Vracíme se paragrafem o hanobení hlavy státu, který nyní navrhují poslanci, před Listopad 1989?

„I dnes bohužel hrozí, že by mohli být takto účelově postihováni nepohodlní," tvrdí bývalý politický vězeň a válečný veterán Vladimír Hučín.

Za totality existoval nástroj, kterým si režim pojišťoval loajalitu obyvatel, a to v podobě trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele. Co přesně to znamenalo?
Byl to takzvaný prvohlavový paragraf, tedy trestný čin hlavy jedna, což byly ty nejzávažnější trestné činy. Hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele byl paragraf číslo 104. Podobně gumový a univerzální byl i trestný čin pobuřování. Paragraf „hanobení státu" byl lehce zneužitelný třeba v případě, když někdo v restauraci zaslechl kritická slova na adresu režimu. Pokud je ten dotyčný řekl před více osobami, byl to ještě závažnější trestný čin. A v případě, že bylo takových lidí více, už to byla pomalu organizovaná skupina. U tohoto trestného činu byla navíc oznamovací povinnost, což znamená, že pokud někdo něco takového slyšel, měl to ohlásit.

Takže vlastně vybízel k udavačství…
Na těchto a podobných paragrafech byla v podstatě založena operativní činnost Státní bezpečnosti, a to především její druhé správy, která se zabývala těmito verbálními trestnými činy. Řešila všechny trestné činy, které souvisely s poškozením státu a jeho obranyschopnosti. Tyto trestné činy – to byla taková klasika druhé správy StB. Když někdo něco řekl, tak oni si to okamžitě dokázali vyložit tak, jak potřebovali, a byl z toho klidně trestný čin se sazbou do tří let.

Za jaké výroky mohl jít člověk do vězení?
Především to byly projevy na veřejnosti. Například, když byli lidé pod vlivem alkoholem, který trochu snižuje zábrany. Pokud to bylo navíc u příležitosti nějakých politických svátků, třeba oslav prvního máje, osvobození, VŘSR (pozn. red.: Velká říjnová socialistická revoluce), tak to byla přitěžující okolnost. Zvláště, pokud byla taková kritika vyřčena ve společnosti nebo na schůzi, kde se slavilo. Vyvozovaly se z toho velmi vážné důsledky.

Můžete uvést konkrétní příklad?
Stačilo třeba znevažovat tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka nebo Ludvíka Svobodu, případně říct něco nevybíravého na adresu komunistického systému. Občas se stávalo, že šel někdo do hospody, a za výlohou uviděl plakát typu „Splníme odkaz Vítězného února". Člověk na to zareagoval slovy: „Co ten zmetek jeden, už je tam zase vylepenej". I to málo ale stačilo k tomu, aby bylo takové jednání posuzováno jako trestný čin. Pokud byla navíc tato slova vyřčena na veřejnosti a výrok mohl takzvaně ovlivnit další lidi, třeba mladistvé, tak si to okamžitě zpracovali po svém.

Lidové milice jako teroristická organizace

Vy sám jste byl za tento trestný čin odsouzen. Kvůli čemu?
Kritizoval jsem jednotky lidových milicí a jejich hlavního představitele Husáka a říkal, že je tato organizace teroristická. Ale nebyl to jediný trestný čin, za který jsem byl v osmdesátých letech odsouzen v souvislosti s mým odporem proti režimu. Bylo jich více – třeba v souvislosti s nedovoleným ozbrojováním. Oni ale absurdně vybrali za nejnebezpečnější trestný čin právě tento verbální – hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele. Ty zbraně byly v podstatě až druhotné.

Co bylo podstatou paragrafu číslo 104?
Ten paragraf má nějakou filozofii a v podstatě říká, že kdo se z nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení vyjadřuje nepřátelsky před více osobami, je takové jednání trestné – a to podle toho, kolik těch osob bylo. Důležité bylo i to, jak byl takový trestný čin spáchán – jestli byl vyřčen, zveřejněn v tisku nebo třeba šířen letáky – což byl i můj případ. Na druhé straně je třeba říci, že když přišel 17. listopad a pád režimu, byly tyto trestné činy mezi prvními, které byly ze zákona rehabilitovány. Narozdíl od těch dalších, které byly neustále brány jako zbytkové tresty. Trvalo více než šestnáct let, než Ústavní soud rozhodl o tom, že souvisejí s odporem proti komunismu.

Jak vypadalo líčení u soudu, pokud se člověk zpovídal z hanobení státu?
Byla přečtena obžaloba, defilovali svědci, kteří dosvědčovali, že jsem taková slova skutečně řekl. K tomu ještě zazněl můj posudek, který vyzněl v tom duchu, že jsem se na pracovišti vícekrát kriticky vyjadřoval k vedoucí úloze komunistické strany a lidových milicí, ale také k roku 1948 a vedoucí úloze strany ve společnosti. Státní zástupce upozornil na mou společenskou nebezpečnost, a pak jsem se k tomu vyjádřil já. Ve většině případů jsem řekl, že není demokratické, aby byla vedoucí úloha jedné strany dána a násilně udržována, což byla samozřejmě přitěžující okolnost. Nakonec soudce vyřkl nepodmíněný trest v té nejtěžší skupině, takže pro mě to znamenalo věznici v Minkovicích. Převýchovné metody vůči takovým trestným činům se uplatňovaly velmi tvrdě.

Za nadávání na Husáka Valdice a zničené zdraví

Můžete zmínit konkrétní osudy lidi, kteří byli kvůli tomuto paragrafu stíháni, a s nimiž jste se setkal?
Jeden muž byl třeba odsouzen za to, že nadával na Gustáva Husáka a celou vládu, ale protože nadával docela vulgárně a venku, skončil u soudu. Většinou to lidi zdrtí, ale toho to tak rozzuřilo, že když ho odsoudili na devět měsíců, tak ještě přitvrdil, a řekl dosti nevybíravá slova na adresu soudce. Tak mu okamžitě přidali rok a půl. Nakonec skončil ve Valdicích a vrátil se z vězení s podlomeným zdravím. Tímto svým přístupem a chováním se tedy dopracoval až do nejtěžší nápravné výchovné skupiny. Potkal jsem se s ním v Minkovicích.

Jak vnímáte skutečnost, že sedmadvacet let po pádu totality podala skupina poslanců návrh, kterým chce znovu uzákonit paragraf o hanobení hlavy státu?
Když se podívám na lidi, kteří to navrhují, o něčem to vypovídá. Jsou to většinou poslanci za KSČM, u kterých mě to nepřekvapuje. Ale je tam spousta dalších – z hnutí ANO, ČSSD nebo Úsvitu – TK. Ten trestný čin vypadá na první pohled až úsměvně, ale postupně to graduje a může se začít používat univerzálně. Nabalují se na něj další a další paragrafy. To bychom si neměli nechat líbit, protože náš právní řád má dostatek jiných pák – například trestný čin pomluvy a podobně, které lze uplatňovat. Nemusíme tedy znovu ten prvohlavový paragraf zavádět.

Jak by mohlo jeho zavedení vypadat v praxi?
To je to, před čím varuji. Zpočátku to vypadá nenápadně, protože lidé si řeknou, jak si vůbec někdo může dovolit takový paragraf navrhnout. Potom se ty šrouby ale utahují a společnost si uvědomí, že tady takový zákon je. Když se pak na soudech najdou lidé s totalitními praktikami, tak ten zákon velmi tvrdě uplatní, a nebudeme se stačit divit.