Jak jste se vlastně dostal k tetování?

Když jsem hrál v kapele, náš bubeník vytušil, že bych k tomu mohl mít vlohy. V té době už mi navíc tělo zdobilo několik obrázků. Koupil mi tetovací strojek a chtěl, abych ho potetoval. Dodnes mám obrázek vystavený. Takže za to, že jsem tatér, může nejspíš on.

Nikdy jste tedy netoužil stát se tatérem?Martin Cagaš

Sice jsem dřív všechny tatéry ve svém okolí kritizoval, ale jejich práce mě vždy zajímala. Tak jsem procestoval republiku, abych se o tetování co nejvíc naučil.

Jste vy tatéři komunita nebo spíš konkurence?

Kromě toho, že mám svůj vlastní salon v Přerově, už nějakou dobu pomáhám ve druhém nejvyhlášenějším tetovacím salonu v Praze. Všichni jsme tam spolu zadobře, stejně jako tady v Přerově. Navzájem si pomáháme. O konkurenci nemůže být řeč.

Co nejčastěji tetujete? Někde jsem četla, že velmi oblíbené jsou latinské citáty…

Pro lidi musí jejich tetování něco znamenat. To je základ a nejčastější důvod, proč si kérku (tetování, pozn. autora) dělají. Latina je sice oblíbená, ale já se je snažím vést spíše k češtině. Pokud si někdo nechá vytetovat něco v latině, tak si za tím podle mě nestojí. Beru to tak, že se bojí toho, že kdyby si někdo jeho citlivý citát přečetl v češtině, tak by se mu vysmál.

Jak je to s motivy? Odmítáte některé?

Snažím se s lidmi pracovat tak, abychom se nějak domluvili. Vždy si každého rád vyslechnu, dám mu prostor, chci vědět, jaký význam má pro něho jeho tetování, proč ho chce. Ale abych odpověděl na otázku – nikdy jsem nikoho neodmítl kvůli tomu, co chtěl vytetovat. Myslím, že jsem spíš pár lidí zachránil. Jinak by už dneska chodili po světě s něčím, co na těle vlastně vůbec nechtěli mít.

Co nejčastěji tetujete? Chodí k vám zákazníci s „věcmi" stáhnutými třeba z internetu?

Když někdo takový přijde, zkouším mu nabídnout něco jiného. Alternativy, modifikace, něco lepšího, originálnějšího. Raději si s ním sednu, popovídáme si, projdeme společně nějaké kresby, najdeme styl, který se dotyčnému líbí. Kdybych obrázek nechal tak, jak si ho zákazník donese, nebyl bych tatér, ale tiskárna.

Nabízí se otázka – tetoval jste někdy sám sebe?

Tatéři se docela běžně tetují sami. Já sám jsem si na nohu vytvořil obrázek – je to taková památka na Ameriku. Ale nedělám to rád. Raději zajdu za někým, s kým o tom můžu promluvit, vyměnit názor, myšlenku a zároveň si odpočinout. Asi nejsem typ člověka, kterému by tohle přinášelo nějakou rozkoš. U mě navíc platí, že čím více mám kérek, tím více mě každá další bolí. (smích)

Myslíte si, že je tetování závislost? Říká se, že to první tetování není nikdy posledním

Určitě. A taky přesně vím, proč to tak je. Když se člověk chystá na své první tetování, vždycky je to pro něho poměrně psychicky náročné. Řeší bolest, jestli bude obrázek vidět, jak se bude hojit a další. Když je po všem, všechny tyhle starosti odpadnou. Už ví, do čeho jde, nemusí nad tím tolik přemýšlet. A nakonec je mu jedno, jak bude kérka vypadat, až zestárnete.

Jak „starý" byl váš nejstarší zákazník?

Bylo mu pětašedesát a bral to věru skvěle. Osobně jsem totiž alergický na řeči typu: „Na tetování jsem už moc starý" nebo „Nemůžu se nechat tetovat, až zestárnu, tetování nebude hezké." Člověk je tak starý, na kolik se cítí.

Jak je to s páry? Nechávají si ještě tetovat jména?

Občas někdo takový přijde, jedni si tetují rovnou jména, jiní například jen „for" a „ever". Nic proti, ale než se do toho pustím, navrhuji alternativy – třeba jen začáteční písmena, nebo nějaký společný znak, rozpůlené srdce, klíč. Pokud ale i přesto trvají na svém, vyhovím jim. Šedesát procent lidí se do roka vrátí, protože to chtějí předělat.

Máte už naplánované nějaké další vlastní tetování?

Zrovna teď si jedno nechávám odstranit. Je sice hezké, ale pro mě má negativní význam. Dostal jsem se do fáze, kdy na sobě chci mít jen to pěkné, pozitivní. Vždyť negativních věcí je okolo nás víc než dost.

Autor: EVA LEHNERTOVÁ