Některé připravilo o život gestapo, jiné zbavili majetku i vlivu komunisté. Jejich rodinné hrobky jsou dodnes ozdobou přerovského hřbitova a ukázkou stavitelského umění našich předků.

„Současný hřbitov byl zřízen v roce 1877 a jeho areál je rozdělen na oblasti hrobů a pásy hrobek, které si pořizovali ti nejmajetnější a byly výrazem privilegovanosti. V roce 1930 zde bylo celkem 240 honosných hrobek a čtyři rodinná mauzolea,“ líčí ředitel Státního okresního archivu v Přerově Jiří Lapáček, který je mým průvodcem po městském hřbitově.

První zastávkou je honosná hrobka rodiny Hegrovy a Kryškovy, která se nachází v reprezentativní vstupní části. Výzdoba je okázalá, nechybí ukázka sochařského umění.

„Pořizování hrobek bylo tehdy velmi nákladné, protože jsou z mramoru, a nechybí sochařská výzdoba. V Přerově tehdy působila kamenická firma Polášek-Urban, která se podílela na tvorbě náhrobních kamenů a hrobek. Některé skulptury byly zřejmě i dílem sochařů Bajáka a Mádleho,“ popisuje. Typickým motivem je postava ženy nebo anděla.

Honosná hrobka patří dvěma mlynářským rodům.

„Ignác Heger v 80. letech 19. století převzal takzvaný malý mlýn na pravém břehu Bečvy a rozvíjel tam svou činnost. Pak ho vystřídal jeho syn Julius Heger a následně ve 20. století převzal mlynářské řemeslo jejich příbuzný Karel Kryška. Dnes je v těchto místech sportovně zábavní centrum u Strhance,“ zmínil.

Ženy továrnice

Podnikání se za první republiky věnovaly i ženy a na Městském hřbitově jsou pochovány hned dvě zástupkyně něžného pohlaví, které se zapsaly do historie města. První z nich je majitelka lázní Veronika Černá.

„Spolu s manželem postupně rozšířili říční lázně na Strhanci. Paní Černé se podařilo vytvořit takové prostředí, že tam lidé chodili rádi, a koncem 20. let minulého století byla podle plánu architekta Motky vystavena část bazénu s ochozy ve dvou patrech. Lázně Černá byly ve své době pojmem a bazén zde fungoval až do doby výstavby nového krytého,“ řekl Jiří Lapáček. Dnes se v místech proslulých lázní nachází restaurace U Labutě.

Další významnou podnikatelkou byla také továrnice Terezie Hrubá, která vybudovala továrnu na výrobu cukrovinek a marmelád. Její manžel Václav byl stejně výraznou osobností - na jeho popud byla založena v Přerově dvoutřídní obchodní škola, jež položila základ dnešní Obchodní akademii.

„Terezie Hrubá spolu s manželem založila továrnu na čokoládu, cukrovinky a ovocné konzervy, která velmi prosperovala a v roce 1935 zaměstnávala na tři sta lidí. Po smrti paní továrnice v roce 1933 řídil její manžel závod sám,“ dodal historik.

Známé podniky

Významnou rodinou prvorepublikového Přerova byli i Strojilovi, kteří založili tiskárnu v prostorách dnešní Pasáže v Kratochvílově ulici. Jaroslav Strojil v počátcích tiskl i Přerovský obzor, ale především ho živil tisk jízdních řádů pro České dráhy a komerčních tiskovin.

„Setkáváme se ale i s knihami, beletrií a bibliofilskými tisky. Tiskárna byla později znárodněna a působila v rámci národního podniku. Po roce 1989 byla vrácena v restituci původním majitelům a ještě nějakou dobu fungovala,“ zmínil. Dominantou Městského hřbitova je i hrobka Josefa Lipnera, jehož syn nechal postavit u nádraží slavný Grandhotel Lipner. Jeho budova sice dodnes stojí, ale svému účelu už neslouží.

Ve zchátralém stavu je dnes paradoxně někdejší hrobka významného přerovského stavitele Viléma Žáka, jenž ve druhé polovině 19. století přispěl ke stavebnímu rozvoji Přerova. Postavil Městský dům, ale také neorenesanční budovu přerovského gymnázia a jeho dílem jsou i školy v Palacké ulici. Hrobka sousedí s místem posledního odpočinku Jakuba Škody.

