Máte rád narozeninové oslavy? V březnu jste měl šedesát let. Jak jste toto kulaté jubileum oslavil?
Jsem člověk, který rád slaví, takže to bylo ve velkém stylu. Oslava se konala na zámku v Hrubšicích nedaleko Ivančic, který patří mému kamarádovi, hraběti Bulovi. Pozval jsem asi sto padesát mých nejbližších kamarádů. Byla to oslava, která vydala za dvě svatby, a bylo to pěkné. Měl jsem tam také spoustu hostů. Mezi gratulanty se objevili Láďa Kerndl, Bohuš Josef, Petr Kocman, Pavlína Jíšová, Ilona Csáková a další přátelé. Dokonce mi zazpíval i můj jedenáctiletý syn Maxík Horký, což byl pro mě nejkrásnější dárek. Maxík je celkově můj životní dárek, který mi seslal z nebe ten nejvyšší. Hraje na kytaru, takže se zdá, že se potatil a půjde v mých šlépějích.

Mají blízko k hudbě i vaše ostatní děti?
Nejstarší syn už má pětatřicet let. Dělá jiný styl hudby. Ten žánr mi není úplně blízký. Vím, že má talent, ale není to romantik. Já se snažím, aby byl člověk v hudebním projevu kulturní, protože kultura povznáší. Dcera Valentýna je učitelkou v mateřské škole a je také hudebně nadaná. Dcera Ester se vydala vlastní cestou a vybrala si obor kosmetika.

Kdy jste vzal kytaru poprvé do ruky?
Bylo to ve třinácti letech. V dětství jsem chodil do bývalého skautského oddílu, který přejmenovali na pionýra. Šlo o turistický oddíl s názvem Lesní moudrost, který stále existuje. Chodili tam kluci z naší čtvrti z Černých Polí. Tehdy jsem začal na kytaru zkoušet. Nakonec jsem našel tátovo staré album z čundrů a jeho starou kytaru ve skříni. Donutil jsem maminku, aby ji slepila, a to byl ten start. K hudbě ale měla blízko i maminka, která dělala na začátku šedesátých let vokalistku u Gustava Broma, takže jsem tu hudební štafetu převzal po rodičích.

Festivaly jsou nákladné

Je pro vás šedesátka životní milník?
Padesátku jsem prožíval daleko více. Padesátky jsem se úplně lekl. Šedesátky jsem se už nepolekal. Nepovažuji to za životní předěl. Co naděláme? Životem jdu dál a nebudu se dívat, kolik mně zbývá, protože to stejně nikdo z nás neví. Pokud člověk hraje, cítí se fit, má touhu rozdávat pocity v nových písních, tak nevzdychá a jede dál. Já jsem si k narozeninám nadělil dárek už s předstihem v podobě poslední desky Zaprášené diamanty. Jsou na ní prvorepublikové písničky trampů z dvacátých až čtyřicátých let minulého století.

Hrajete s kapelou, děláte nové skladby… Co vás ještě zaměstnává?
Kytarová škola. Mám asi tisíc žáků po celém světě, které učím své kytarové hře. Snažím se, aby měli žáci výuku pestrou. Někdy natáčím sám, jindy s kapelou. Máme žáky v Americe, Asii, dokonce i Africe… Kytarová škola vznikla někdy v roce 2018 na popud mého kamaráda. Natáčíme ve studiu v Dolních Bojanovicích a k dispozici máme šest kamer. Snažím se zachytit detaily a ukázat jim tu pravou hru. Odezvy jsou velmi kladné. Na mých koncertech pak v hledišti často sedí řada mužů s manželkami, kteří se mé kytarové školy účastní.

O hru na kytaru je zájem, ale jak vnímáte to, že řada folkových festivalů zanikla, například festival Slunce ve Strážnici? Nemrzí vás to? 
Dnes se všechno odvíjí od ekonomiky. Uvedu osobní příklad. Chci udělat koncert v Údolí Oslavy, kam jezdím odmala na čundry. Dříve to problém nebyl. Domluvili jsme se s místními, požádali o pár povolení a všechno fungovalo. Dnes potřebujete desítky povolení: od organizací typu Lesy ČR, povodí, hygiena, police, hasiči… Je to neskutečná anabáze, a to nemluvím o tom, jak je to celé nákladné. Zatím mi rozpočet vyšel na 342 tisíc korun, a to ještě nebyl prodán jediný lístek. Aby festival vydělal na nějakou složenku, musí přijít aspoň 800 lidí. Nejhorší na tom všem je počasí, které neovlivníte. Pokud budou padat trakaře, jak se říká, přijde pár lidí v pláštěnkách, a je zameteno. Myslím si, že právě z tohoto důvodu mnoho festivalů skončilo. Dnes festivaly nahrazují různé městské slavnosti a hody, kde určitou částkou akci podpoří radnice.

Je nějaký festival, který vám přirostl k srdci?
Výborný festival je Folk fest Mohelnice, který nahradil Mohelnický dostavník. Tato akce má stále stejného ducha, i když změnila název. Vynikající folkáč je ještě Folkové chvojení u Pardubic. Na obou festivalech publikum zbožně naslouchá a zpívá. Najdete zde tisíc stejně naladěných duší. To je hotový zázrak, až taková bohoslužba.

Na závěr se rozlučme s trochou dávky humoru. Kolikrát jste zachránil koně?
Už mockrát. Tu písničku jsem napsal v roce 1987. Když si uvědomím, že ji hraji třistakrát ročně, tak je takřka na 12 tisících reprízách. Pořád ji mám rád, protože já mám rád všechny své písně, ale myslím, že jsem ještě tu svoji životní nenapsal. To tágo jsem do skříňky ještě neodložil. Na svůj životní song teprve čekám.