Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová tuto smutnou kapitolu dějin otevírá ve své nové knize s názvem Kyselé třešně. Na pultech knihkupectví se objeví letos na podzim.

„Název knihy je odvozen od místa, kde se masakr odehrál, a kde rostou třešně - kdysi sladké a dnes prý už jen kyselé. A i když téma Švédských šancích není v knize ústřední, prolíná celý děj,“ líčí spisovatelka Lenka Chalupová.

Kronika: jen jedna krátká věta

Tragédie se odehrála v noci z 18. na 19. června roku 1945. Příslušníci 17. pěšího pluku ze slovenské Petržalky, jimž velel poručík Karol Pazúr, tehdy vytáhli z vlaku a během jediné noci popravili na 72 mužů, 120 žen a 75 dětí.

Nebyli to kolaboranti a nacisté, jak se snažil po válce překroutit skutečnost bývalý režim, ale obyčejní lidé, kteří se stali obětí poválečného vyřizování účtů. Komunisté se snažili pravdu dlouho tajit. Karol Pazúr za svůj čin nebyl nikdy potrestán.

„Nezamýšlela jsem novou knihu vydat cíleně k sedmdesátému pátému výročí konce války, i když mě několikrát napadlo, že by si toto téma zasloužilo beletristické zpracování,“ přiznává Lenka Chalupová s tím, že zpracování tak náročného tématu by se bez pomoci historiků neobešlo.

Děj nového románu se odehrává na konci druhé světové války v Přerově a Lověšicích a zasahuje i do prvních dní znovunabyté svobody. Autorka při románovém zpracování pravdivých událostí oslovila pamětníky a čerpala i z kroniky Lověšic.

„Zatímco o Přerovském povstání a konci války je v lověšické kronice popsáno několik listů, tragédie na nedalekých Švédských šancích je tu zmíněna jen touto větou - 19. června bylo postřeleno 247 Němců na Švédských šancích, pro které museli občané z Lověšic vykopati hrob,“ popisuje Lenka Chalupová.

Místní odmítali o té hrůze mluvit

Když spisovatelka sbírala podklady pro novou knihu, hovořila i s nejstaršími pamětníky a ptala se na jejich válečné a poválečné vzpomínky. Zatímco o válce byli většinou ochotni mluvit, téma Švédských šancí pro ně bylo nepříjemné a bolestné.

„Jedna devadesátiletá žena mi sama řekla, že místní muži, kteří byli na místě popravy, odmítali o té hrůze mluvit. Zapovězené téma to prý bylo i v hospodě, kde si chlapi obvykle řeknou ledasco,“ podotýká autorka.

Vnímala prý i to, že starousedlíci z Lověšic se cítí být touto částí historie nespravedlivě očerněni, protože jejich tátové, strýcové, bratři či sousedé byli mnohdy haněni za to, že kopali masový hrob. „Sami si přitom nesli celý život trauma z toho, co museli podstoupit a vidět,“ uzavírá.