Tajemná elektrárna

První zastávka sobotní architektonické procházky po industriálních stavbách města Přerova je právě ve staré elektrárně. Budova má za sebou dlouhou historii, nicméně její budoucnost je ve hvězdách.

V přízemí míjíme prostory, ve kterých byly původně zbudované pece. Dnes je opuštěné stavení útočištěm bezdomovců a hřištěm pro nezbedné děti. Po zemi se povalují desítky tubiček od krémů a další haraburdí.

„Lidé využívají toho, že tady nikdo není. Dnes už musíme zazdívat okna a i v prvním patře, protože si pokaždé najdou cestu, jak se do objektu dostat," říká Vlastimil Špetla ze společnosti Alimentare, jež budovu vlastní. A která pro ni hledá investora.

V prvním patře čeká na všechny účastníky téměř dech beroucí pohled. Výrobní hala je odhalena až na konstrukci. Podle Vlastimila Špetly by se v prostoru dala postavit až čtyři patra.

„Nemovitost je zařazena na seznam brownfieldů. Využití by mohlo být výrobní, administrativní, skladovací, sportovní nebo pro občanskou vybavenost," vyjmenovává.

Druhou, takzvanou energetickou halu, pojali za své království holubi – jejich trus vytvořil na zemi pevný koberec. Zdi si zase vzali do parády místní sprejeři. Na závěr procházíme bývalými kancelářemi, ve kterých je i dnes vidět, že se zde pracovalo – u okna čeká rýsovací prkno, na stěně visí kalendář s volejbalovou sestavou z roku 1999 a židle s konferenčním stolkem dávají tušit, že se tady kdysi konaly důležité porady.

Celý objekt by dnes potřeboval investora s velkou finanční injekcí. I když je veřejnosti nepřístupný, po dohodě s vlastníkem je možné prostory blíže poznat.

Inspirativní Kazeto

S elektrárnou se po zhruba hodinové exkurzi loučíme a přecházíme přes řeku Bečvu do firmy Kazeto. Perlou zdejší prohlídky je bezpochyby správní budova, která prošla rekonstrukcí a vrátila se do svého původního, funkcionalistického stylu. Vkusně barevné stěny, prosklený prostor a dobově laděný nábytek ve mně vytvářejí pocit, že pracovat v těchto kancelářích je inspirující samo o sobě.

V někdejším krytu je dnes malá část výstavy kufříků, které firma Kazeto ve velkém představila na nedávných oslavách svého výročí.

Džungle v Jutě

S firmou se loučíme v její jídelně a směle kráčíme do Škodovy ulice. Posledním bodem dnešního programu je opuštěný areál Juty. Spíše než bývalé pracoviště připomíná pozemek džungli. Přerostlá zeleň zakrývá většinu budov.

Vcházíme do „červeného skladu", který svůj název získal podle barvy cihel. Na zdi je připnutý vzkaz o zdejší maximálně povolené hmotnosti. „To ještě psala Magda," hlesne vedle mě Eva Lukášová, která v Jutě pracovala jako mistrová.

„Pamatuji, že tady byly naskládané špagáty až po střechu. Vypadá to teď strašně, je to hrozný pocit," přiznává. Z Juty byla propuštěna v roce 1994, dnešní výjimečnou exkurzi do bývalého podniku si nemohla nechat ujít.

Areálem procházíme ještě další hodinu. Se smutným pohledem na prázdné sklady se loučíme s dnešním průvodcem. Přerov – město s vysokou nezaměstnaností a nevyužitými zónami, napadá mě. Debata o problematice je na stole, teď je na čase hledat řešení.

Den architektury se v Přerově konal v sobotu 3. a v neděli 4. října. Průvodce a organizátor Jan Horký provedl první den několik desítek účastníků industriálními stavbami – starou elektrárnou, firmou Kazeto a areálem společnosti Juta. V neděli se uskutečnila cykloprojížďka po přerovských vilách.

Industriální stavby Přerova stojí za zhlédnutí

Elektrárna v Přerově

Už loni se mohli návštěvníci podívat do administrativní části objektu elektrárny z roku 1938. Tentokrát je čekala prohlídka objektu výtopny, který je ještě starší – pochází z roku 1917. „Bohužel veškeré původní technologie elektrárny už jsou pryč a zbyl jen prázdný prostor," posteskl si architekt Jan Horký.

Stavba byla od prvopočátku rozčleněna na tři části, v té zadní blíže ke komínům je bývalá kotelna, ve střední části strojovny byly jednotlivé turbíny. Je zde klenutý prostor a obloukové zastřešení na relativně subtilních ocelových příhradovinách, v přední části byla dříve administrativa, tedy jakési řídící středisko a hlavní rozvaděč.

V budově byla směrem do ulice Polní zbudována přístavba na vodní hospodářství elektrárny. Zajímavostí je, že už na počátku dvacátých let 20. století byly jednotlivé stroje chlazeny vodou z Bečvy. V elektrárně jsou v zachovalém stavu už jen některé detaily, jako třeba vykachličkované parapety se žlábkem na kondenzát z oken, což jsou drobné a užitečné nápady.

