Z desítek prací v rámci školních kol vzešlo 18, které postoupily do finále. Porota z nich vybrala čtyři nejlepší. O svém favoritovi mohou v hlasování rozhodnout i čtenáři Deníku. Hlasovací anketu najdete dole, pod čtyřmi finálovými pracemi.

O vaši přízeň se ucházejí Vojtěch Eibel z Gymnázia Jana Blahoslava, Ivančice, Klára Jeništová z Gymnázia Václava Beneše Třebízského ve Slaném, Andrea Kubíková z Gymnáza Jana Blahoslava a Střední pedagogická školy v Přerově a Karolína Turčanová ze Střední školy designu a módy v Prostějově.

Slavnostní vyhlášení a předávání cen za úspěch v celostátní literární soutěži k 500. výročí narození J. Blahoslava a současně i předání speciální ceny Přerovského deníku pro vítěze ankety, se uskuteční v sobotu 20. května ve 14 hod v Mervartově síni na zámku v Přerově.

Vrabci se vadí o proso
Autor: Vojtěch Eibel, Gymnázium Jana Blahoslava, Ivančice

Úsloví a přísloví hrají v naší společnosti důležitou roli. Jsou ale opravdu tak moudrá, poučná a nadčasová, nejsou jen přeceňovaným klišé?

Už staří Sumerové používali ustálená spojení – tři tisíce let před naším letopočtem. To mě přivádí na myšlenku, že by přísloví přece jenom měla být přínosná, pokud jich lidstvo využívá více než pět milénií.

Kolik takových úsloví existuje, ukazuje největší slovník svého druhu na světě Deutsches Sprichwörter-Lexikon autora K. F. W. Wandera. Zarážející je ovšem počet hesel v díle, a to dvě stě padesát tisíc. Pokud vezmu v potaz, že se o češtině tvrdí, že má právě onen počet slov, nemluvili bychom nyní snad nějakým „příslovovým“ jazykem? Méně užívaná slovní spojení zanikají, je tedy logické, že se někde musejí objevovat nová. Právě tuto oblast považuji za nejzajímavější. Jednotlivé složky, které se na vzniku slovních spojení podílejí, jsou velmi komplexní a zároveň tak proměnné!

Za prvé je to jazyková stránka, kdy formální a lexikální znaky pojí jednotlivá přísloví právě pro určitý národ. Za druhé je to kultura, tedy sociální úhel pohledu. Mnohá evropská přísloví, ač tvořena lexikálně zcela jinak, vyjadřují stejnou myšlenku. Třetím důležitým aspektem je historický kontext. Jsou to jednak ta, pro která je podnět čerpán z dobových událostí a časem většinou vymizí právě ztrátou historického kontextu. Druhým typem by pak byla úsloví a přísloví, která vycházejí ze situací pozorovaných dekády a ústně se předávají generacemi. Tato nadčasová přísloví tak většinou mizivou tendenci nemají.

Všechno výše zmíněné vede k velké variabilitě a diferenci přísloví, což se však stává překážkou. Proč bych na zítřek odkládal, co můžu udělat dnes? Není přeci ráno moudřejší večera? Když to teď budu rychle dodělávat, nebude celá ta práce málo platná? No, ale i ranní ptáče dál doskáče, nač to tedy dodělávat večer? …

Příklad dokládá, že přísloví je opravdu hodně, mnoho z nich je protikladných a uživateli tak dovoluje vybírat si mezi nimi. Jenže tato protikladnost vede k demolici názoru o utváření morálky společnosti. Co je opravdu správné, když existují dva protikladné názory? Buď je to dvojí pravda, nebo realita není skutečně černobílá. Ať tak či tak, vede mě to k domněnce, že přísloví mohou být zneužívána ve prospěch produktora a umožňují tak manipulaci, zaujatost a dvojí metr.

Podobné je to také u úsloví. Jak se v mnohých dílech zmiňuje a naznačuje, ať už jde o Čapkovu Kritiku slov, Poláčkův Žurnalistický slovník nebo Havlovu Zahradní slavnost, jsou tato spojení v rukou dobrého řečníka silnými argumentačními a přesvědčovacími prostředky. Ale ze zmíněných prací se dozvídáme, že úsloví dosahují pejorativního významu, stávají se prázdnými frázemi a vyznívají tak spíše banálně. Onu nesmyslnou prázdnotu a antonymitu ustálených spojení výstižně vyjadřuje sám Havlův Hugo: „A není těžké pochopit, že ti, kteří dnes chápou jen dnes, jsou jen jiným vydáním těch, kteří včera chápali jen včera, zatímco, jak víme, je nutno dnes chápat i tak nějak to, co bylo včera, protože nikdo neví, jestli to náhodou nepřijde zase zítra!“

