Hrajeme ABBU i Slovanské tance. Dirigent Fr. Kadlec o dechovém orchestru Haná

„Právě na zájezdech se projevuje soudržnost a kamarádství, které u nás panuje a čehož si velmi vážíme. Všechno funguje automaticky. Starší si vezmou na starost mladší, ti mladší neodporují,“ říká v rozhovoru Eliška Tkadlecová.

Soubor nedávno oslavil čtyřicátiny. Pamatujete ještě na jeho začátky?
František Tkadlec: Orchestr jako takový začínal v roce 1975, byl to ještě dechový orchestr tehdejší lidové školy umění, dnes už Základní umělecké školy Bedřicha Kozánka. U toho jsem ale ještě nebyl, do souboru jsem přišel až v roce 1995.

Kolik měl orchestr členů, když jste ho přebíral?
František Tkadlec: Myslím, že to bylo kolem osmadvaceti až třiceti členů. Dnes jich máme osmdesát.

V čem jsou výhody velkého orchestru?
František Tkadlec: U nás určitě v repertoáru. Na koncertech běžně hrajeme klasickou i filmovou hudbu.

Kolik skladeb máte za ta léta ve svém repertoáru?
František Tkadlec: To vám přesně neřeknu (smích). Ale existuje takzvaný kmenový repertoár, tedy skladby, které je kapela schopná zahrát hned – těch máme asi padesát.

Padesát skladeb, to už je pěkné číslo. Co obsahuje?
František Tkadlec: Od soundtracků z muzikálu Jesus Christ Superstar nebo filmu Piráti z Karibiku přes Slovanské tance (cyklus hudebních skladeb vycházející z jedné ze základních forem lidové hudby, tedy lidového tance, pozn. red.) po koledy. K těm padesáti přičtěte ještě třicet pochodů.

Řekla bych, že v dnešní době dechová hudba mladou generaci příliš neláká. Snažíte se filmovou hudbou přilákat právě tuhle skupinu na vaše koncerty?
František Tkadlec: Přesně tak. Chceme se jim přiblížit a přilákat je, aby si přišli poslechnout i něco jiného, než uslyší v rádiu.

Vy už ale nejste „jen“ dechový orchestr…
František Tkadlec: Oficiálně už se jmenujeme Symfonický dechový orchestr Haná. Osobně jsem se tomuto označení dlouho bránil, ale přesvědčil mě člověk, který se v tomto prostředí dlouhé roky pohybuje – plukovník Václav Blahunek, šéfdirigent a velitel Hudby Hradní stráže a Policie České republiky. Ten mi doslova řekl: „Máš dechový orchestr? Máš! Hraješ symfonickou muziku? Hraješ! Tak máš dechový symfonický orchestr!“ A bylo vymalováno (smích).

Podle čeho se rozhodujete, které skladby na koncertech zazní?
František Tkadlec: To závisí na složení publika. Samozřejmě, že když koncertujeme na vánočních trzích v Přerově, musíme zahrát koledy (smích). Ale pokud víme, že budou na jiném koncertě převažovat mladí lidé, do playlistu zahrneme třeba Bee Gees, Abbu nebo Beatles. Střední generace si zase ráda poslechne Slovanské tance.

CHCEŠ DO ORCHESTRU?  ČEKÁ TĚ „PŘÍPRAVKA“

Kolik žáků už za těch více než čtyřicet let souborem prošlo? Dokážete to spočítat?
František Tkadlec: To se počítá těžko, ale určitě to bude ve stovkách.
Eliška Tkadlecová: Při koncertu ke čtyřicátému výročí souboru hrálo v jednu chvíli na pódiu sto dvacet muzikantů – z toho osmdesát současných členů a čtyřicet těch, kteří s námi hráli v minulosti. A to byla podle mě maximálně třetina těch, kteří souborem prošli.

Kolik let je nejmladšímu členu orchestru?
František Tkadlec: Nejmladší člen, který do kapely nastupoval, měl před dvěma lety osm. Dnes už je to desetiletý pozounista. Ale těch osm let je spíš výjimka. Věkové rozpětí je u nás od deseti do pětadvaceti let.

