Kvůli dětem překonáte i sám sebe, říká Vladimíra Štáblová

Na podzim roku 2010 starší dcera Adélka nastoupila do první třídy a dvojčata Jakub a David se chystali do školky.

„Právě jsem se, po skončení mateřské dovolené, začala dívat po práci, jenže v říjnu Kuba onemocněl. Zpočátku to vypadalo jako chřipka, která se ale nelepšila. Trvalo to tři týdny, přidala se teplota a strašná bolest nohou. Přesto jsem nečekala, že půjde o něco tak závažného," vzpomíná.

Po dalších návštěvách u lékařky, která provedla krevní obraz, putovali do nemocnice v Kroměříži, a posléze do fakultní nemocnice v Olomouci. Tam následoval odběr kostní dřeně, jehož výsledek potvrdil diagnózu. „Byl to šok. Musela jsem se sžít s tím, že moje dítě, které vypadalo zcela normálně, má ve skutečnosti vážnou nemoc," popsala.

V nemocnici se synem strávila, i s přestávkami, tři čtvrtě roku. Lékaři podle genetických znaků zjistili, že Jakub nepotřeboval transplantaci kostní dřeně, druh leukémie, kterou trpěl, bylo možné léčit pomocí chemoterapie.

„V tomto období jsme vzali i druhého syna ze školky domů, aby se vyhnul nemocnosti spojené s dětským kolektivem, kvůli Kubíkově imunitě, která byla velmi oslabená. Během léčby jsme totiž mezi jednotlivými fázemi chemoterapií trávili vždy pár dní doma," přibližuje.

V těžkém období selhal životní partner Vladimíry, se kterým se následně rozvedla. „Byl to krok do neznáma, protože jsem musela odejít z našeho domu do podnájmu, nevěděla jsem, z čeho budu žít," říká žena, která dnes pracuje ve školní jídelně v Kojetíně.

U lymfoblastické leukémie je pětaosmdesátní procentní šance na vyléčení. Letos to bylo pět let od stanovení diagnózy.

„Je to pomyslná hranice. Pokud se nemoc v této době nevrátí, je to dobré. Teď už to bude jenom dobré," říká a zároveň poklepává na dřevěný stůl.

„Jezdíme do nemocnice, ale návštěvy už mají naštěstí více společenský charakter – chodíme na besídky nebo jezdíme na výlety se sdružením Šance (sdružení rodičů a zaměstnanců hemato-onkologického oddělení nemocnice v Olomouci, jehož posláním je pomáhat s náročnou protinádorovou léčbou dětí a usnadňovat tak jejich návrat do běžného života, pozn. autora), které nás podporovalo i v období nemoci," připomíná.

Do sdružení Šance, kde našla svou druhou rodinu, se Vladimíra Štáblová s pomocí také zapojila – například prodejem vánočních hvězd. Letos v prosinci jich prodala v Kojetíně a okolí 680 a pomohla tak vybrat 56 700 korun.

„Byl to rekordní ročník, a tímto chci moc poděkovat všem, kteří si květinu koupili a přispěli tím na boj s nemocí," potvrzuje s úsměvem.

A jak taková zkušenost člověka změní?

„To, čím jsme si prošli, mě nasměrovalo k velkému obratu v osobním životě. Viděla jsem, že chyběla podpora tehdy nejbližšího člověka v tom nejhorším období, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Přehodnotila jsem priority, nastavila si co je důležité a co není, a opravdu mě to donutilo k tomu, abych se osamostatnila. Přehodnotila jsem starosti běžného života. Není důležité, jestli děti mají samé jedničky nebo zlobí. Děcka vás tak nastartují, že to prostě všechno nějak jde. Kvůli dětem člověk překoná i sám sebe," uzavírá.