Postrádají tak přísloví a úsloví důležitost? To si zásadně nemyslím. O tom totiž nerozhodují žádné argumenty a konkrétní poznatky. Nechci přísloví bagatelizovat, spíše upozornit na jevy, které je doprovázejí a utvářejí. A proto si myslím, že úsloví, přísloví a jiné perly duše v kulturách přetrvávají právě z důvodu oné samozřejmosti a každodennosti, potřeby si své skutky ospravedlnit a jiné lidi usměrnit. Jak by řekl Jan Blahoslav: „Vrabci se vadí o cizí proso často. Tak lidé o víru, nemajíce ji, ale o cizí vadí se.“

Přísloví z trochu jiného konce
Autorka: Klára Jeništová, Gymnázium Václava Beneše Třebízského ve Slaném

Prolog
Mírná forma absurdity a přehánění
mně osobně nikdy nebyla cizí.
Proto Vám tímto předkládám svou verzi určitých úsloví ve vší své bizarnosti.

Jedna vlaštovka jaro nedělá
Obrozenec sedí uvnitř v teple před deštěm schovávající se.
Chce obnovit jazyk český,
a tak sbírá, tvoří přísloví.
Na list papíru píše slova: „Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale více také ne,“
když tu náhle prásknou dveře.
Pokojem se řítí sloní stádo, obrozenec se diví, co se stalo.
Choť na něj ječí, trhá stránky vztekle vyhazujíc cáry do prudkého deště. Jediný kousek a řádek zbyl,
který se mezi lidmi vžil.

Kdo jinému jámu kopá,
sám do ní padá

Vítr fouká a brzy se setmí,
kdosi mrtvému jámu hloubí.
Díru kope pilně a těžce,
nebožtík se musí pochovat přece.

Vítr fouká a měsíc vychází,
hrobník hlínu za rameno hází.
Únava ho zmáhá víc a víc,
přestat by však bylo též, jak udělat nic.

Vítr fouká a hvězdičky na nebi,
shlížejí k chudáku pánovi.
Houževnatě sdírá dlaně dál a dál,
s myšlenkou, že pro umrlého život by dal.

Vítr fouká a blíží se půlnoc,
práce je pro starce těžká moc.
Jeho urputnost ze záhrobí
vysmívá se v rakvi mrtvý.

Již nefouká a ráno se blíží.
Nad stromy kráká hejno ptačí.
A jak zní lopatou údery,
padá umírající tělo do jámy.

Tak dlouho se chodí se džbánem
pro vodu, až se ucho utrhne

Slunce svítí zpoza stromů,
dvě postavy rozmlouvají spolu.
Náhle na syna matka křičí,
proč že stále nemá plnou číši.

Vzteky táhne chlapce za ucho,
hochův pláč se krajinou ozývá snadno.
Táhne ho ke studni za starým dubem,
on za matkou klopýtá s hliněným džbánem.

Matka syna napříč statkem stále vláčí,
ten málem topí se ve vlastním pláči.
A tehdy, co slunce zapadne,
chlapci se ucho utrhne.


Jaká matka, taká Katka
V menší vsi žije jistý muž,
který ženit by se měl už.
Do oka padne mu dívka mladá a pilná,
ovšem již desátým rokem sirá.
Svůj záměr říká matce,
ona jistě poradí mu přece.
Matka neznalá oné dívky
radí s tchyní se seznámiti,
stejná by měla býti dcera její.

Muž spíše hloupý a nedůvtipný
k místnímu hřbitovu míří.
A nad náhrobkem si říká:
„Má budoucí žena bude brzy mrtvá.“

Kdo chce psa bít,
hůl si vždycky najde
Starý pán, Václav se jmenoval,
na dvoře kolečka obchází.
Zlý sousedův pes na něj štěká,
k šílenství ho přivádí.
Tu najednou dědek, morous,
ztrácí svou trpělivost.
Uchopí seschlý špalek dubový
a k psisku vede krok těžký.

Starucha zvedá ruku k úderu,
hledí hafanovi do zlých očí.
Zvíře větří počátek útoku,
po starcově noze skočí.
Trhá kůži, maso lítá.
Jen holá kost po hnátě zbyla.
A tak starouš až do smrti
po světě si chodí o holi.

Epilog
Krásný rys na úsloví je jejich nejasnost.
Jak z vět a slov není zřejmý jejich význam.
Člověk se musí hluboce zamyslet,
než jejich pravé poselství na mysli má.
Tohoto jsem právě zde využila
během svého psaní.