Když přijde rodič s tím, že by chtěl, aby jeho dítě začalo hrát na nějaký hudební nástroj, ale nemá představu, jaký by to měl být, co mu poradíte?
Eliška Tkadlecová: Pokud rodič nemá představu a dítě je ještě hodně malé, tak velice často začíná na zobcovou flétnu. Zhruba rok se rozhlíží kolem sebe a samo se rozhoduje. Z toho se ale stane, že rodič přijde s tím, že chce, aby jeho dítko hrálo na trumpetu nebo klarinet, protože právě tyto nástroje slyšeli v orchestru a jsou z nich nadšeni.

Symfonický dechový orchestr Haná úzce spolupracuje se Základní uměleckou školou Bedřicha Kozánka. Hrají v orchestru automaticky všichni žáci, kteří se do školy přihlásí?
František Tkadlec: To určitě ne. Ona je to v podstatě taková prestižní záležitost, ale důležité je, aby to zvládalo.
Eliška Tkadlecová: U nás ve škole funguje přípravný orchestr, kde se malé děti učí hrát v kolektivu. Poté přestupují do velkého orchestru, o což se velmi perou (smích).

Takže i když dítě absolvuje přípravný orchestr, automaticky to neznamená, že je přijato do velkého. Dá se říct, že probíhá takové „výběrové řízení“?
František Tkadlec: Dá se to tak říct.
Eliška Tkadlecová: Výběrové řízení probíhá každý rok na Promenádním koncertě v Michalově, kde má přípravný orchestr svůj první veřejný koncert. Ty děti, které obstojí a koncert zvládnou, mají dveře do Symfonického dechového orchestru Haná otevřené.

KAŽDÝ MÁ SVÉHO MALOŠKA

Pane Tkadleci, vy jste dirigentem souboru. Jaké to je „ukočírovat“ osmdesát mladých lidí na pódiu?
František Tkadlec: Náš orchestr funguje na bázi hierarchie. Ti starší pomáhají mladším, ti mladší je zase zpravidla poslouchají. Ale není to na sílu, prostě k nim vzhlížejí a respektují je. Když jedeme za hranice, má každý služebně starší muzikant na starost „svého maloška“, kterému když řekne: „Nekecej, tady si stoupni a makej!“, tak si tam prostě stoupne a bez debat jede. Takže já je vlastně „kočírovat“ vůbec nemusím.

Koncertujete ve stejnokrojích?
František Tkadlec: Samozřejmě – červené sako, modrá kravata a nově i barety. A stejnokroj se právě váže i k té hierarchii. Většina má totiž na rukávu, kromě znaku Přerova, i proužky. Říkám většina, protože jsou tací, kteří žádné proužky nemají, a to jsou právě ti „malošci“ – bažanti bez zkušeností, kteří teprve do souboru přišli. Ten, kdo už trošku něco zvládá, má jeden proužek a tak to jde až do tří proužků. Ti „tříproužkoví“ už jsou skuteční hráči.

Kdo určuje počet proužků?
František Tkadlec: Já (smích). Ovšem je tam ještě pět nebo šest lidí, kteří mají dva úzké proužky a jeden široký. A to jsou ti, kteří mě musejí být schopni ve všem nahradit.

Na který koncert nejraději vzpomínáte?
František Tkadlec: Těch je mnoho. Ale jeden z těch zajímavějších byl určitě v Cannes, kde se každoročně koná Festival dechových hudeb. A protože tyto koncerty běžně začínají v pozdních hodinách, přišla na nás řada někdy kolem půlnoci. Akce probíhala v hale, kam se vejde přes dva tisíce návštěvníků. Rád na to vzpomínám, protože od chvíle, kdy jsme začali hrát, jsme se už na dlouho z pódia nedostali. Lidé skandovali, stáli na židlích nebo na stolech a chtěli další a další přídavky.

Vím o vás, že jste se účastnili Mezinárodní konference WASBE (světová organizace sdružující tvůrce a interprety dechové symfonické hudby, jejíž členové jsou například Ústřední hudba Armády České republiky, pozn. red.), což je velmi prestižní záležitost pro dechový orchestr…
František Tkadlec: To rozhodně je! A my si té příležitosti velmi vážíme. Pozváno bylo dalších asi deset symfonických dechových orchestrů z celého světa, ale my jediní jsme zůstali celé tři dny, po které se konference konala. Ostatní odehráli koncert a odjeli. Pro mě osobně tahle akce byla vrcholem mé práce v orchestru Haná.

