Jehel se bojím odjakživa, každou návštěvu lékaře spojenou s odběry vždy odkládám, co to jde. „Tetanovka“ je mou noční můrou.

Najednou stojím před hematologicko – transfuzním oddělením přerovské nemocnice, je středa sedm hodin ráno a společně s kolegy z práce uděláme dobrou věc – darujeme krev někomu, kdo jí potřebuje.

Na oddělení je plno, kupodivu jsou všichni usměvaví, dokonce i kolegové Zuzka s Honzou, ale ti už zkušenosti s odběry krve mají. Pro mě to je naprostá premiéra, a i když se snažím navenek zachovat klid, v duchu propadám panice, dokonce cítím, jak se mi nervozitou potí ruce. „Neboj, to bude v pohodě. Nic na tom není,“ snaží se mě oba uklidnit.



Darovat krev nemůže každý, proto i my musíme nejprve absolvovat kontrolní odběr a následné vyšetření lékařem. Po odběru kontrolního vzorku mě stále drží v naději fakt, že mě vlastně nevezmou – kdo by chtěl krev člověka, který trpěl na angíny a měl věčně antibiotika. V ordinaci následně dostáváme poučení.

„Ročně mohou darovat ženy krev čtyřikrát, minimální odstup mezi odběry jsou dva měsíce, u žen spíše tři. Opar na rtu nebo rýma znamenají čtrnáct dní odklad. Užívání antibiotik pak minimálně měsíc. Důvodem k odkladu je také klíště – po přisátí se čeká měsíc, jestli se nedostaví teploty, bolesti kloubů nebo jiné příznaky boreliozy, která by se krví mohla přenášet. Jde o to, aby dárce byl zdravý a nepřenesl nic na jedince, který krev dostane,“ vysvětlila nám lékařka hematologicko - transfuzního oddělení Michaela Černá.

Tetování, narkóza, letiště

Výčet toho, proč nemusím být vhodným dárcem mě uklidnil - moji krev chtít nebudou. Tetování, piercink, akupunktura mimo zdravotní zařízení, operace v narkóze, endoskopická vyšetření – to vše znamená odklad odběru až o půl roku. Nevyplácí se ani pobyt na letištích.

„Pobyt na letištích v Evropě, Americe a v Kanadě vám zajistí odklad na jeden měsíc. Ostatní letiště tři měsíce,“ připomíná lékařka.

V čekárně netrpělivě čekáme na výsledky krve, mezitím se dáme do řeči s mužem, který se také rozhodl pro dobrou věc.

„Nejsem prvodárce, chodím pravidelně už tři roky. Pamatuji si, že když jsem přišel poprvé, tak jsem byl trochu nervozní,“ zavzpomínal třiatřicetiletý Miroslav Žouželka z Dřevohostic.

Svůj ortel se jako první dozví Zuzka, kterou si zavolal primář oddělení Štefan Repovský. „Tak nic, mám málo železa, krev dát nemůžu,“ vrací se posmutnělá Zuzka zpět do čekárny.

Je to jen chvilka

Smířená se svým osudem vycházím z ordinace i já, krev totiž dát můžu. Proto se s kolegou Honzou přesouváme k místnosti, kde se odběry provádějí.

„Je to jenom pět minut, to dáš,“ pokouší se mě povzbudit Honza.

Najednou sedíme v křesle a mačkáme míček. Jehla rychle projela kůží do patřičné hloubky a nejcennější tekutina zbarvuje krevní vak.

„Odebíráme pět set mililitrů krve, pokud se vám začne motat hlava nebo brnět ruce musíte mi říct,“ poučuje mě sestřička, která na chvíli odběhne a já čekám, kdy se začnu hroutit. Za chvíli se vrací.

„No a je to tam. Máte to za šest minut, to je dobrý čas, strop je deset minut,“ usmívá se a vytahuje mi přitom tu hroznou věc z ruky. Pro jistotu musím ještě chvilku ležet, pak ale odcházím za kolegy do čekárny. S kolegou jsme se připojili k deseti prvodárcům, kteří ve středu do nemocnice dorazili. Celkově v tento den darovalo krev třiašedesát lidí.

Při odchodu dostáváme kartičku Legitimace dobrovolného dárce krve. Tu svoji budu nosit s hrdostí, protože jsem překonala svůj strach a pomohla druhým. V prosinci se do nemocnice vrátím – ta pomoc totiž opravdu vůbec nebolí.