Kdy skrytou zprávu jsem překroutila
a přetvořila ve sdělení své vlastní.

Recept na přísloví - dopis
Autorka: Andrea Kubíková, Gymnázium Jana Blahoslava a Střední pedagogická škola, Přerov

15. 11. 1571
Moravský Krumlov

Moji milí žáci,
píši rád. Taky se rád podílím na kráse našeho jazyka. Netvrdím, že přísloví jsou vynálezem mým vlastním, ale mám podíl na spoustě z nich. Leč život je nevyzpytatelný a nikdo neví, kdy jeho svíčka dohoří. Proto jsem se rozhodl Vám v následujících řádcích vysvětlit, jak jsem na přísloví přišel.

Samotné kouzlo těchto kratičkých vět nacházíme už v jejich pojmenování. Přísloví, při-slově. Při tomto slově se něco stane, při tomto slově tuš varování. Netrapte se, jestli má slova teď nechápete, hned vám je vysvětlím v příkladech.

Tak třeba: My o vlku a vlk za dveřmi. Oblíbené přísloví vesnických… nebudu je nazývat drbnami… – babiček. Babičky sedí spolu ve světnici, derou peří nebo tlučou máslo a pouští si pusu na špacír. Začnou si povídat o lidech a než se nadějí, jsou z toho pomluvy jak vyšité. Zrovna se baví o manželovi jedné z nich, když v tu ránu onen muž vstoupí do místnosti brunátný vzteky, protože všechno slyšel. Bába zbělá, pak začne rudnout. Ostatní kamarádky se řehtají na celé kolo a v slzách křičí: „My o vlku a vlk za dveřmi!”

Ptáte se, jak máte v přísloví vidět varování? Podívejme se na další příklad: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Jinými slovy, nedělej druhým naschvály, ono se ti to vrátí.
Dost již bylo příkladů, píši Vám z jiného důvodu – abych Vám dal návod. Chcete-li recept na to, jak vymýšlet další přísloví.
1. Potřebujete situaci, ke které budete přísloví vymýšlet.
2. Shrňte ji do kratičké věty pomocí metafor.
3. Sdělte následek situace a dokončete tak celé přísloví.

Navíc! Když se vám přísloví bude rýmovat, lépe se bude pamatovat. A když to bude metafora srozumitelná a trefná, brzy se ujme i mezi dětmi.

Doufám, že tento kratičký spis nezůstane někde zapomenut. Náš mateřský jazyk je tolik krásný. Mluvme jím, hrajme si s ním a obohacujme ho každý den. Snad vám mé rady přišly k užitku a dají vzniknout mnoha novým krásným příslovím. Přísloví a vybrané myšlenky jsou totiž pravými perlami duše.

S pokorou Váš
Jan Blahoslav

Pro lásku píšu příběh tvůj
Autorka: Karolína Turčanová, Střední škola designu a módy, Prostějov

Čekání mě už zdaleka nebavilo. Uhladila jsem si sukno a zaposlouchala se. Pod okenicí stály dvě ženy a horečnatě rozmlouvaly: „Jest toto k smíchu? Kterýž dobrý člověk by si pomyslil, že nám dosadí Habsburky na trůn! Je to snad potrestání Boží?!“ zvolala jedna z nich. „Zanech řečí a pojď, neb pokládám tvé tvrzení za marné mudrování,“ povzdechla si druhá.

Přestože zájem jevím o leccos, tomuto tématu jsem naslouchat nechtěla. Rozhlédla jsem se po světnici. Byť nezamlouvala se mi zvědavost vlastní, pohled sjel mi opět ke stolku. Po krátkém ostýchání jsem k němu přistoupila. Nijak svým tvarem nevyčníval. Byl stejně zteřelý jako pokojík samotný. Hladké dřevo tiše naříkalo pod náporem tíživých poznámek i zdlouhavých esejí. Nedala jsem se dvakrát myšlenkami vrtošivými pobízet a do svých dlaní jsem pozvedla několik spisů. Zvědavě jsem pročítala řádky. Na listě byla čistým, úhledným písmem sepsána historka sousedky Aleny.

Zelenooká Alenka nikdy nejde pro jadrné slovo daleko. Avšak, jak vy k ní, tak ona k vám. Když ji poznáte a nedáte se odbýt skřípavou náturou této ženy, budete mile překvapeni. Její historky neberou konců. Často se svraštěným čelem hudruje a smích řinčivý ona má, že by každý za blázna ji měl. Jan jistě musel u ženy několik zašlých sluncí strávit a historek prapodivných vyslechnouti, jež poté zapsal do příběhů poučných.

