„To víte, že mám z výstavy radost, a manžel by ji měl taky. On byl vždycky šťastný, že ho lidé znali," prozradila Pavlína Venclovská a vyzdvihla význam manželova úctyhodného výkonu.

„Nejen, že byl prvním Čechem, ale když vezmeme v potaz tehdejší západní a východní rozdělení světa, tak byl také prvním z východu," připomněla.

Úspěšnému pokusu z roku 1971, kdy František Venclovský zvládl 56,5 kilometru v čase 15 hodin a 26 minut, však předcházel také jeden Lamanšský nezdar.

„Tehdy jej proti vlastní vůli museli z vody vytáhnout. Již hodinu totiž plaval v podstatě na místě. Ale svého snu se nevzdal a dokázal to při další příležitosti," uvedla Františkova manželka. Ta zapůjčila většinu vystavovaných předmětů z osobní sbírky.

Manželka ho nechala, ať si splní sen

Jak Pavlína Venclovská říká, svého muže v naplnění ambiciózních cílů podporovala. „Už když jsem si ho brala, tak jsem věděla, že to chce podstoupit. Takže jsem neodporovala a nechala jsem ho, ať si svůj sen splní," řekla.

O povaze držitele čestného titulu Zasloužilý mistr sportu mnohé vypovídá také citát, kterým kurátorka Simona Ryšavá výstavu zahájila.

„Nebojte se překážek, ať žádná hora není pro vás dost vysoká, ať žádný cíl není pro vás dost vzdálený, ať žádná řeka není dost široká," odcitovala kurátorka výrok, s nímž se František Venclovský tradičně loučil se studenty při svých přednáškách a besedách po školách.

„Je skvělé, že si město takovýmto způsobem připomíná jednoho z nejvýznamnějších rodáků. Já jsem jej znal osobně, potkával jsem se s ním, když jezdíval na návštěvy k mé tchýni. Na Lipník vždycky velice rád vzpomínal, na dětství, které zde prožil," uvedl jeden ze spoluorganizátorů výstavy Zdeněk Gaďourek.

„Jednalo se o opravdu mimořádný sportovní výkon. Zvláště když vezmeme v potaz extrémní podmínky, jako byla velice nízká teplota, různé proudy či vlny na La Manche a samozřejmě také okolnosti, jež tomuto úspěchy předcházely. Zejména zdravotní stav," připomněl Zdeněk Gaďourek nelehkou etapu v životě slavného Lipeňana.

Limitovalo ho vážné zranění

V padesátých letech utrpěl František Venclovský vážné zranění, které zhatilo slibně se rozvíjející boxerskou kariéru. Na vojně boxoval za vojenský klub Křídla vlasti, a po řadě úspěchů snil dokonce o olympiádě v Římě 1960.

Stačil však jeden okamžik, nepřesný doskok při tréninku a všechny naděje byly ztraceny. František Venclovský si vážně poranil krční páteř a diagnóza předpovídala, že už nikdy nebude chodit.

I zde však prokázal mimořádně bojovného ducha, a díky usilovné rehabilitaci se znovu vrátil do běžného života. Stopy na těle Františka Venclovského však úraz zanechal.

„Odborníci nerozuměli jeho plaveckému stylu, kdy ruce jely v podstatě v kraulovském stylu, zatímco nohy využíval spíše jako u prsařského stylu. To poranění páteře jej zkrátka takto omezovalo," prozradil Zdeněk Gaďourek.

„O panu Venclovském jsem viděl nějaký pořad a pamatuju si, jak tam líčili jeho neortodoxní přípravu. Že si do vany sypal sůl, aby se připravil na slanou vodu, ve které nikdy předtím neplaval, nebo jak pro svou přípravu využíval plynovou masku. Je to obdivuhodné co dokázal. Představa, že musel vydržet patnáct hodin ve vodě, která měla sedm stupňů je pro normálního smrtelníka děsivá," svěřil se jeden z návštěvníků výstavy Hynek Bočán z Jezernice.

František Venclovský zemřel před dvaceti lety ve věku čtyřiašedesáti let. Osudnou se mu stala krevní sraženina, kterou utrpěl při plavání.

Legendární věta „Já su tak ščasné," kterou pronesl po zdolání Lamanšského průlivu, a vůbec celý odkaz, který po sobě zanechal, však bude žít navěky.

David Král