V Latinské Americe byl dálkový plavec a otužilec poprvé v roce 2007, jednalo se o čistě sportovní návštěvu země.

Podruhé se na stejné místo vrátil o rok později – to už se začal zajímat o historii, kulturu, sociální hlediska, také o přírodu. Postupem času se tak zrodila myšlenka pomoci zdejším sirotkům.

„Chodím pomáhat do Kappy – centra sociální prevence, pohybuji se také v prostředí dětských domovů u nás, proto si myslím, že jsou dobře finančně zajištěny, ale když přijedu do Bolívie a koupím jim tam mikrovlnu, která u nás stojí dva tisíce, tak to je pro ně to gró,“ vysvětlil svůj záměr Pavel Poljanský, který se do Latinské Ameriky podíval celkem pětkrát, naposledy v minulém roce. Při jeho cestách ho doprovází kolegyně Anna Grufíková, která mu pomáhá s překladem.

„S kolegyní, která mě doprovází při expedicích, jsme navštívili sirotčince v Bolívii. Ty jsou rozděleny na chlapecké a dívčí. Některé ty děti tam pocházejí z tak chudých poměrů, že nemají ani postel a spí na slámě. Aby viděly své rodiče musejí někteří jít dva i tři dny pěšky do hor. Rodiče se o ně totiž nemohou starat. Pro nás je to výkon v podobě vysokohorské túry, tam běžně chodí pastevkyně, které mají čtrnáct sukní a v kapse láhev s vodou a jdou pást ovce do čtyřtisícové výšky,“ popsal situaci v Bolívii Pavel Poljanský.

Sbírka má pomoci chudým dětem

„V září budeme zakládat buď nadační fond nebo sbírku – to ještě nevím, nechám si poradit. Jde o to abych si to mohl spravovat sám právně, jako fyzická osoba. Můj záměr ale bude mít název „Pavel Poljanský přerovský“, už jsem byl jednat s primátorem Přerova Vladimírem Puchalským (SpP), aby nedošlo ke střetu zájmů,“ vysvětlil.

Fondem by tak zároveň propagoval město. Součástí bude transparentní účet.

„Už jsem také jednal s jednou bankou. Každý by měl tak možnost sledovat příchod a odchod transakcí, samozřejmě bude v mém zájmu zveřejňovat, za co jsem vybrané finance utratil. Cílem toho fondu bude podporovat sirotky v sirotčincích v Bolívii, Peru nebo Venezuele – vlastně napříč tou severní částí Latinské Ameriky. Pokud jim koupím sadu kuchyňských nožů, tak jim tím strašně pomůžu – vím, že to nezní dobře, ale oni budou v sedmém nebi. Při poslední návštěvě jsem ji dovezl léky,“ dodal Pavel Poljanský.

Léky pro sirotky má dálkový plavec nakoupeny i nyní, momentálně řeší, jak je dopravit v pořádku na místo, kde pomohou. „Snažím se to řešit přes venezuelskou i bolivijskou ambasádu ve Vídni, zatím mi nikdo neodpovídá. Jsem v kontaktu s vedoucí sirotčince v Soratě,“ krčil rameny.

Další cesta? Nejdříve v září příštího roku

„S cestou se musím přizpůsobit Aničce – volil bych druhou polovinu roku, asi po prázdninách. Priorita je Peru, kdyby to vyšlo, tak bych se ve zbytku času rád podíval do Venezuely,“ popsal. Dojemným okamžikem pro Pavla Poljanského bylo, když s ním opuštěné děti chtěli jet domů.

„Ty děti chtěly jet se mnou, to bylo velmi dojemné, sám nemám děti, ale chtěl bych je, proto i s dětmi pracuji. Dětem v Soratě jsem slíbil, že se za nimi vrátím i s penězi, ale nemám to rád, raději bych za peníze pořídil pračku, „mikrovlnku“ a jiné potřebné věci. Kalkulačky už jim nakupuji tady, léky také. Hledám rozdíly mezi jimi a našimi dětmi. Dokonce jsem přemýšlel, že bych si sem jednoho chlapce z Bolivie vzal,“ uzavřel Pavel Poljanský.