„Kameny zmizelých znám z jiných měst, například v Olomouci je jich aktuálně kolem 270, v Prostějově 70, v Kroměříži asi 20. V Přerově zatím žádné nemáme, takže mě napadlo, že by to bylo dobré změnit. Připomenout naše bývalé spoluobčany, kteří byli zavražděni nacisty, je velmi důležité. Díky tomu ani mladší generace nezapomene, co se tu kdysi dělo,“ vysvětlila Marie Sehnálková, proč se rozhodla podat návrh do participativního rozpočtu. Ten byl čtvrtý nejúspěšnější a má tak šanci na realizaci.

Během druhé světové války z Přerova zmizely stovky lidí - židovskou komunitu nacisté vyvraždili ve vyhlazovacích táborech.

„Přestože byli židé po staletí součástí našeho města a podíleli se na jeho utváření a chodu, dnes je jejich odkaz v Přerově téměř zapomenutý. Myslím si, že by bylo správné si jejich tragický osud připomenout aspoň takto symbolicky před místy, kde bydleli a odkud byli násilně deportováni,“ soudí Marie Sehnálková.

Kameny zmizelých by podle ní mohly připomenout i další oběti nacistického režimu, například příslušníky domácího a zahraničního odboje.

Při pátrání po osudech židovských obyvatel jí poskytl řadu cenných informací historik Muzea Komenského v Přerově Petr Sehnálek, který sám v minulosti o umístění kamenů zmizelých v Přerově usiloval.

„Poskytl mi seznam několika obětí nacistického režimu s přesnými adresami, které už dříve pro tyto účely vytipoval. Lidí, jejichž památka by se mohla uctít prostřednictvím kamenů zmizelých, je spousta. Konkrétní jména jsou ale zatím předmětem diskuse,“ shrnula.

Většina židovských obyvatel žila v Přerově na Žerotínově náměstí a v centru města. „Mohlo by se tedy jednat například o rodinu Wolfových, která bydlela ve Wilsonově ulici. Mimochodem - jejich dům zde dnes stojí dodnes. Je to krásná výrazná stavba naproti bývalého Bati. Mohla by to být ale také rodina Süssových, Kleinových, Pollakových nebo třeba paní Grünová. Těch smutných příběhů je bohužel spousta,“ doplnila.

„Z nežidovských obyvatel bychom tímto způsobem mohli připomenout přerovské odbojáře. Za všechny zmíním například Antonína Michálka, který žil na Žerotínově náměstí 5 v domě, který už nestojí. Byl to významný přerovský Sokol, kterého popravili během prvního stanného práva v brněnských Kounicových kolejích,“ řekla.

Nápad umístit v Přerově kameny zmizelých se podle ní setkal s pozitivními ohlasy. „Ozvali se mi třeba majitelé Vinárny u Červené kočky nebo přerovské kavárny Neon s tím, že by chtěli návrh podpořit vyvěšením plakátku v jejich podniku. Do propagace návrhu se zapojilo i Muzeum Komenského, za což jsem mu moc vděčná,“ zmínila Marie Sehnálková, která by podle svých slov byla ráda, kdyby se první kameny zmizelých objevily v Přerově 27. ledna, kdy je Mezinárodní den obětí holocaustu.

Kameny zmizelých jsou dlažební kostky s mosazným povrchem, které se kladou před domy obětí holokaustu a nacistického režimu. Na kostkách bývá zpravidla vyraženo jméno oběti, datum a místo jejího narození a datum úmrtí, případně deportace. Cílem je to, aby se u nich kolemjdoucí zastavili, přečetli si jméno oběti a uctili tak její památku.

Krutý osud přerovských židů

Podle ředitele Státního okresního archivu v Přerově Jiřího Lapáčka byla perzekuce židovského obyvatelstva ve městě postupná. Podle policejního nařízení z 1. září 1941 museli všichni židé starší šesti let nosit žlutou šesticípou hvězdu pevně přišitou na levé straně prsou. Následovalo nařízení o uzavření synagog a o postupu proti „židomilským Čechům.“

„Okresní úřad v Přerově vydal zvláštní vyhlášku, podle níž musela náboženská správa obce ve dnech 18. až 20. září 1939 pořídit soupis všech svých členů a dát jej k dispozici úřadu v Olomouci,“ upřesnil Jiří Lapáček.

Podle seznamu osob židovského původu, který pořídil dr. František Horner v roce 1941, žilo v Přerově 193 Židů, to znamená 77 rodin. V okolních obcích to bylo 33 rodin a celkem 226 osob.

Posledním starostou židovské náboženské obce v Přerově byl v roce 1942 Pavel Wolf.

Z nařízení okupačních úřadů si museli židé v Přerově zvolit ještě zvláštní správu své obce. Jejími členy byli jmenováni JUDr. Leo Wertheimer, bytem v Kosmákově ulici 11, JUDr. Vilém Roubíček, bytem Smetanova 1, Edmund Horner, bytem Palackého 3, a obchodník Max Mayer, bytem Komenského 17. „Tato správa musela vést evidenci veškerého židovského majetku, byla zodpovědná za chování členů a připravovala odsun židovského obyvatelstva do koncentračních táborů,“ dodal.

Oficiální cestou ve Věstníku říšského protektora bylo 28. února 1942 vyhlášeno založení ghetta Terezín zveřejněním „Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě týkající se opatření k umístění židů v uzavřených sídlištích“ z 16. února 1942. Tehdy také začaly přípravy na odsun židů z Přerova.

Na cestu si s sebou mohli vzít jen jídlo na dva dny. Pokud měli u sebe prsteny nebo jiné šperky, byly jim při prohlídce odebrány. Před odchodem z domu museli židé sepsat veškerý bytový inventář, vše uložit a byt uzavřít. Museli také odevzdat klíče.

V polovině roku 1942 byly ze střední Moravy vypraveny transporty, do nichž byli zařazeni i obyvatelé Přerova.

„Celkem bylo z oblasti střední Moravy, konkrétně ze sběrného střediska v Olomouci, převezeno do Terezína na 3 445 židů. Ve vyhlazovacích táborech bylo umučeno na 3 208 z nich. Lidé, kteří uzavřeli sňatek s jinověrci, byli z tohoto odsunu prozatím vyřazeni. Teprve v roce 1944 byli transportováni do koncentračního tábora v Terezíně. Podle údajů Jindřicha Gartnera bylo umučeno 186 židů z Přerova,“ uvedl.

Po válce přežila jen hrstka z nich. „Ta se sice pokusila po návratu v roce 1945 o vzkříšení náboženské obce a ustavil se i tříčlenný prozatímní výbor v čele s Arnoštem Kulkou, ale pro nepatrný počet členů a nedostatek prostředků k úhradě nákladů byl obci odňat státní souhlas k činnosti a věřící byli přičleněni k židovské náboženské obci v Olomouci,“ uzavřel.