díky tomu projde spousta knih.

Vystudoval jste anglofonní literatury a kultury na Filozofické fakultě Univerzitě Karlovy. Odrazilo se toto zaměření ve vaší tvorbě?

Odrazilo, určitě. Minimálně tím, že jsem občas bojoval s češtinou. Ale anglofonní literatura mi svým způsobem otevřela čtenářské dveře. Tím, že jde o mnohem větší publikum, tam vychází také různorodější tituly, je více z čeho si vybírat.

Jaké byly reakce vašeho okolí na debutový román?

To je něco, čeho vlastně strašně lituji, a dnes bych to nejspíš napsal celé jinak. Já tu knihu trochu hloupě s nikým nekonzultoval. Všechno v knize pochází z mé hlavy, ta kniha je román, není to moje biografie. Většina věcí v ní se stala úplně jinak, nebo se nestala vůbec. Pojmenoval jsem po sobě vypravěče, protože jsem chtěl, aby čtení působilo jako zrcadlo, aby se čtenář do postavy více vcítil. Co mi ale nedošlo, je, že právě tím, že si v ní vymýšlím, můžu někomu ublížit.
Zároveň ale myslím, že věci v té knize si prožíváme více či méně tak trochu všichni. Všichni si čas od času přijdeme divně, cítíme se jako outsideři a pro mě bylo důležité tohle vyslovit. Ukázat, že není nic špatně na tom udělat chybu, přece se to i říká, že chybovat je lidské…