Ačkoliv se vzájemně neznají, hrou náhod měly „diamantové nevěsty“ podobný předsvatební úděl. Obě jsou cizinky. Obě se v době války dostaly do Německa. Obě se pak jen shodou okolností ocitly v moravských vískách kousek od Přerova. Obě tam našly živobytí u sedláka. A obě se zamilovaly do místních hochů, které si v dubnu před šedesáti lety vzaly. Tím ale podobnost končí.

Manželé Libigerovi

Paní Hedvika se do Čech dostala přes lágr v Německu ze své rodné Ukrajiny. Byla na nucených pracích a domů se už nevrátila. Místo toho přicestovala do Jezernice.

„Šlo o náhodu. Jela tehdy se dvěma ženami, které na této stanici vystupovaly. A ona šla s nimi,“ vzpomněl její manžel Antonín. Chýlilo se ke konci války a dnes 79letá paní Hedvika našla v neznámé vesnici práci u sedláka. „A tam jsem si ji našel. Byla jen o pár dnů mladší než já a strašně se mi líbila. Navíc jsem s ní soucítil. Byla vlastně ještě dítětem, které bylo násilně vykořeněno ze své vlasti,“ vzpomněl čerstvý osmdesátník, jezernický rodák Antonín Libiger.

Dva mladí lidé se seznámili 22. dubna roku 1945 a na den přesně se o dva roky později v jezernickém kostele svatého Martina i vzali. „Postupně se nám narodily tři děti. Máme dvě dcery, syna, pět vnuků a malého pravnoučka,“ prozradila Hedvika Libigerová. Stejně tak se podělila i o svůj recept na dlouholeté manželství. „O muže se musí pečovat jako o kytičku. Pak vám vydrží třeba i šedesát let.“

Její choť Antonín zase prozrazuje, že věrnost partnerovi patří k jejich rodinným tradicím. „Nepamatuji si, že by se někdo v naší rodině rozvedl. Byl jsem přísně vychován a nikdy bych si nedovolil svou ženu opustit. U nás manžele rozděluje jenom smrt,“ řekl.

Manželé Vybíralovi

Také oni si užili svou diamantovou svatbu v sevření rodiny, která jim dala najevo, jak moc si jejich letitého pevného svazku váží. Oba přiznávají, že jejich společná cesta životem byla krásná, ale i trnitá. Kvůli smrti svých dvou dětí mají dodnes v srdci smutek.

Dvaaosmdesátiletá paní Euzebie pochází z Polska a do Lazníček se dostala přes Německo, kde pracovala. Vítr ji náhodně zavál k sedlákovi do Lazníček, kde se poznala s o pět let starším Janem. „On tam nebydlel, ale jezdil na vesnici za svou sestrou. Padli jsme si do oka a veselka byla na spadnutí,“ vzpomíná paní Euzebie, které v Lazníčkách nikdo neřekne jinak než Soňo. „Doma v Polsku mi totiž říkali zkráceně Zeňo,“ připomíná.

Manželé Vybíralovi přivedli na svět kluky dvojčata a dceru. „Jeden z chlapců se nám ve třech letech utopil v hasičské nádrži. Byla to pro nás velká rána.Apochovali jsme i dceru, která zemřela v 35 letech,“ říká se slzami v očích paní Euzebie.

Společně s manželem se snažili pomáhat dětem, které po dceři zůstaly. „Máme celkem čtyři vnuky a čtyři pravnoučata. Jsou našim štěstím,“ konstatuje diamantová Euzebie Vybíralová. A její recept na dlouhověké manželství? „Tolerance. Ataky umění odpouštět.“