Rozhovor s majitelkou areálu na Osmeku, která zde plánuje výstavy i koncerty

Pokud jste si pochutnali třeba na lahodné belgické čokoládě, tak zcela jistě dokázala vykouzlit podobnou chuť a prodat ji do světa už před sto lety také zdatná podnikatelka z Přerova. Rozlehlý areál na Osmeku chce nyní Dagmar Vobecká zpřístupnit veřejnosti a pořádat zde kulturní akce.

Terezie Hrubá byla už ve své době fenomén. Její firma měla zastoupení v celém Rakousku-Uhersku a ročně expedovala až 340 vagonů marmelády. Od roku 1932 podnik zaměstnával na tři sta dělníků a Terezie továrnu sama řídila, což bylo na svou dobu nezvyklé. Firma měla v letech 1939 až 1947 na 53 registrovaných ochranných známek a jako jedna z prvních u nás zavedla výrobu zmrzliny. Podařilo se něco z této slavné éry zachránit? Co dnes připomíná továrnu Terezie Hrubé?
Už odmala si ráda všechno možné schovávám, podobně jako to dělaly moje babičky a prababičky. Při prohlídce továrny, kterou zatím jen pro zvané pořádáme příští týden, bych ráda návštěvníkům ukázala třeba krabičky od původních bonboniér, které se tady vyráběly a měli jsme je doma na půdě.

V budovách jsou původní radiátory, které jsme nechali otryskat a nově nastříkat barvou, i když už slouží jen jako dekorace a pod nimi jsou umístěné nové. Renovujeme tedy prostory, ale přitom se snažíme zachovat původní prvky. Dalším příkladem jsou i okna - v jejich horní části byly luxfery, takže i když jsme okna vyměnili za nová plastová, vybrala jsem taková skla, aby dojem zůstal stejný.

Ilustrační foto
Přerov chce udržet mladé lidi, kromě zubařů a praktiků podpoří také pediatry

Z původního strojního vybavení už tu bohužel nezůstalo nic. Všechno bylo odvezeno a zlikvidováno v padesátých a šedesátých letech, kdy byla fabrika pod správou národního podniku Zora Olomouc. Do poloviny šedesátých let byly odsud odvezeny veškeré zásoby. Od roku 1966 až 1967 se pak interiér přebudoval pro potřeby Kazeta a provoz zabrala výroba kožené galanterie a kufrů.

Pokud bychom tedy hledali stopy potravinářského provozu, tak jsou to především kachličky, které byly už tehdy z hygienického hlediska nutností, protože byly snadno omyvatelné. Kachličky jsou tu ve všech halách, na chodbách a schodištích. Z původních budov zůstaly zachovány všechny - včetně kotelny. Nejvíce se v areálu na Osmeku budovalo ve 20. a 30. letech minulého století, ještě po válce výroba nabrala druhý dech a začalo se investovat. Rokem 1948 ale všechno skončilo.

V placené části článku se mimo jiné dozvíte:
● Jaké byly příbuzenské vztahy a osudy rodiny Terezie Hrubé?
● Vlastnit továrnu není jednoduché. Co to obnáší?
● Jaké jsou plány na další využití atraktivních prostor?

Můžete poodhalit příbuzenské vztahy a osudy rodiny Terezie Hrubé? Je to přece jen neprobádaná kapitola, o které spousta Přerovanů neví.

Terezie Hrubá měla tři děti. Nejstarší syn byl poněkud nepovedený, odešel do Prahy a rodina se ho zřekla. Pak měla dceru Věnceslavu, kterou si pamatuji jako tetu Venušku, a nakonec syna - ten zemřel jako miminko ve čtyřech měsících. Věnceslava, tedy teta Venuška, převzala vedení továrny po smrti rodičů v roce 1935. Ještě v roce 1946 exportoval podnik výrobky do zahraničí, Bruselu, Dublinu, Terstu či Lausanne.

Měla jedinou dceru Dagmar, která se provdala za JUDr. Františka Osvalda, syna brněnského velkoobchodníka s kávou a exotickým ovocem, mladého nastupujícího majitele firmy Bratři Osvaldové. Postupně měli oba manželé provozy svých rodičů převzít, ale protože došlo ke znárodnění, a oni dostali strach z toho, co je čeká, za velmi dramatických okolností utekli z Československa - s revolverem v ruce se plížili přes pole do Rakouska, potom šli přes Švýcarsko do Francie, kde zůstali.

Bývalý hotel Grand v Přerově byl v minulosti chloubou.
Ostuda Přerova, 5. díl: Bývalý hotel Grand a sousední objekty

Celý život žili v Paříži a nikdy se sem nevrátili, až od roku 1990 jezdili na návštěvy. Jejich maminky - moje prababička a teta Venuška z Přerova - je v šedesátých a sedmdesátých letech navštěvovaly ve Francii. Já jako malá jsem s rodiči a sestrou jezdila z Brna do Přerova jednou za rok na nedělní oběd do vily v Máchově ulici, kde žila teta Venuška se svým manželem, panem Havránkem.

