„Před čtyřmi lety jsem byla na Hefaistonu a přes Pavla Tasovského jsem před časem získala kontakt na kastelána,“ vypráví Ulla, jak se o Helfštýně dozvěděla. Ještě předtím navštívila Liberec a Prahu, nyní má namířeno na sever. „Chci procestovat ještě Polsko a Ukrajinu,“ říká kovářka.

Vandrovní tovaryši se podle tradice nesmí tři roky přiblížit k svému domovu na padesát kilometrů, za cestu ani nocleh nesmí platit penězi. Někdy proto chodí pěšky, jindy cestují stopem a práci si hledají přes lidi, které potkají a kteří je upozorní třeba na to, že některý z řemeslníků v okolí by potřeboval pomoc.

„Pracujeme za peníze, ale když je někdo nemá, pomůžeme mu s nějakým projektem i tak,“ vysvětluje Ulla.

Na vandru je druhým rokem

Čtyřiadvacetiletý Johannes je na cestě druhým rokem. Ani on své příjmení prozrazovat nechce, mezi německými „vandrovníky“ to prý totiž není zvykem.

„Na cestě jsme potkali spoustu lidí, kteří nás podporovali. Získali jsme spoustu zkušeností, zbývá nám ale ještě rok, a teprve potom se můžeme vrátit,“ říká stolař, který se v Německu věnoval restaurování nábytku.

„Naše cesta na Helfštýn vedla přes Norsko, Francii, Španělsko a Rakousko.“ Svobodný způsob života Johannesovi vyhovuje, i když musí podle svých slov ctít pravidla svého cechu.

„Vandrovní tovaryši by měli mít méně než třicet let, neměli by mít dluhy, děti a ani manželku,“ vysvětluje.

V těchto zemích jsou prý vandrovní tovaryši známí. Lidé je poznávají podle jejich typického oblečení – bílé košile, černých kalhot a černé vesty.

Se sháněním práce a noclehu nemívají problémNěmečtí tovaryši na Helfštýně

V Česku jsou reakce na stopující a práci hledající cizince spíše rozpačité.

„Lidé jsou k nám ze začátku nedůvěřiví, ale když už nám někdo zastaví, hodně se vyptává a zajímá se,“ říká žena, která nyní na Helfštýně zbrušuje vrstvičku rzi z některých plastik na nádvoří.

Většinou se sehnáním práce a noclehu nemívají poutníci problém, v Česku už se jim ale jednou stalo, že museli přespat venku, když do setmění nesehnali stop ani nocleh.

Odměna pro řemeslníky není rozhodující.

„Důležité je, když se vám líbí to místo a když trefíte na dobré lidi. A tady je to nádherné,“ svěřuje se kovářka. Návrat domů neplánuje dřív než za rok a nevylučuje ani to, že ji to potáhne zase do světa.

„Znám lidi, kteří se po třech letech vrátili, doma zůstali čtyři týdny a už hledali, kam by se mohli zase vydat. Je to jiný život, nikdy nevíte, co vás čeká, kde budete druhý den. Taky proto se mi po domově nestýská, pořád zažívám něco nového,“ shrnuje Ulla.

Pavla Kubištová, Petra Poláková-Uvírová