Na jízdním řádu vlaku se toho moc nezměnilo. Z polské výchozí stanice sice vyráží o několik minut dřív, místem tragédie, kde se před vlak zřítil rozestavěný most, má vlak projíždět ve stejnou dobu – krátce před půl jedenáctou dopoledne.

Osudová náhoda?
Studénka se z časového hlediska jízdy vlaku nachází přesně v polovině mezi výchozí a cílovou stanicí. Již vloni se odpoledne po nehodě diskutovalo o souhře náhod a osudu. Pamatuji si na průvodčí, se kterou jsem mluvil na nádraží v Hranicích. Říkala, že měla ve vlaku příbuzné. A taky prý měla od rána divný pocit, že se něco stane.

8. 8. 2008, 8 obětí, lokomotiva 151 – 018, vlak 108. Všude hrály svou roli osmičky. O rok později dorazil vlak Comenius do Bohumína včas. Kdyby tomu tak bylo i vloni, k tragédii by nemuselo dojít.

Železničáři obětavě obskakují vlak ze všech stran, šibují s vagóny a přistavují další i s barevnou reklamní lokomotivou, která nese číslo o 4 nižší, než před rokem sešrotovaná osmnáctka. I číslo mezistátního vlaku se změnilo o deset čísel výše na 118.

Jakmile staniční rozhlas v Bohumíně hlásí, že je vlak připraven k odjezdu, nastupuji do prvních dveří za lokomotivou a ještě chvíli ze dveří sleduji rozhovor průvodčí a strojvedoucího. Poté usedám tam, kde bych loni nejspíš nepřežil. Volné je sedadlo hned na začátku velkoprostoro­vého vozu.

Na minutu přesně vyráží Comenius směr Praha. Když se rozhlížím po vagóně, zjišťuji, že v celém voze jede dohromady jen šest lidí. Krátce po odjezdu si všímám staršího pána, který sedí nedaleko ode mě. Zvedl se a šel stejně jako já před chvílí obhlédnout spolucestující v prvním voze.

Z dálky jsem slyšel nevýrazný rozhovor a na jeho závěru zaznělo: „Tak aby se nám něco nestalo. Šťastnou cestu!“ popřál milý pán všem okolo. Někteří však byli poněkud zmatení. Zdálo se, jakoby vůbec netušili, že před několika okamžiky nastoupili do vlaku, který před rokem havaroval.

V Praze budu před druhou
Na hlavním nádraží v Ostravě přistupují další spolucestující. Řada z nich odvážně vyčkává v přední části nástupiště a chtějí usednout do přední části vlaku. Neodradí je ani to, když dveře nejdou otevřít napoprvé zrovna zlehka. Vůz se zaplňuje i ve Svinově, což je poslední zastávka před Studénkou.

Za mnou sedí šedovlasá babička s brýlemi na očích. V kabelce jí už delší dobu zvoní mobil. Když to zpozoruje i ona, ihned ho bere rovnou k uchu, kde jí i nadále vyzvání. Až po další chvíli, kdy už její hlasité vyzvánění vzbudilo pozornost všech cestujících, tiskne tlačítko a velice nahlas si domlouvá schůzku.

„V Praze budu za pět minut dvě. Kdybychom se nepotkali na nádraží, tak vás počkám na tamté lavičce, jak jste mě našli minule,“ říká. Před rokem by tímto vlakem do hlavního města nedojela…

Comenius mezitím uhání kolem rybníků, polí, luk a lesů a nezadržitelně se blíží ke Studénce. Tam na něj vyčkávají desítky těch, kteří přišli uctít památku obětí neštěstí.

V 10:24 hodin, asi o pět minut dříve než vloni, vjíždí vlak nesoucí jméno Jana Ámose Komenského do Studénky. U perónů značně zpomaluje a napětí se pomaličku stupňuje. Už zbývá jen pár desítek metrů.

V dálce se rýsuje silueta mostu, na kterém postává hlouček lidí. Někteří mají v ruce fotoaparáty a kamery, jiní se na průjezd vlaku dívají vlastníma očima a vzpomínají na své blízké. Další lidé pak sledují vlak, před který se loni most zřítil, přímo z kolejiště, kde přesně před rokem o deset minut později začaly záchranné práce.

Zpomalil a zahoukal
Strojvůdce pod mostem, který byl otevřen teprve před několika dny, zpomalil a dlouze zahoukal na památku těch, kteří nehodu nepřežili, nebo byli zraněni. Uvnitř vlaku jsou cestující rozděleni na dvě poloviny. Jedni, kteří bedlivě sledovali most a místo tragédie, druzí, kteří pod mostem ve Studénce projeli bez povšimnutí.

Pán modré košili šel před chvílí na toaletu, mladý muž sedící naproti přes uličku spokojeně podřimuje, pejsek z tašky na klíně spolucestující pozoruje okolí s vyplazeným jazykem. Další ve voze svačí a jen hrstka z nich diskutuje na téma „co by, kdyby“. Několikrát také zazněl obdiv na strojvedoucím, který v roce 2008 vlak EuroCity Comenius vedl.

V 10:29, na minutu přesně rok poté, vlak již projel Suchdolem nad Odrou a v „protisměru“ jede do Polomi. Vedlejší kolej je po povodni stále mimo provoz.

VIDEO PŘIPRAVUJEME

A ještě jedna osmička na závěr. Na nádraží v Hranicích přijel vlak o osm minut později. „Tak, jsme tady,“ ulevila si jedna z cestujících a pokynula svému dítěti směrem ke dveřím.

„Šťastnou cestu do Prahy,“ popřál vlakovému personálu jeden z těch, kteří stejně jako já z vlaku v Hranicích vystoupil.