Zákon o sociálních službách v návaznosti na ústavu podle ní jasně říká, že rozsah a forma pomoci a podpory, poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb, musí zachovávat lidskou důstojnost osob. A přesně to se, jak ukázalo i nedávné šetření v ubytovně, neděje.

Provozovatel Pavel Mirga rozjel své podnikání v sociální sféře tak, že začal svážet z léčeben dlouhodobě nemocných v celé republice těžce nemocné pacienty, o něž se odmítali postarat jejich blízcí.

Klienti jeho ubytovny mají různé typy postižení – někteří jsou po amputaci končetin na invalidním vozíku, jiní jen bezmocně leží na postelích. Z jejich životních osudů mrazí.

Mezi obyvateli ubytovny nejsou ale jen bezmocní senioři, ale třeba i prodavačka, řidič kamionu nebo bývalá vedoucí směny výrobního týmu.

„Pro mě bylo asi nejsilnější setkání se ženou, obětí brutálního domácího násilí, která byla převezena do lazaretu z nemocnice na druhém konci Moravy," líčí senátorka.

Soud stanovil jako jejího opatrovníka provozovatele zařízení, který za ni přebírá peníze.

„Sama nesmí mimo ubytovnu, nemá jak oslovit úřady a požádat o možnost propuštění či se dostat ven," popisuje.

Kvůli žárovce na mráz

Hygienické podmínky, stav objektu či poskytovaná strava by podle ní nevyhověly nejnižšímu standardu, vyžadovanému ve věznicích. Na ubytovně navíc vládne strach. Jeden z obyvatel se třeba domáhal výměny jediné nesvítící žárovky v místnosti a byl za to vyvezen na mráz. Teprve pokus o sebevraždu jeho spolubydlící měl obměkčit personál a ten dovezl starého pána zase zpět.

V ubytovně v Dluhonské ulici žije v nedůstojných podmínkách asi čtyřicet lidí. Provozovatel Pavel Mirga ale tvrdí, že pouze zaplnil mezeru ve stávajícím sociálním systému a postaral se o ty, kteří by jinak skončili na ulici.

„Jsou to převážně klienti, kteří mají nízké příjmy, a nikde jinde se nechytnou – například v domovech důchodců nebo s pečovatelskou službou. Chtěl jsem provozování ubytovny letos v červnu ukončit, ale situace je taková, že se nám tyto lidi nedaří nikam umístit," řekl.

Nikdo se o ně nestará

Přerovská senátorka se už kvůli situaci v lazaretu obrátila na primátora města, ale také ministryni práce a sociálních věcí, ministra zdravotnictví a ombudsmanku.

Podmínky, ve kterých lidé žijí, totiž neodpovídají tomu, co stanovují právní předpisy. Přestože jdou na účet provozovatele ubytovny finance státu, nemají obyvatelé lazaretu dostatek jídla, o potřebné lékařské péči ani nemluvě. Někteří jsou po mozkové mrtvici a vyžadují rekonvalescenci, jiní by potřebovali například pomoc psychologa. Nikdo se o ně ale nestará.

„Přerovský lazaret je totálním selháním státní správy v sociální oblasti. Sociální pomoc není jen přerozdělování plošných dávek a kontrola, ale především zajištění urychlené podpory těm, kteří mohou být v případě jejího neposkytnutí ohroženi na zdraví a životě," soudí Jitka Seitlová.

Podle Marty Šintákové ze sociálního odboru přerovského magistrátu jsou ale kompetence města omezené.

„Stanovují je dva zákony – o pomoci v hmotné nouzi a o sociálních službách," řekla. Lapidárně řečeno – sociální pracovníci mohou vykonávat přímou sociální práci pouze se souhlasem klienta, který pomoc potřebuje.

Na situaci v ubytovně v Dluhonské ulici sociální odbor magistrátu už v minulosti upozorňoval nejrůznější instituce – finanční, stavební úřad či Krajskou hygienickou stanici. Podle ní je ale problém jinde – už příslušná zdravotnická zařízení, což jsou v tomto případě léčebny dlouhodobě nemocných – měla pečlivě zvažovat, kam tyto lidi posílají.

„My jako sociální pracovníci už se potýkáme jen s důsledky," uzavřela.