* cestovatel, spisovatel, fotograf
* narozen v Chocni, 64 let
Poslední z vašich cest, o níž jste vydal knihu a nyní pořádáte diashow v českých a moravských městech, vedla napříč Austrálií. Cestujete často do „bohem zapomenutých končin“. To ale o Austrálii neplatí, navíc tento kontinent jste už v minulosti jednou navštívil. Proč na něj tedy padla vaše volba?
Tenkrát jsem Austrálii jen projel. To bylo po ročním pobytu v jižním Pacifiku, potřeboval jsem se dostat do Jakarty do Indonésie. Vyrazil jsem na jachtách do Sydney, přejel stopem celý kontinent do Darwinu a na lodi se dostal do Jakarty.
Moje vzpomínky na Austrálii byly tři: strašně velká země, množství červeného prachu a strašný horko. Víc jsem z toho neměl. Možná ještě náklaďáky se třemi přívěsy, jejichž šoféři mě při stopu brali.
Proč jste se rozhodl do Austrálie znovu vrátit, když vaše představa o ní nebyla zrovna nejlepší?
Přesně tak, ta byla přímo odrazující. To rozhodnutí padlo při naší cestě na Hawai. Jednou při západu slunce jsme sledovali, jak slunce zapadá do moře… Se synem se strašně rádi potápíme. On si udělal licenci už jako desetiletý. Byl nejmladší potápěč, jakému prý kdy licenci vystavovali. Na Hawaji jsme taky dali několik zánorů s přístroji. Ale tam potápění tak supr není, protože tam schází korálový rif, ta laguna, vlny se ženou přímo na pobřeží.
Je to vulkanický ostrov. A já jsem si říkal: tam na druhé straně oceánu, kam to sluníčko zapadá, tam je velký bariérový útes, na východní straně Austrálie, a potápění je tam prý nejlepší na světě. A tak jsem říkal synovi: víš co, tam si někdy vyrazíme zapotápět. Ale manželka hned zakročila a povídá: Tak pojedeme celá rodina, objedeme celou Austrálii a tohle si necháme na konec jako zlatý hřeb programu.
Dnes cestujete s celou rodinou. Tak to ale nebylo vždycky. Dlouhou dobu jste žil v kanadské divočině… Jak jste se vlastně ocitl za hranicemi a začal s cestováním?
V osmašedesátém roce jsem byl stavitel, normálně jsem pracoval, měl jsem dobré místo na stavebním úřadu. Byl jsem tam jediný nekomunista. Býval bych tam byl ještě možná teď, nebýt šedesátýho osmýho. To mě tak strašně překvapilo, ten vpád, ta zrada… S kamarádem jsme vzali vápno a na ty jejich tanky jim malovali „Táhněte domů, nechceme vás tady“ a ty rudý hvězdy z budov jsme strhávali… Lidi to pozorovali, měli z toho legraci, fandili nám… A pak se to najednou otočilo. Byl malér. V prosinci jsem dostal předvolání k nadřízenému.
Dostal jsem výpověď a že prý ve svém oboru pracovat budu, ale s lopatou a krumpáčem. To se mi nechtělo, nechtěl jsem si to nechat líbit. Přemýšlel jsem, jak z republiky zmizet. Jenže výjezdní doložku by mi nikdo nedal. Byl jsem ale ten rok za kamarádem v Německu a výjezdní doložku, starou, jsem v pase měl.
Tak mě napadlo emigrovat. Jako stavitel jsem moc dobře uměl malovat a já jsem si tu doložku, to razítko přenesl ze stránky na stránku a tím jsem měl povolení od českých úřadů, že můžu vycestovat. Vyrazil jsem na německý konzulát, ten mi dal vízum a já jsem zmizel. Poslal jsem pak zpátky pohlednici z Pasova… To asi koukali… Dostal jsem rozsudek jménem republiky, dva roky nucených prací…
Vy jste ale v Německu zůstal.
close
zoom_in
Pracoval jsem jako stavitel, školu mi uznali, dostal jsem titul inženýr. Ale nepoužívám ho, já na tituly nehraju. Nechal jsem se zapsat mezi architekty a začal podnikat jako samostatný architekt.