Rodinná mauzolea

Na hřbitově jsou i čtyři rodinná mauzolea - výrazná stavba se žlutou fasádou je rodiny Psotovy. Lékárník Hynek Psota působil v řadě spolků a byl i rusofilem, což v té době nebylo neobvyklé.

„Organizoval pobyty ruských rolníků na hanáckém venkově, kde se měli vzdělávat v pokročilejších zemědělských metodách. Už tehdy ale kolovaly zvěsti, že to nejsou rolníci, ale vyzvědači. Jeho syn Jaroslav byl učitelem na obchodní akademii a organizoval zde ruský kroužek,“ doplnil zajímavost Jiří Lapáček. Výraznou uměleckou osobností byl jeho syn Ivo Váňa Psota, jenž byl baletním mistrem a procestoval celý svět.

„Na tomto mauzoleu je zajímavé, že sem byly přeneseny z původního hřbitova ostatky někdejšího starosty města Františka Kramáře. Ten byl výraznou osobností, která nastartovala rozvoj Přerova ve druhé polovině 19. století,“ řekl.

Zdařilou stavbou je i hrobka rodiny Kokorovy. Eduard Kokora založil v místech, kde se dnes nachází autobusové nádraží, mydlárnu. Provoz rozšiřoval a připojil k němu v roce 1888 i strojírnu a slévárnu, která v těchto místech působila za první republiky. Po znárodnění byly v objektech sklady, a ty byly v šedesátých letech zbourány.

Tragické osudy

Do osudů řady osobností přerovského podnikatelského života zasáhly dějinné události. Tragédii Přerovského povstání dodnes připomíná místo posledního odpočinku obchodníka Josefa Beneše.

„Byl dlouholetým předsedou obchodního grémia v Přerově, což byla za první republiky významná instituce s velkým vlivem. Josef Beneš byl předsedou tohoto grémia až do roku 1945, takže ovlivňoval obchodní činnost v rámci přerovské oblasti velmi významně,“ přiblížil Jiří Lapáček.

Jeho osud byl tragický - stal se jednou z obětí Přerovského povstání. „1. května 1945 byl zatčen gestapem a na následky krutých výslechů a mučení zemřel. Jeho tělo bylo vhozeno do Bečvy a vyplavalo až za několik dní u Kojetína. Byl pohřben na kojetínském hřbitově jako neznámá osoba. Teprve po usilovném pátrání rodiny bylo zjištěno, že se skutečně jedná o něj. Byl exhumován a pohřben v Přerově,“ vylíčil.

Zapomenuté jsou dnes i hroby dvou významných přerovských továrníků - Karla Zejdy a Jakuba Krátkého. Karel Zejda založil v Přerově prosperující továrnu na výrobu kufrů.

„I když je to jeden z těch honosnějších hrobů, je společný s rodinou Navrátilovou, protože Karel Zejda, když přišel do Přerova, působil ve svrškařské firmě pana Navrátila, a pak si vzal jeho dceru,“ vysvětlil Jiří Lapáček.

Ani továrníka Zejdu osud nešetřil. Po komunistickém převratu přišel o všechno.

„Byly mu zabaveny všechny finanční prostředky, a tím znemožněno zaplatit daně za rok 1947. Tento údajný dluh kolem 14 milionů korun byl vymáhán a vše vyvrcholilo exekucí v dubnu 1960 a následným odsouzením na dva a půl roku vězení, které si odseděl ve věznici v Ilavě,“ popsal. Jeho syn Karel Zejda mladší získal podnik v restituci po revoluci 1989 zpět a výroba továrny kufrů se v Přerově znovu rozjela pod značkou Kazeto.

Stejně významná byla ve své době i továrna Krátký, která patřila za první republiky k významným producentům zemědělských strojů. Také rodina továrníka Jakuba Krátkého se stala obětí komunistických represí. Po znárodnění došlo k úpadku továrny a v činnosti zůstala pouze slévárna. Od roku 1960 se stala provozovnou libereckých automobilových závodů a v 70. letech došlo k demolici objektu.