Přerov mě přivítal po svém – nádraží zelo prázdnotou, město ovládl třeskutý mráz, smog a inverze. Začíná to příjemně, napadlo mě. Čepici jsem si narazila tak, že jsem jen stěží viděla na cestu. V hlavě se mi ale stále dokola honila jedna a ta samá myšlenka – co když akci kvůli počasí zruší? Vždyť tam v takových nelidských podmínkách nikdo nepřijde, ba co víc – ani nepřežije! Ne, to mi nemůžou udělat, vždyť už jsem přece vstala!

Ornitologická stanice poblíž Michalova, odkud se na prohlídku vyráželo, byla pomalu na dohled. Zdá se mi to, nebo tam opravdu nestojí ani jeden jediný člověk? To opravdu nikoho nezajímá, co kvete uprostřed zimy a co skrývají zimní pupeny? Moje deprese dosáhla vrcholu.

Trošku s ostychem zkouším otevřít vstupní dveře stanice. Slyším zvuky, někdo se pomalu blíží. „Tak přece někdo dorazil. Jdete na komentovanou prohlídku?," vítá mě s úsměvem muzejní pedagožka a průvodkyně v jedné osobě Jana Kosturová. Spadl mi kámen ze srdce.

Ve dvou se to lépe táhne

Nakonec vyrážíme jen my dvě. „Jak jste na tom časově, chcete si dát delší nebo kratší trasu?," zeptá se mě zcela vážně. Zaskočená dotazem koktám něco o tom, že i na Sibiři je dnes tepleji, než v Přerově. Z jejího pohledu cítím, že mi rozumí. Vyrážíme vstříc novým poznatkům.

„Zimní prohlídky, které bývají v lednu nebo v únoru, mají lidem ukázat, jak vypadá park a zejména stromy v tomto období. Budeme si všímat pupenů, které jsou pro dřeviny strašně důležité, protože to jsou základy jejich budoucího života," uvádí mě do děje Jana Kosturová.

Po příchodu do Michalova zastavujeme u informační tabule. Zde se dozvídám něco o historii, která sahá až do 14. století. Od ostrůvků a mokřadů, přes „Búdu" – výletní místo Přerovanů, se dostáváme ke století dvacátému, kdy s příchodem architekta Františka Thomayera začíná velká přestavba parku a v podstatě mu dává dnešní podobu.

„Důležitý je rok 1936, kdy byla v Přerově Středomoravská výstava. Někde v těchto místech stála padáková věž a tady kolem Bečvy byly pavilony," doplňuje a dodává, že nejhorším obdobím pro park byla 70. a 80. léta, kdy se zejména o „zelenou část" město přestalo starat úplně.

Takovým znovuzrozením byly pro park devadesátá léta, kdy byly po povodních v roce 1997 do Michalova investovány desítky milionů korun, oplotil se a zavedl řád, který návštěvníci musejí dodržovat. „Problémem jsou možná jen pískové cestičky, které se při větším dešti rozmočí a musí se uzavřít," dodala.

Pupeny jsou to nejdůležitější, co teď můžeme na stromech pozorovat

Samotná prohlídka začíná u javoru babyka, který je zvláštní tím, že se jeho kůra kroutí. „Vypadají, jako by je někdo ždímal, že?," ptá se mě trochu řečnicky hned v úvodu moje průvodkyně.

Duby s habry jsou základem parku, to co v něm zůstalo po lužním lese. Dozvídám se, že duby rostou velmi pomalu, takže ač bychom si mohli myslet, že statný strom je starý i stovky let, nemusí to být pravda. Zjistit se to dá podle letokruhu nebo speciální sondou, která ale může narušit kůru stromu natolik, že ho ohrozí dřevokazné houby a choroby.

Pupeny jírovce neboli kaštanu jsem fascinovaná. Jsou velké a lepkavé. „Před zimou je chrání šupiny, které jsou navíc pokryté chlupy," doplňuje pedagožka a nastavuje mi větvičku, abych si ho mohla lépe prohlédnout.

Po chvilce míjíme lísku, na které visí pár jehněd z loňska. „Lísky a vrby začínají rozkvétat koncem února, tyto stromy a keře opyluje vítr, protože v té době nelítá ještě dostatek hmyzu, který je hlavním opylovačem v přírodě. Konkrétně líska kvete dřív, než má listy," říká.

Všímám si stromu, který je rovný jak sirka. Zahanbil by i pravítko. „To je fastigiata, kultivar, který se řeší geneticky. Vždy, když se nějaký takový v přírodě objeví, zahradníci ho začnou množit. Není to ale možné semenem, pouze vegetativně," vysype ze sebe průvodkyně. A já si jen v duchu říkám, jak to všechno ví?

První, čeho si všimnu na magnolii, jsou pupeny, které vypadají jak „kočičky". A nemám samozřejmě na mysli ta mňoukající stvoření, ale takový ten symbol Velikonoc, který si všichni dáváme na jaře do vázy. Což se teda mimochodem nesmí, věděli jste to?

Jinan dvoulaločný je v Michalově pouze jediný. Listy vyrůstají ve svazečcích na takzvaných brachyblastech neboli zkrácených větvičkách.

„Jinan je velmi odolný, může žít i několik tisíc let. Tyto stromy dokonce přežily i výbuch v Hirošimě a to byly asi jen kilometr a půl od epicentra výbuchu. Všech šest ohořelých stromů znovu obrazilo a jsou tam dodnes," zabrousí trochu do historie.

Zmarličník japonský má Jana Kosturová nejradši ze všech stromů. „Když mu na podzim opadává listí, tak voní jako upečené buchty," říká s úsměvem. Prostě je to takový strom buchtovník!

Konečně přichází to nejlepší – korkovník amurský! Sundávám rukavice a hladím kůru, která je mi, jakožto milovníku vína, dobře známá. Očividně je nás ale víc. „Od té doby, co lidi vědí, že tady je, tak nám ho olupují, ale neuvědomují si, že ho tím můžou dost fatálně poškodit. Navíc je tady jediný," podotýká trochu smutně.

Kalina vonná naši komentovanou prohlídku uzavírá. „Je to keř, který rozkvétá už někdy na konci ledna, má nádherné růžové zvonečky, které překrásně voní. Snáší i dvanáctistupňové mrazy," dodává Jana Kosturová a děkuje mi za to, že jsem přišla.

Ne, to já děkuji. Bylo to milé, příjemné a hlavně poučné. Vlastně, netušila jsem, jaký genofond park v Michalově skrývá. Vy ano?

A na jaře si dáme tu delší trasu, slibuji.