Po filmu s ním diváci, převážně mladí lidé z gymnázia Jakuba Škody, diskutovali o tom, zda skutečnost je v Afghánistánu opravdu taková, jak ji popisuje dokument. Nejzajímavější momenty z diskuze zachycuje následující rozhovor s majorem Daňkem.

Pane majore, kdy jste pobýval v Afghánistánu a jaká byla náplň vaší práce?

V Afghánistánu jsem trávil čtyři měsíce na přelomu let 2007 a 2008 s polní nemocnicí, která za své působení ošetřila tisíce lidí. Měla velmi dobré jméno a říct mezi místními, že patříte k české polní nemocnici, znamenalo mít všude dveře otevřené. V Afghánistánu je také český provinční rekonstrukční tým v Logaru složený z civilistů, kteří například staví školy, kanalizaci, vodovodní potrubí… A ty česká armáda chrání.

Ve filmu jsme viděli, jak ženy při sledování finále Superstar odkládaly své šátky. Opravdu chápou ženy požadavek, aby chodily zahalené, jako útlak?

V dokumentu to skoro vypadalo, že všechny ženy touží po svobodě. Je jich ale spousta, které s tímto pořádkem souhlasí.

Mohou, když chtějí, chodit v šátku a bez burky?Major Vladimír Daněk (vpravo) na besedě

Mladší ženy už chodí jen v šátku, a některé dokonce i bez něj. Myslím, že to ale nejvíc záleží na muži, co své ženě dovolí. Chování na veřejnosti a v soukromém životě, to je jako nebe a dudy. Navenek to vždycky musí vypadat, že muž má navrch, i když v rodině může být pod pantoflem stejně tak jako u nás.

Překvapilo mě, že v ukázce z koncertu v 80. letech vystupovala na pódiu zpěvačka bez šátku, dokonce se pohupovala do rytmu. A o dvacet let sklidila finalistka soutěže Superstar, která tak daleko ani nezašla, ostrou kritiku. Jak je to možné?

Myslím, že to začalo asi válkami, vtrhnutím Sovětského svazu. Pak přišel Táliban, který zpočátku přinesl hodně pozitivního. Dal lidem řád. Ale pak začal prosazovat velmi silně islámské právo…

Měly problémy ženské členky vaší skupiny?

Stávalo se, že když naše zdravotní sestry ošetřovaly muže a přinesly jim například jídlo, hodili jim ho zpátky nebo po nich plivali. Když pak ale takový člověk od nikoho jiného jídlo nedostal, už se nechal od ženy ošetřit.

Ve filmu jsme viděli hodně rozporů. Většina lidí měla mobil, kterým se dalo hlasovat do soutěže, byli ale chudě oblečení.

Ano, je to tak. Skoro všichni mají mobil, ale zato v téměř minus dvaceti stupních chodí bosky a v tričku, protože nemají peníze na ošacení.

Viděli jsme, že v Afghánistánu je hodně kmenů, které spolu žijí v rivalitě. Je to rivalita podobného druhu jako třeba u nás mezi Prahou a Brnem, nebo spolu opravdu bojují?

Spíš jsou to opravdu boje. Buď bojují mezi sebou, nebo proti společnému nepříteli. Ze zabití člověka nemají takové pocity jako my. Osobně jsem se setkal s generálem, který mi říkal, že když mu bylo 10 let, dal mu otec samopal a řekl: Když sem někdo přijde, zastřel ho. Nemá tu co dělat. Navíc Táliban vychovává děti a připravuje je tak, aby ve dvaceti byli schopní někam přijít, spáchat teroristický čin a myslet si, že udělali dobrou věc.

Byl pobyt v Afghánistánu nebezpečný? Stávaly se i útoky na základnu, kde byla nemocnice?

Teroristé si vybírají cíle, které jsou mediálně vidět – velitelství, nebo právě nemocnice. Ano, útoky byly, a věděli jsme i o plánovaných, které se naštěstí neuskutečnily.