V Německu jste ale nevydržel. Jak jste se dostal do Kanady?
Pracoval jsem tam, měl jsem vlastní kancelář, stavěl rodinné domky, projektoval, dělal stavební dozor. Žil jsem si dobře, měl jsem sportovní auto, krásně jsem bydlel. Ale byl jsem vlastně otrok svého byznysu, neměl jsem čas. A jednou mě navštívil kamarád, který se vrátil z Kanady. Ukazoval mi fotky, jak tam pádlovali po řece Yukon, střelili losa, ryby chytali… Když jsem ty obrázky viděl, řekl jsem si: já se tady jenom honím jako blázen. Sehnal jsem si mladého inženýra, vysvětlil mu, co má ve firmě dělat, a zmizel jsem do Kanady. A to, co jsem si snil, jsem začal žít.
Splnil jste si klukovský sen…
Jacka Londona, toho jsem četl jako kluk, dobrodružství zlatokopů na začátku předminulýho století… podle toho jsem žil. Úplně jsem se zamiloval do Kanady. A když jsem se vrátil po třech měsících do svý kanceláře, dal jsem všechno do pořádku, žádný další zakázky už nebral, skončil firmu a všechno rozprodal.
A odjel do Kanady.
V sedmdesátém čtvrtém jsem emigroval a získal kanadský pas. Dodnes mám tři. Český, německý, kanadský. Nebyl jsem jen v Kanadě, to už jsem začal s cestováním. S kamarády jsme udělali výlet po řece Yukon a Mackenzie na nafukovacích člunech a plachetnici a potom jsem vyrazil napříč Amerikou až k Ohňové zemi, to trvalo dva roky. Rok jsem strávil v Jižní Americe.
Kdy jste se vrátil do Československa?
Vrátil bych se hned po sametový revoluci, v roce 1989, ale nešlo to. Byl to takový neobvyklý důvod. Žil jsem tehdy ve srubu v kanadské divočině, měl jsem tam krátkovlnné rádio. Tam žádný telefon neexistuje, není tam pokrytí. Poslouchal jsem zprávy z Evropy, jak padla Berlínská zeď, to jsem zajásal. Zaplaťpánbůh, to je konec režimu, který mě vytlačil z republiky. Když konečně bylo moje jezero v Kanadě tak zamrzlý, aby se na něm dalo přistát a abych konečně mohl odlítnout, hnedka před Vánocema, jak to šlo, vrátil jsem se zpátky do Německa, a začátkem devadesátýho roku do republiky. Do Orlických hor, co měli naši chalupu. A tam jsem se seznámil se svojí manželkou Lenkou.
Jak?
Jako učitelka tělocviku tam učila děti lyžovat. Tak jsem na ni koukal – štíhlá, dlouhá holka, umí lyžovat… A to už jsem věděl, že pojedeme s kamarádem do Ruska na Bajkal a že budeme mít Tatru, která má tři sedadla. Tak jsem jí říkal, jestli by se s námi nechtěla podívat na Bajkal. A ona, že to by se jí strašně líbilo. Tak jsem začal, jako že by se nám hodilo, kdyby nám nějaká šikovná ženská vařila… a to jsem to zkazil strašně (smích). Že vařit neumí… Tak jsem to otočil, že budeme mít stejně konzervy. A druhý den Lenka přišla: „Dala jsem ve škole výpověď, jedu s vámi do Ruska.“
A od té doby cestujete už jen spolu a teď i se dvěma dětmi?
Když jsme se z Ruska vrátili, říkal jsem – když nám to spolu v Rusku tak dobře fungovalo, tak to musí fungovat i v Kanadě, co mám ten srub. Tak jsme se vzali a vyrazili do mýho kanadskýho domova. Když jsme se brali v 91. roce v dubnu, měl jsem od manželky dvě podmínky: Že ji nebudu nechávat sedět s děckama doma, když vyrazím na nějakou expedici. A druhá: Když budeme cestovat s děckama, tak že riziko musím udržovat co nejmenší. To jsem slíbil, i když kolikrát se nám to pak přehouplo do rizika úplně maximálního.
