„Byl jsem s Frantou jako kameraman u obou pokusů o zdolání kanálu a byl to jeden z nejsilnějších zážitků mého života. Tehdy nešlo o peníze, ale šlo o to skutečně něco dokázat. Pro československou vlajku by František Venclovský v moři zůstal, což dokázal při svém prvním pokusu, kdy ho zcela vyčerpaného vytahovali na palubu. Proto má můj první dokument název Poražený vítěz. Zvítězil nad sebou, ale byl poražený mořem,“ řekl Pavel Křížek.

Při prvním nezdaru Venclovského hrála roli nezkušenost.

„Kromě špatných povětrnostních podmínek do toho zasahovala i politika, protože ho tehdy na La Manche nechtěli pustit. Okolností proti bylo ale více - Franta viděl vůbec poprvé moře, podcenil proudy, neřešil se režim stravy. Vzal si z toho ale ponaučení pro příště,“ poznamenal.

Zacloumal národem

Odvysílání dokumentu Poražený vítěz v České televizi podle něj přispělo k tomu, že národ Františku Venclovskému po prvním neúspěchu začal fandit.

„I když zpočátku nebyl zájem ani o hrubý materiál. Ten film ale nakonec zacloumal celým národem, a po jeho odvysílání se i ti pánové nahoře konečně probrali,“ dodal.

A jak na Františka Venclovského vzpomíná? „Byl to vynikající člověk, obyčejný, ale strašně upřímný a srdečný. I dnešní mladí sportovci by si z jeho odhodlání mohli vzít příklad,“ zmínil.

Během „Odpoledne s Františkem Venclovským“, které uspořádala obec Bochoř, si mohli návštěvníci prohlédnout výstavu fotografií z rodinného alba, ale i jeho diplomů a ocenění. Promítnuty byly i oba dokumenty - Poražený vítěz a La Manche, můj osud.

Náročné období v rodině

Františku Venclovskému bylo „in memoriam“ uděleno čestné občanství Bochoře, které z rukou starosty obce převzala vdova po legendárním plavci.

Rodačka z Bochoře Pavlína Venclovská popisovala, jak náročné období tehdy zažívala.

„Přeplavání kanálu La Manche jsem moc neřešila, říkala jsem si, že to buď vyjde nebo ne. Moji rodiče to s ním ale prožívali a jediná maminka mu po nezdaru věřila a půjčila mu na cestu deset tisíc korun. Po návratu jí to ještě stihl vrátit, ale krátce nato maminka zemřela,“ vzpomněla Pavlína Venclovská.

V Bochoři prý s manželem i krátce žili. „Děda ho vždycky otužoval - nejprve zalil celou zahradu, a když byla voda hodně studená, stříkal po Frantovi hadicí,“ zasmála se při vzpomínce.

Ve šlépějích svého dědy dnes pokračuje jeho vnuk Petr Válek, který se věnuje zimnímu dálkovému plavání.

„S bráchou a babičkou jsme se chodili dívat na memoriály Františka Venclovského, a to mě tak zaujalo, že jsem si to chtěl zkusit. Chytlo mě to a začal jsem se sportu věnovat. Teď plavu za oddíl Haná Prostějov,“ řekl s tím, že za největší úspěch považuje druhé místo na 750 metrů na mezinárodním závodě v Polsku. „Kanál La Manche mě láká taky, ale zatím na něj ještě nemám natrénované,“ řekl.

Podle starosty Bochoře Tomáše Volka potrvá výstava v místní knihovně do konce července.

„Kromě udělení čestného občanství zůstane v obci zakotvený kámen v zemi s reliéfem Františka Venclovského a jeho známými slovy: Já su tak šťastné!. Je na něm i Venclovského motto: „Nebojte se překážek. Ať žádná hora není pro vás dost vysoká, ať žádný cíl není dost vzdálený, ať žádná řeka není dost široká..,“ uzavřel starosta.