Ještě jako student se zapojil do domácího odboje a jeho otec byl členem organizace RSI – Lvice, jež rozšiřovala ilegální tiskoviny a organizovala přechody do zahraničí. Byla napojena na 1. čs. Partyzánskou brigádu Jana Žižky z Trocnova.

V roce 1944, kdy začalo Slovenské národní povstání, se jako student pokoušel dostat za hranice.

„Bylo nás šest nebo sedm, co jsme to zkusili. Riskli jsme to, ale nevyšlo to. Když jsme se pak vrátili zpět na internát ve Zlíně, kde jsme studovali, tak jsme se vymluvili, že jsme byli na návštěvě doma vyfasovat jídlo. Od Bati nás ale kvůli tomu vyrazili," popisuje.

Po odchodu ze školy skončil v muniční továrně na Valašsku.

„My jsme tehdy měli 17 nebo 18 let a starší chlapi po nás chtěli, abychom přes bránu po kapsách přenášeli různé součástky – roznětky, zápalné šňůry, výbušniny. Jako mladí hlupáci jsme byli nenápadní a mohli leccos propašovat," dodává.

Vzpomínky na Přerovské povstání

Jednou z dodnes živých vzpomínek je pro něj Přerovské povstání, které vypuklo prvního května a bylo na samotném sklonku války krvavě potlačeno. Na střelnici v Olomouci – Lazcích bylo zavražděno jednadvacet Přerovanů, které Němci zatkli.

„Povstání vzniklo spontánně – někdo tehdy rozhlásil, že je konec války a Hitler je mrtvý. Lidé začali vyvěšovat vlajky, srocovali se, začaly boje v ulicích a střílelo se. Němci pak ale město opět ovládli. Znal jsem dva z popravených – profesora Jana Machovce z gymnázia a potom taky Jaroslava Motáně, který měl v Přerově papírnictví," vzpomíná.

Sám se do bojů během povstání zapojil jen tak, že pomáhal stavět barikádu.

„Každý se k tomu tehdy postavil jinak. Třeba jeden soused z naší ulice vyšel před branku v pyžamu a řekl, že je nemocný a nechce nic slyšet. My jsme se na to ale tehdy dívali svýma očima," říká. I když Němci dávali trest smrti jen za to, když u sebe někdo přechovával součástku zbraně nebo náboje, jako mladí prý nemysleli na to, co by se jim mohlo stát.

Dnešní dvacetiletí by byli z války podělaní, říká

Do dnešního dne mu utkvěly v paměti fotografie jednadvaceti zavražděných Přerovanů, které byly po válce vystaveny ve výloze jednoho z obchodů.

„Bylo na nich popsané, co s nimi Němci ještě zaživa dělali, jak je mučili. Ty fotky byly ve výloze jednoho z obchodů a lidé se tam na ně chodili dívat," vybavuje si.

Vojtěch Obrtel znal také rodinu Lančíkových, jejíž osud byl tragický. Starosta Přerova František Lančík, jenž krátce po okupaci odešel do zahraničního odboje, přišel za války o celou rodinu. Jeho syn – letec – byl sestřelen, kvůli účasti na domácím odboji byla popravena jeho manželka i dcera.

„Lančíkovic děvčata jsem dobře znal, kamarádili jsme se. Evu zabili, když jí bylo pouhých osmnáct let. Nejprve zabili tu mladou, pak její matku. Něco jiného je, když přijde člověk o život v boji, něco jiného, když skončí na popravišti. Dnešní dvacetiletí by byli z války podělaní, to je můj názor," uzavírá.