Místo rozbalování dárků strávil Štědrý den v horečkách a na Boží hod ho záchranka převážela do nemocnice ve stavu, kdy sotva stál na nohou. Covid ho srazil na kolena tak, že zůstal dva měsíce v umělém spánku. Komunikovat s okolím začal až 1. března.

Devětačtyřicetiletý Luděk Křepelka si z loňských Vánoc pamatuje jen to, že si několik dní před Štědrým dnem zašel s kamarádem na ryby.

„Bylo krásné počasí, svítilo slunce. Když jsem přišel domů, už mi nebylo moc dobře, ale myslel jsem si, že jsem jen trochu prochladl. Ráno jsem šel ještě do práce, ale po návratu domů už teplota lezla nahoru. Protože se můj stav nelepšil, odvezl mě syn na testy do Vyškova. Tam se potvrdila obava, že jsem covid pozitivní,“ vzpomíná Luděk Křepelka.

Domácí léčba nepomáhala

Snažil se nejprve léčit v domácích podmínkách, jenže nic nepomáhalo.

„Štědrý den už jsem moc nevnímal, měl jsem vysoké horečky a jen ležel v posteli. V noci na pětadvacátého už manželka se synem volali rychlou, protože jsem nemohl dýchat. Záchranka mě převezla do přerovské nemocnice a skončil jsem na covidovém oddělení ARO,“ líčí.

Pak už dostaly události rychlý spád.

„Když jsem viděl souseda, kterého intubovali, protože se mu nedostávalo kyslíku, tak jsem se jen modlil, abych tak taky neskončil. Dospělo to ale do bodu, kdy za mnou přišel doktor se sestřičkou a řekli mi, že je saturace velmi slabá, a že to nebude dobré, takže mě budou muset zaintubovat. Pamatuji si jen to, že kolem mě byly různé přístroje, a pak jsem usnul. Probudil jsem se po dvou měsících,“ popisuje.

Stavba nové cyklostezky v Palackého ulici v Přerově, 18. října 2021
Nová cyklostezka v Palackého už se rýsuje. Kdy bude hotovo?

V umělém spánku byl Luděk Křepelka celých 67 dní.

„Během té doby se mi zdály jen nekonečné sny - třeba o tom, jak cestuji starodávným vlakem s parní lokomotivou, nebo že jsem v soukromém sanatoriu někde v cizině. Myslel jsem si dokonce, že jsem už mrtvý,“ říká.

Druhé narozeniny

K vědomí se začal částečně probírat koncem února, ale teprve 1. března Luďka Křepelku konečně odpojili od umělé plicní ventilace a mohl sám promluvit.

„To je moje druhé datum narození, které teď budu slavit. Sestřička mi půjčila telefon a já po dvou měsících poprvé zavolal manželce. Ani nemluvila, jen do telefonu plakala,“ vybavuje si.

Z covidového ARO ho přeložili na jednotku intenzivní péče, kde byl asi týden na přístrojích, a pak už putoval na normální pokoj. Domů se mohl vrátit 17. března - jeho manželka je ošetřovatelka, a tak veškerou péči o něj převzala ona. Hodně mu ale pomáhal i jeho syn.

Domů ho nesli

„Domů mě doslova nesli, ztratil jsem na váze 30 kilo. Manželka mi zajistila z charity v Kojetíně polohovací lůžko, chodítko a kyslíkový přístroj, abych byl doma vybavený a mohl fungovat. Dvakrát týdně za mnou jezdila sestřička na rehabilitace. Musel jsem cvičit, abych se dokázal postavit na nohy, což se mi podařilo asi po dvou týdnech. Ujít deset metrů po místnosti, to už byl hotový zázrak,“ líčí.

Postupnou rehabilitací a cvičením se ale hybnost končetin zlepšila - kromě manželky jí hodně pomáhal i syn, který si kvůli tomu vzal v práci dovolenou.

„Cvičili se mnou, učili mě chodit. Dodnes mám ruce trochu necitlivé, stejně jako nohy. Částečně jsem ztratil i chuť a špatně vidím - mohlo to ale celé dopadnout mnohem hůře,“ přiznává.

Co mu pomáhalo nejvíce, byla podpora jeho blízkých - kromě rodiny také kamarádů a přátel, kteří ho celou dobu povzbuzovali a dodávali mu odvahu.

„Bylo fantastické, jak se všichni kolem mě semkli - rodina i přátelé. Všichni mi psali, gratulovali, chodili si za mnou popovídat,“ ohlíží se za nelehkým obdobím.

Do práce s omezením

V době před covidem pracoval v zemědělství a teprve 1. srpna nastoupil do práce.

„Po dohodě s primářem nemocnice jsem se rozhodl, že to zkusím. Jezdím v kombajnu i na traktoru a fyzicky to zvládám. Zatím ale pracuji jen s omezením, protože ještě nevydržím dlouho stát,“ zmiňuje.

Trpká životní zkušenost ho podle jeho slov vnitřně posílila a pravidelně chodí do přerovské nemocnice, aby poděkoval sestřičkám a lékařům za péči, kterou mu věnovali. A jak se od té doby změnil jeho život?

„Spoustu věcí přehodnotíte a řeknete si, že jste tady jen jednou - a právě teď. Stačí jedno lusknutí prstem a člověk tu nemusí být. Odejde od všeho, co měl rád. Nepřál bych to nikomu zažít,“ podotýká.

Oslavy o Velikonocích

Vánoce s rodinou oslavil až v dubnu, společně s narozeninami svého syna a Velikonocemi.

„Rozhodl jsem se, že si začnu plnit své sny - a manželka mě v tom podporuje. Mám kolem sebe hodně kamarádů, jezdíme s karavany a kempujeme. Dali mi jako dárek povolenku na ryby, po sedmadvaceti letech jsem si zase koupil motorku. Začal jsem dělat věci, které jsem pořád odkládal,“ dodává.

I když těžkou nemoc sám prodělal, očkování nikomu nevnucuje.

„Je to každého svobodná vůle, ale já se raději očkovat nechal, i když mám hodnotu protilátek vysokou. Myslím si, že očkování může následky nemoci alespoň zmírnit,“ míní.