Je dlouhodobě nezaměstnaný, občas si přilepší sběrem papíru, s nostalgií vzpomíná na své manželství i éru komunismu. V ubytovně stráví už sedmé Vánoce.

„Jsem tady rád. Máme tu teplo, vodu, záchody… Tak co mi tu chybí? Přišel jsem tu před šesti lety a chtěl bych tu i zemřít,“ svěřil se Miroslav Kedroň. Kdysi žil jako každý jiný. Měl práci a manželku. Dnes mu z toho ale nezbylo nic.

„Pocházím z Bruntálska. Na Přerovsko jsem se dostal s manželkou, když jsme šli za prací do JZD v Domaželicích. K práci jsmedostali i bytovku, ale pak jsme o ni přišli a manželka se se mnou rozvedla,“ vypráví šedesátiletý muž, který v jeden čas přišel o střechu nad hlavou, práci i manželku.

O důvodech rozvodu se mu ale mluvit moc nechce. „Pil jsem. To víte, chytil jsem se party kamarádů a s nimi jsem chodil po hospodách, a to se manželce nelíbilo,“ nakonec otec čtyř dětí doznal a v zápětí dodal: „Dnes už tolik nepiji. Občas si dám jedno nebo dvě pivka.“

Na svou bývalou manželku ale stále rád vzpomíná. „Vycházíme spolu dobře. Bydlí s dětmi v Beňově. Občas za ní zajedu, dá mi oběd a popovídáme si. Kdybychom se tenkrát nerozvedli, mohlo být všechno třeba jinak,“ míní Kedroň.

Na svou situaci si však nijak nestěžuje. Na pokoji ubytovny bydlí s dalšími třemi muži. Mluví o nich, jako o svých kamarádech. Den ale každý z nich tráví po svém.

„Já ráno vstávám kolem páté. Uvařím si kafe a vyrazím do ulic. Občas pomůžu někomu při stavbě domu, jindy zase něco uklízet nebo sbírám třeba papír. Na ubytovnu se vracím až večer. Najím se, umyji se a po zprávách jdu spát,“ popsal svůj harmonogram Kedroň.

Jak sám říká, se svým životem je spokojený. Netrápí ho ani fakt, že už šest let nepracuje. „Na pracák chodím každý měsíc, ale žádnou práci mi tam za celé roky nenašli. Zvažuji, že půjdu do důchodu. Věk už na to mám.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK:

Bezdomovci plní ubytovny

PŘEČTĚTE SI DALŠÍ ZPRÁVY Z PŘEROVSKA

Moje PřerovskoSportKulturaPodnikáníČerná kronika