NAŠTĚSTÍ UŽ EXISTUJÍ DVOUPATROVÉ AUTOBUSY

Jak často koncertujete v zahraničí?
František Tkadlec: Alespoň jednou za rok vyrážíme „ven“. Alespoň ve smyslu, že někdy je to i vícekrát.

Jak probíhá plánování cesty osmdesáti lidí?
Eliška Tkadlecová: Tak naštěstí už existují dvoupatrové autobusy (smích). Ale za ty roky už to máme v podstatě nacvičené. Právě na takových zájezdech se projevuje soudržnost a kamarádství, které u nás panuje a čehož si velmi vážíme. Všechno funguje automaticky. Starší si vezmou na starost mladší, ti mladší neodporují.

To znamená, že starší má toho malého na starost celou dobu zájezdu, byť se jedná třeba o týdenní akci?
Eliška Tkadlecová: Ne tak doslova. Ten mladší to od něj odkouká, jak to funguje, a ve chvíli, kdy doroste, to převezme stejným způsobem. A nejedná se jen o hlídání, ale radí si i ohledně not a pomáhají s nástroji. Velmi se bavím, když nějaký „malošek“ doroste a dostane na starost zase mladšího. Ta důležitost v jejich očích je nezapomenutelná.

Museli jste někdy na zájezdu řešit nějakou nepříjemnou věc, na kterou byste nejraději zapomněli?
František Tkadlec: Samozřejmě. Občas se totiž objeví někdo, kdo až tak „rodinný“ typ není. Hráli jsme tehdy někde v jižní Francii. A ve chvíli, kdy jsme dojeli na místo a chystali se na průvod, jsem za autobusem, ze kterého jsme vystupovali, uslyšel nějaký křik. Samozřejmě mi to nedalo, tak jsem tam vběhl a uviděl dva kluky ze souboru, kteří se drží pod krkem. Jeden byl shodou okolností náš syn, který na toho druhého křičel: „Ty frajere, co si myslíš? Že když jsi tady osm roků, tak budeš ze sebe dělat mistra světa? Já ti rozbiju hubu za to, jak se chováš!“

To začíná být napínavé, jak to dopadlo?
František Tkadlec: V podstatě šlo o to, že jeden sedmnáctiletý bubeník si zapomněl vzít kšíry, které mu drží buben při pochodu. A tak ho nenapadlo nic lepšího než jedny sebrat malému bubeníkovi, který byl shodou okolností na zájezdu poprvé. Jeho chování mě tak vytočilo, že jsem mu řekl: „Tady už si nezahraješ!“

To vám pak ale musel chybět bubeník, ne?
František Tkadlec: Nechyběl, musel to po něm převzít ten malý. To jste měla vidět, jak najednou vyrostl. Jaká to pro něj byla odpovědnost! A jak si jí cenil. Samozřejmě to zvládl, ale o tom jsem ani na minutu nepochyboval.

Když z orchestru někdo ze dne na den odejde a nahradí ho nový žáček, jak dlouho se „zaučuje“?
František Tkadlec: Vzhledem k tomu, že už máme v repertoáru přes padesát skladeb, tak „malošek“, který přijde, dostane složku s padesáti věcmi a ty se musí naučit, aby se mohl co nejdříve zapojit a koncertovat. Samozřejmě to není hned.
Eliška Tkadlecová: My tomu říkáme, že mají „rok hájení“, to znamená, že první rok tolerujeme, když neodehraje všechno.
František Tkadlec: Po roce ale nastává tvrdší režim (smích).

Vaši silnou devízou je i to, že dokážete organizovaně pochodovat a hrát. Je to těžké?
František Tkadlec: Je, ale dnes už nám to nepřijde. Musíme trénovat. V této souvislosti musím zmínit, že často doprovázíme skupiny mažoretek, pro které jsme v současné době vyhledávanou kapelou.

Po těch letech už pro vás musí být soubor srdeční záležitostí a žáci trochu jako vaše děti, nepletu se?
Eliška Tkadlecová: Tímto orchestrem prošli i naši tři synové, a to dokonce zaráz, takže nás tam jednu dobu hrálo pět (smích). Takže ano, je to tak. Jsme taková rodina.
František Tkadlec: Samozřejmě. To už ani nejde jinak.