Staticky je budova únosná a umožňuje spoustu budoucích využití. „Kdyby se zachovaly alespoň některé stroje, měl by Přerov úžasnou technickou památku. Nyní je zde alespoň krásný prostor k naplnění," připomněl. (pu)

Areál Juty

Přerované měli pravděpodobně jednu z posledních možností podívat se do areálu Juty v té podobě, jaká nyní je – tedy bez větších stavebních zásahů. Pokud totiž bude zbudován plánovaný průpich, rozdělí se areál na dvě části.

Dříve zde byla továrna Heinik na měděné a kovové zboží. Firmy v Přerově byly totiž v minulosti spjaty se zemědělskou výrobou a majitel vypozoroval, že je velká poptávka po vázacích výrobcích, ať už to byla lana, provazy nebo později pytle.

„Díky tomu, že se na Hané pěstovalo technické konopí, tak už v roce 1870 přikoupil pozemky ke slévárně a v roce 1872 byl vybudován červený sklad – provazárna, kde začali s výrobou. Na konci devatenáctého století tvořila provaznická výroba většinu obratu firmy Heinik," přiblížil architekt.

Do podniku v době největšího rozmachu na přelomu století vstoupili i dva angličtí inženýři, a protože se jeden z nich oženil s dědičkou Heinikova impéria, měla firma dobrý přístup i na anglické trhy, kam exportovala část výroby. Až do druhé světové války byla firma ve vlastnictví rodiny Heiniků a jejich dědiců. Po ní byl podnik znárodněn a rozdělen na dvě části – slévárna připadla Přerovským strojírnám a druhá část skončila pod podnikem Juta.

Původní Heinikova vila ani slévárna už v areálu nestojí, lidé zde ale mohou stále spatřit dva nádherné asi stoleté platany. Je tu i původní přádelna jutové příze z roku 1872, které se říká červený sklad.

„Má perfektně zachované obvodové zdivo, vnitřní konstrukce je dřevěná sloupová s trámovými stropy. Na to, že to má více než 140 let, vypadá, jako kdyby byla postavena dnes. V obdobném stavu je i bílý sklad, jenž je pojmenován podle bílé omítky," dodal. Ostatní budovy jsou na tom ale už hůře.

V areálu Juty je v současné době stavební uzávěra, což znemožňuje do něj investovat. „Je využitý pouze z pěti procent a nic se tu neděje, což přírodě umožňuje brát si území zpět – začíná zde vyrůstat malá džungle," doplnil Jan Horký. (pu)

Administrativní budova Kazeta

Už během loňské prohlídky se mohli zájemci podívat do prostor správní budovy, kterou navrhli dva uznávaní architekti – manželé Oehlerovi. Pro zakladatele továrny Karla Zejdu ji postavili v roce 1838. Loni zde ještě probíhala částečná rekonstrukce interiéru a letos jsou práce z velké části dokončené.

„Velmi překvapivé bylo odhalování dřívější barevnosti – například rámy ohýbaného skla byly žluté. Kazeto tuto původní barevnost zachovalo – červené linoleum či tmavě hnědé obložení," řekl Jan Horký. Zachovány jsou i některé zajímavé detaily a prvky interiéru, jako kliky na dveřích nebo obklady na toaletách. Jedním z nejzajímavějších prvků je skleněná stěna z ohýbaného skla, která se zachovala od třicátých let až do dnešního dne a až na jednu prasklinku zůstala prakticky nedotčena.

„Ohýbané sklo bylo ve funkcionalismu relativně běžné – například při vstupu do Baťovy prodejny byla taková skla na nároží," vysvětlil. Fascinující jsou i kachličky z první republiky s minimální spárou a vysokým leskem.

Další zajímavostí je i kryt ve sklepě, který byl původním požadavkem majitele a je zde už od třicátých let. „Je důležité, že budova stále žije a i dnes v ní probíhají jednání. Majitelé se snaží objekt dostat do původního stavu tak, aby vynikla jeho krása," řekl.

Posuvná stěna, oddělující kancelář ředitele od jednací místnosti, momentálně nefunguje, ale je zde nachystaná původní kolejnice v podlaze. „Výhledově tedy bude zprovozněno další důvtipné technické řešení, která už v té době byla na vysoké úrovni," doplnil.

Prohlídka zavedla návštěvníky také do staré výrobní budovy, jejíž část je ještě pozůstatkem původního cukrovaru Alfréda Skeneho. Vodárenská věž, na níž je nápis Kazeto, je původní chladící věží cukrovaru. Architekt Robert Motka navrhl kolem roku 1920 celkový urbanismus tohoto areálu a následně navrhl i rekonstrukci některých budov cukrovaru na výrobu kufrů a vulkanfíbru. (pu)