Pětadvacetiletá Nikola Denišová z Přerova si na ubytování nestěžuje. Společně s pěti dětmi a partnerem žije v „jedna plus jedna" téměř rok. „Jsme rádi alespoň za to. Máme největší pokoj z celé ubytovny," pochvaluje si.
Za pokoj, který s rodinou obývá, zaplatí měsíčně osm tisíc korun. Sama ale přiznává, že tento druh bydlení považuje pouze za přechodné řešení.
„Zkoušíme inzeráty i realitky, abychom sehnali byt. Ale cikány nikde nechtějí – i když máme peníze," vysvětluje drobná žena.
„Pro děti tu někdy dělají karneval a výlety, není to tu špatné, ale chtěli bychom raději do bytu," opakuje své přání.
Stačí nám to, jsme panu Mirgovi vděční, říká Iveta
Iveta Horváthová, která má tři děti ve věku 6, 11 a 12 let, se do Přerova přistěhovala z Náchodu. Její pokojík je útulně zařízený, je v něm televize i stolek, na kterém můžou psát děti domácí úkoly.
„Stačí nám to, můžeme být rádi, že máme takové bydlení a že nám pan Mirga pomohl. Děti mají vyžití, kluk chodí na škole do kroužku a hraje fotbal, chodíme na Lagunu nebo k Bečvě," líčí.
Že by děti v podmínkách, v jakých se ocitly, strádaly, odmítá i matka čtyř dětí Sylva Vrbíková. Do Přerova se přistěhovala z Kojetína.
„Dětem se líbí každá blbost, kterou vymyslím. Je tu x možností, kam s nimi vyrazit. Přerov se mi jako město moc nelíbí, takže jezdíme raději do Vyškova nebo Kroměříže," dodává.
Další z oslovených, starší žena, se odpovědi vyhýbá. S pokrčenými rameny a se slovy: „Co kdybych se náhodou podřekla," vchází do ubytovny.
Cítíme se tu jako v kriminále, tvrdí jedna z Romek
Své rozčarování naopak nijak neskrývá mladá Romka, která si nepřála uvést jméno. Do Přerova se přistěhovala před několika dny.
„Byla jste nahoře? Viděla jste, jak to tam vypadá? Co vám mám říkat," ukazuje na okno svého pokoje.
V malém bytě žije společně s přítelem.
„Nechápu lidi, kteří tu jsou roky. Samozřejmě, že si hledám něco jiného," říká rázně. A co jí na ubytovně vadí?
„Nejde ani tak o to, že je to malé a špinavé, ale že se tady cítíme jako v kriminále," uzavírá.
