„Je to trochu otázka jako z Facebooku: co se vám honí hlavou?,“ směje se, když se ptáme, jak přežívá období, kdy nemůže koncertovat.

„Každý den to teď u nás doma v Čekyni vypadá stejně, ať je pondělí nebo neděle. Trochu si dopoledne zacvičím na zahradě s rýčem nebo s jiným nářadím (liší se rozdílným tvarem kovového nástavce na konci klacku). A v hlavě mi při tom proběhne vzpomínka na školní hodiny pozemků či dílen, po kterých se teď znovu volá,“ líčí.

„Soudružka učitelka, vidouc moji přirozenou nešikovnost, pronáší před celou třídou - a před Renátou Krejčířovou!!! památnou větu:

„Němečku, to není jen brnkat na kytáru!“ Měla pravdu, a co víc, nikam jsem se od té doby v tomto předmětu neposunul,“ přiznává.

„Držím ten klacek, koukám do nebe a stýská se mi po kapele…tenkrát i teď. No nic, vzbudím mobilem naše dva týnejdžry, ať mě vystřídají a pomůžou mamince na zahradě. A jdu něco uvařit k obědu. Vařím dobře, vařím rád a je to znát na mé postavě,“ dodává.

„Po obědě odpočívám a vyčítavě promýšlím, co se sebou… Ještě, že nám už otevírají ty obchody s konfekcí! Odpoledne se přesouvám do mého Home-Less Studia, což je malá místnost, kde se dá vypotit nějaká píseň. Neptejte se mě na podrobnosti, nerozumím pořádně ani počítači, software, DAW, PLUG-IN, natož pak tomu procesu, kterému se někdy vznešeně říká tvorba. Jak říkává Mistr na našich koncertech: „Když pánbůh dopustí i motyka spustí“. Tahle zahrádka mě tedy baví o mnoho víc!,“ připouští.

A na čem zrovna pracuje?

„Když už jsem zmínil Jardu Wykrenta, mám na stole pár jeho nádherných textů ke zhudebnění a moc se na tu práci těším. Stejně tak se těším na moje žáky a koncerty s naším věrným publikem,“ uzavírá.