Z mého snění mě přerušil náhlý průvan. Vzhlédla jsem od čtení, obracejíc oči ke dveřím, kde tyčil se v čistě bílém úboru samotný Jan. Přísně si mě prohlédl, načež přistoupil a zadíval se na list v mých dlaních. Rozpačitě jsem mu ho podala. Chvíli broukal si pod vousy své, než pohlédl mi opět do očí. „Nebuď zvědavá, budeš brzo stará,“ utrousil a pousmál se. „Odvážnému štěstí přeje!“ pronesla jsem bezostyšně a složila si ruce na prsou. Jan vypadal, že mi poslední slovo jen tak nenechá. To už jsem si to však spěšným krokem rázovala do kuchyňky. Za mými zády si Jan jen dlouze oddechl, čemuž jsem se tiše zasmála. Teprve až když usedli jsme ke stolu s horkým rudnoucím čajem, pokračovali jsme v debatě, jež visela ve vzduchu.

„Líbí se vám snad žena, jež tak blízko vám je a přec zdá se býti cizí? Alenka, vaše sousedka, je zajisté překrásná děva! Odhodlejte se trochu, starý brachu, běžte ji vyzvati k tanečku! A trápí-li vás, jaká ona bude v chalupě, to se dá snadno vyřešiti. Chcete-li vědět, jaká bude vaše budoucí žena, podívejte se na její maminku. Dobře se ví, že jablko nepadá daleko od stromu!“ vyhrkla jsem na něj. Zdálo se, že byl mou přímočarostí zaskočen, proto se napil čaje, aby si získal pro sebe chvíli času, než odhodlal se k odpovědi: „Má drahá, prvně tě musím ukázniti pro tvé nemravné chování, takto hovořit se pro dámu nehodí! Avšak rozumím tvé rozpustilosti, co na srdci, to na jazyku, není-liž tak? Co se týče panny Alenky, možná je to dívka hodna vdávání, já si však netroufám oslovit ji. Časy jsou zlé. Cítím se být utlačován. Myslíš snad, že by byla šťastná, kdyby jako kořist bezmocná a raněná musila utéci ze země vlastní? Její intelekt, její smysl pro čest, jež vyzdvihovat svým důvtipem tak dobře umí, to jistě se mi zamlouvá. Jsem však oddán svému řádu a svým studiím, na lásku necítím se být dostatečně odvážný. Jen bych ji ranil. Možná dokonce do nebezpečí uvrhl. To si nepřeji.“ Poklidně přivřel víčka a vyčkával, nežli plně vstřebám vše vyřknuté. Nadzvedla jsem obočí v údivu i lítosti, ale tušíc váhu jeho slov, netroufla jsem si oponovat.

„Každý svého štěstí strůjcem,“ odvětila jsem a mírně pokývala hlavou. Zdál se býti mou odpovědí do patřičné míry uspokojen. Nemusela jsem nic dalšího dodávat. Věděl velmi dobře, že si za zády jeho myslím své. „A nač bych se namáhala přemlouvat ho? To bych rovnou mohla hrách na stěnu házet a dostála bych lepších výsledků! Jak se říká: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Zvědavost mi však pokoj nedala. „Možná zájem o ni otevřeně nejevíte, její slova však jako oko v hlavě střežíte. Je v tom snad více než zamilované srdce?“ otázala jsem se s klidnou tváří.

Protentokrát se ani hloubavě zamýšlet nemusel. Otočil se ke mně a obdaroval mou maličkost šibalským úsměvem. „Před několika úplňky, za dob nepřítomnosti její matičky, měl jsem to štěstí trávit s Alenkou spoustu času. Jak dobře vzpomínáš, je to děva hádavá. Avšak zaujalo mě, že má vždy co dodati. Často slýchal jsem ji pronésti: „Není růže bez trní!“ či „Na jazyku med, na srdci jed!“ Jednou mi má zvědavost nedala a optal jsem se jí, pročpak tato přísloví tak ráda užívá. Tehdy opáčila nezkrotně: „Nepoužívala by jich tolik, nebýt jejich pravdivosti!“ Neoblomně, hlasem důrazným, vyprávěla příhody prapodivné, kde odrážela se pravdomluvnost těchto přísloví jako tvář bledá odráží se v čisté tůni. Byl jsem tím velmi zaujat, a tak nečekal jsem více, uchopil jsem pero a zapsal si vše vyřčené. Později, když při měsíčku pročítal jsem spisy své, vyvstala mi v hlavě myšlenka, která mi spáti nedala. Co když každé přísloví, jež životy nás provází, má svůj příběh tajemný, v lidských srdcích ukrytý?“ Tehdy započal jsem odhodlaně sbírat povídky, z nichž pramenila ponaučení všech známých přísloví. Jedno popolední jsem se s řezníkem do řeči dal. Jeho příběh zaujal mě natolik, že od toho dne opakuji stále: „Psu ocas nenarovnáš!“ Povím ti, co mi on pravil. Poslouchej tedy.

