Paul Rausnitz dává teplou rukou a říká: Trvalý pobyt mám v Meoptě

 „Kde pořád beru tolik energie? Mám to asi po své mamince," usmívá se majitel přerovské společnosti Meopta, který převzal u příležitosti státního svátku z rukou prezidenta medaili Za zásluhy.

Životopis Paula Rausnitze by vydal na několik románů. Měl štěstí. Před osudem těžce zkoušeného židovského národa ho dvakrát ochránila prozřetelnost jeho otce.

Kolem letošního udílení významného státního ocenění bylo docela rušno. Některé osobnosti dokonce odmítly medaile z rukou prezidenta přijmout. Jak jste vnímal tu atmosféru vy?Můžeme být hrdí na to, že máme prezidenta, který cítí s lidmi a svým srdcem, hlavou i nohami stojí pevně na zemi. Jako prezident bude dělat to, co je nejlepší pro zemi a občany. Měli bychom nechat kontroverzi kontroverzí a věnovat se tomu, co je nejdůležitější, než se mezi sebou hádat.

Do České republiky jste se vrátil z emigrace ve Spojených státech v devadesátých letech. Proč jste si vybral pro svou investici právě Meoptu? A jaký máte vztah k Přerovu?
Pocházím z Jablonce, ale do Přerova mě přivedli lidé z firmy Meopta. Začnu příběhem naší rodiny, který je trochu složitější. Z republiky jsme prchali dvakrát – poprvé jsme museli odejít ze země v roce 1939 kvůli svému židovskému původu. Když se nám nepodařilo vycestovat do Ameriky, pokoušeli jsme se utéct přes Polsko. Tatínek a můj starší bratr šli jako první a podařilo se jim překročit hranice. Polská policie je ale donutila, aby se vrátili zpět do protektorátu, kde skončili ve vězení. O něco později jsme se ocitli v ostravské věznici i já a můj bratr Egon. Mně bylo tehdy jedenáct let. Vlastně ani nevím, jak se tenkrát mojí mamince podařilo dostat nás ven. Nakonec nás z protektorátu vyhostili sami. Naše rodina skončila na Ukrajině, kde jsme žili během války a domů jsme se vrátili až se Svobodovou armádou. Poznali jsme Sovětský svaz a komunismus a nebyla to vůbec lehká doba. Když jsme se vrátili do Československa a viděli, co se děje v naší zemi, a že už to nebude Masarykova republika, rozhodli jsme se pouhý rok po skončení války emigrovat znovu – do Ameriky.

A tam už začíná trochu šťastnější příběh…
Založili firmu WEPRA, která byla pojmenovaná podle mě a mých bratrů (pozn. red.: Walter, Egon a Paul). Začali jsme spolupracovat se světoznámou klenotnickou firmou Swarovski. Nevím, jestli to víte, ale její majitel se narodil také v Jablonci. Spojili jsme se a až do roku 2000 a obchodovali s jabloneckou bižuterií. Pak šli moji bratři do důchodu, a tak jsme firmu prodali zpět Swarovským. Já jako nejmladší jsem pokračoval se svým synovcem a dostali jsme několik adres z východu, které vyrábějí optiku. No a jednou z těch adres byla i firma Meopta. Byli jsme v Polsku, Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku… ale samozřejmě, když jsem viděl Meoptu, bylo rozhodnuto. Mé srdce zůstalo v Čechách a nedalo se vyoperovat. Odkoupil jsem akcie na pražské burze a firmu jsme privatizovali.

Býváte často nazýván „přerovským Baťou". Jak vnímáte toto srovnání?
S panem Baťou se nemůžu porovnávat, on byl světová značka. Jako dítě jsem nosil jen boty od Bati. Každý věděl, kdo je Baťa. Snažím se pokračovat v tom dobrém, co udělal on pro své zaměstnance. Já vždycky říkám: To nejsou mí zaměstnanci, to jsou moje děti. Bohužel nemám vlastní rodinu a děti, mám jenom synovce. Ale synovec je synovec a děti jsou děti. Tak jsem se rozhodl adoptovat meopťácké zaměstnance.

Dej s teplou rukou a ne se studenou

Je pravda, že vždy před Vánocemi píšete všem svým zaměstnancům dopis, ve kterém jim osobně poděkujete za odvedenou práci?
Nedostanou jen dopis, ale i dárky. Záleží na tom, jak úspěšný je rok. Moje maminka vždycky říkala: Dej s teplou rukou a ne se studenou. Řídím se tím, co mi dali do života moji rodiče.

Váš tatínek byl prozíravý člověk. Dokázal celou rodinu ochránit před tragédií, která potkala židovský národ během druhé světové války, ale i před komunismem. Jak na něj vzpomínáte?
Byl to člověk, který viděl do budoucnosti. Pravděpodobně znáte historii a víte, kdo byl Adolf Hitler. Můj tatínek už tehdy, ve třicátých letech, poznal, že to není normální člověk. Řekl jednu věc, kterou si pamatuji od dob, kdy jsem byl dítě: Když bude možné vyhlásit válku židovským kapitalistům a židovským komunistům, já je z podzemí zničím a budu je likvidovat. Musím říct, že tomu tehdy nikdo nevěřil. Každý, kdo to slyšel, říkal, to je blbost, to nemůže nikdo dokázat. Můj tatínek tomu ale věřil… jinak bych tady dnes neseděl. Měli jsme odjet do Ameriky už v roce 1939, ale naše vízum bylo platné až dva týdny po obsazení republiky. Nakonec nás ale sami vyhodili z protektorátu, a tak jsme se zachránili.

Maminka mi zemřela v náruči ve vlaku

Máte neuvěřitelně silné životní zážitky, které vás obohatily i v moudrosti. Ne každý člověk je ve vašem věku tak nabitý energií, jako vy. Odkud ji čerpáte? A jak vypadá váš všední den?
Tu energii jsem asi zdědil po mé mamince. Vstávám ráno, někdy mám jen snídani, někdy jen koláč. Jídlo pro mě není nejdůležitější. Jím rád, ale hlavním chodem je pro mě večeře. Pořád pracuji, ale nemám žádný pevný program. Dělám to, co je nutné a nejdůležitější. Někdy se cítím jako hasič, který hasí tam, kde právě hoří. A dneska hořelo hned několikrát, že jsem musel jít se šlauchem přímo k ohni. Teď jsem se o tom bavil se svým synovcem. Říkal jsem mu, je to nutné v mém věku? A on mi odpověděl: Ty to děláš rád, jinak bys to nedělal. A pravděpodobně je to tak.

Vaše maminka musela být výjimečná žena…
Bohužel zemřela velmi mladá. Nikdy na to nezapomenu. Zemřela v mém náručí ve vlaku, bylo jí jen 61 let.

Stále „pendlujete" mezi Spojenými státy a Českou republikou, nebo jste se už „usadil"?'
Můj trvalý pobyt je v Meoptě. O víkendu jsem v Brně a v lednu a únoru cestuji do Las Vegas na výstavu optiky. V zimě bývám vždycky dva měsíce na Floridě. Mám předepsané od lékaře, že musím být v teple. Zima mi totiž nedělá dobře. Všechno není tak, jak na první pohled vypadá. Měl jsem už třikrát problémy se srdcem.

Máte nějaké nevyslovené přání?
Naději, že budu pořád zdravý, a budu moci pokračovat ve své práci.