Do přízemí vily byla tehdy umístěna školka, a on v ní topil, takže tam směli zůstat bydlet, i když byla dříve vila zestátněna. Můj první kontakt s továrnou na čokoládu a Přerovem jsou z této doby: stály jsme se sestrou u zadní branky na zahradě domu v Máchově ulici a babička s tetou Venuškou nám ukazovaly továrnu za plotem. Líčily, že Venuščina maminka tudy zadem chodila přímo do práce, protože to byla její fabrika.

Vlastníkem areálu jsem se stala proto, že můj strýc a teta Dagmar v Paříži neměli děti. Venuška věděla, že by její majetek propadl státu, neboť její jediná dcera je v Paříži a nikdy se sem nebude smět vrátit, a tak ustavila jediným dědicem svého synovce, mého tatínka. Na základě toho pak můj tatínek požádal v restituci o navrácení jejího bývalého majetku.

Ilustrační foto.
Jak úspěšní musejí být žáci u přijímaček, aby se dostali na vysněnou školu?

Můžete přiblížit vaše začátky v Přerově?
Když dostal tatínek areál v roce 1992 zpět, nedokázal si vůbec představit, co by dělal s továrnou, ve které se vyrábí kožená galanterie. On byl zemědělec, řídil tehdy výzkumný ústav v Brně a neměl k továrně vztah, o výrobě nic nevěděl, takže chtěl areál prodat. Nakonec z toho ale sešlo a s manželem, který je ekonom, jsme se rozhodli založit rodinnou firmu, která bude areál spravovat.

V roce 1997 jsme jej převzali a chtěli se pustit do nezbytných oprav kanalizace a střech, do toho přišly povodně. S výrobou už dříve skončilo Kazeto, a my jsme začali jsme hledat nové firmy, aby areál dál žil. Základna nájemníků se postupně stabilizovala a v současné době tu máme asi třicet firem, většinou v dlouhodobém nájmu. Pronajímáme i volné parkovací plochy.

Jsem profesí literární vědec - překladatelka a tlumočnice němčiny a korektorka českého jazyka, takže o provozu hektarového areálu s halami o velikosti 7 tisíc metrů čtverečních a třemi nákladními výtahy o tunové nosnosti jsem opravdu neměla vůbec ponětí, vše bylo na manželovi.

Šéfka Sociálních služeb města a Domova pro seniory v Přerově Jana Žouželková.
Ředitelka, která čelí obvinění ze šikany: Počkám na vyšetření všech stížností

V roce 2020 jsem se ale rozhodla opustit vystudovanou profesi a začít se starat v té době už o svou továrnu sama. Řekla jsem si, že dám areálu nějaký směr a budu se mu plně věnovat, takže každý týden jezdím z Brna do Přerova, kde mám vždy ve čtvrtek úřední den. Často zůstávám až do pátku, zařizuji, vyřizuji, uklízím, eventuálně i jinak přiložím ruku k dílu – podle toho, co je potřeba. Veškeré opravy a investice provádíme vlastními náklady, jen z příjmu za nájem areálu.

Máte už plány na další využití atraktivních prostor se zajímavou minulostí?
Když jsem začala areál opravovat, přemýšlela jsem, jak ho oživit a využít prostory, které jsou volné. Chtělo to hodně uklízet, usilovně opravovat, až se pomalu začalo vylupovat něco, co by se dalo veřejnosti ukázat a kam by bylo možné ji pozvat. První kompletně opravený prostor je schodiště, kde jsme připravili novou výstavu fotografií brněnského fotografa a mého bohužel loni zesnulého kamaráda Jiřího Slámy. K vidění bude od 22. března.

Největší prostor, který by se pro kulturní akce nabízel, je ale kotelna. Je to ohromný prostor, který by se dal využít třeba pro pořádání koncertů.

Mezi návrhy v rámci participativního rozpočtu města Přerova uspěla také obnova středové části Žerotínova náměstí (na snímku).
Přerované mohou zasílat návrhy do participativního rozpočtu

Jaké akce byste chtěla v prostorách pořádat?
Jsem otevřená jakýmkoliv podnětům, nápadům a kulturnímu využití - od profesionálních umělců, hudebníků a malířů, až po děti ze školky nebo umělecké školy, které by si tu chtěly udělat dílnu nebo prázdninový kurz. Co bude mít hlavu a patu, můžeme určitě zrealizovat.

Mám kontakty na hudební agenturu v Brně, se kterou jsem schopna v Přerově zorganizovat akce, ale potřebuji mít na to nejprve zázemí a prostor upravený tak, aby jej mohlo navštěvovat pár desítek lidí.