Vše to začalo jeden podvečer. Byl jsem ve své masně a chystal se zavřít krámek, když tuhle mi z nenadání před dveře přiběhla drobná dívenka. Udýchaná mi pověděla, že by si ráda zakoupila řádně zpracovanou plec a pár kůžiček. Vše jsem jí vydal a dívka utíkala s radostí do své komůrky připravovat vydatný pokrm. To samé se opakovalo ještě dalších pět dní v řadě. Nikdy jsem se na nic neptal. Šestý den už mi ale zvědavost nedala, tak jsem s ní hodil řeč. Nejistě přiznala, že prý jinoch, který se jí už dlouho líbí, brzy vyráží na vojnu do ciziny. Chtěla mu dobře navařit a užít si s ním příjemný večer. Doufala, že než odjede, stane se jeho milou. Oblékla si svůj nejlepší šat, vzala si svou oblíbenou šněrovačku, blankytnou kordulku zlatou nití vyšívanou a rty si potřela čerstvými jahodami. Láska však z mladíkovy strany nepřicházela. Dívka to však nevzdávala. Vařila, pekla nejroztodivnější pokrmy lahodných chutí, protože věřila, že láska prochází žaludkem a získá si mladíkovo srdce.

Uznale jsem pokýval hlavou a nechal ji jít. Uplynuly tři dny a dívka byla zpátky. Vběhla mi do krámu jako splašený kůň a plakala. Ihned mi pověděla, oč jde, a to bys nevěřil! Její milý má rád dobré víno. Vždy si po té její vydařené večeři a dívčině zamilovaném švitoření nalil korbel vína a přehnal to natolik, že usnul a druhý den si nic nepamatoval. A tak se o to pokoušela znovu a znovu po celý jeden týden! Nikdy se jí nezadařilo získat si mladíkovo srdce. Ten den jsem jí řekl pouze: „Psu ocas nenarovnáš.“ Bylo načase, aby prozřela. Některé věci změnit nejdou a ani tak nemůže přinutit mladíka, aby ji miloval. Dívka plakala, tak jsem ještě dodal, abych ji uklidnil: „Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Určitě brzy najdeš hocha spanilého a udatného, který ocení krásu duše tvé a dobrotu.“ Dívka mě objala, otřela si všechny slzy své, smutně, ale s nadějí se usmála a vyběhla ven.

Jan pokračoval ve svém monologu, ovšem to už jsem mu nikterak nenaslouchala. Byla jsem překvapena, s jakou vášní a s jakým nadšením vyprávěl Jan o české slovesnosti. Jeho verva donutila mě zamyslet se. „Mají všecka přísloví svůj původ v příbězích prapodivných? Jak je možné, že stále platí a jsou nám tak blízká a lidé jim naslouchající našli zálibu v nich?“

Vstala jsem od stolu a přešla opět k okenici. Venku příroda hrála své líbezné písně a dítka drobná v hrátkách si libovala. Pousmála jsem se. Nemělo cenu dumat nad odpovědí na otázku, jež vlastně ani otázkou není. Nezáleží, zda ta naše krásná přísloví ve svých stínech skrývají nějaké příběhy. Nesejde na tom, zda se jedná o jinocha, jenž svět musí teprve poznat, či o stařenku, jež naslouchala celý život pějícímu kolovrátku. Nesejde na statusu, pohlaví či stáří člověka. Lidé vždy byli lidmi. Přestože jsme všichni jiní, přestože všichni žijeme své životy po vlastní vůli, všichni společně čelíme úskalím a nesnázím obdobným. Život nám vždy bude házet klacky pod nohy, všichni jednou uroníme slzy a zjistíme, že jsme ztraceni. Přísloví nám jen ukazují, že i lidé dávní i budoucí nebyli a nebudou dokonalí.

Obracím se naposledy k Janovi. „Není třeba hnát se za každou cenu za příběhy, jež každý sám si konec konců prožít musí. Předloží-li se nám pravda na talíři, nepoznáme sílu, jež v našich krásných příslovích uložena leží. Volnost lidské fantazii ponech a brzy uvidíš, kolik šťastných historek za svůj život ještě uslyšíš!