Už v dopoledních hodinách jednadvacátého srpna začali lidé spontánně vylepovat letáky a v ulicích se objevila hesla, odsuzující okupaci. Místem setkávání se stalo Dolní náměstí, kde mladí lidé vystavili na přineseném stole podpisové archy, vyjadřující podporu Alexandru Dubčekovi a vládním činitelům.

Podle informací Státního okresního archivu v Přerově bylo na arších během krátké doby na tři tisíce podpisů. Na severní straně byla rozestavěná budova Okresního stavebního podniku a ohrada kolem se stala vítanou plochou k vyjádření vztahu k okupantům, podobně jako korby nákladních aut.

Lidé se semkli, cítili bezmoc

„O okupaci jsem se dozvěděl od kamaráda Otíka, který na mě zazvonil, že nás obsadili Rusové. Hned jsme si pustili rádio a běželi ven. Na náměstí byly přes den stovky lidí, kteří vykřikovali hesla proti Rusům, vyvěšovali hesla a transparenty,“ líčí atmosféru v Přerově Květoslav Bartošík.

Lidé se semkli, i když cítili bezmoc. Okupační vojska dorazila do města se zpožděním - v pátek 23. srpna a Květoslav Bartošík se se svými kamarády ihned zapojil do „odboje“.

„Přesměrovali jsme cedule na křižovatce v Předmostí tak, aby ruské tanky navedly do Hranic, a ne do Přerova. Pamatuji si také, že když jsem rozvážel cukrovinky, zradilo mě na křižovatce u gymnázia auto. Zastavil jsem, a než jsem to spravil, troubily na mě ruské transportéry, které se přemísťovaly po Přerově. Měl jsem strach, ale naštěstí tenkrát vojáci stříleli jen do vzduchu a nedopadlo to tak jako v Prostějově, kde přišlo o život několik lidí,“ popisuje.

Okupantům ani vodu

Do centra Přerova přijížděly nepřetržitě ruské kolony a na letišti přistával jeden letoun za druhým.

„Až později jsem se dozvěděl, že důstojníci na letišti proti okupantům protestovali a neumožnili letounům přistání. V té době také platilo heslo Okupantům ani vodu,“ dodává.

Když po prázdninách nastoupil na vysokou školu v Žilině, pocítil na vlastní kůži nastupující normalizaci.

„Mé studium mělo smutný konec, protože u mě našli protisovětské letáky. Ze školy mě kvůli tomu vyhodili, protože mě někdo udal - měl jsem ale kliku, protože se papíry ze Žiliny nedostaly až k nám. Mohl jsem skončit i hůř,“ říká.

Pražské jaro podle něj pro mladé lidi znamenalo naději, že se ve společnosti něco změní. Srpnová invaze ale zasadila této naději krutou ránu.

„Byly dva momenty, kdy jsme měli plno nadějí - nejprve na jaře roku 1968 a pak v listopadu 1989.
Člověk se taky těšil, že to bude něco jiného, ale bohužel, převrátilo se to,“ uzavírá.