Nejkratší cesta do Kyjeva? Přes Černobyl. Ukrajina chce bránit radioaktivní lesy

Ukrajinští vojáci s kalašnikovy přehozenými přes rameno hlídkují v tichém zasněženém lese. Procházejí kolem domů, které jsou již příliš dlouho opuštěné. Z rozbitých oken trčí výhonky divoké vinné révy. Ve stále radioaktivní černobylské zóně na severu Ukrajiny jsou pole opuštěná a města neobydlená. Už přes tři desetiletí.

Logika napovídá, že toto je to úplně poslední místo na světě, které by snad chtěl někdo dobýt. Podle reportérů amerického deníku The New York Times, kteří se do oblasti vydali, je tomu ale zcela jinak.

Nejkratší cesta přes Černobyl

Zatímco Západ a Kyjev sledují přesuny ruských vojsk na východní hranici, někteří stratégové poukázali na očividný fakt, že nejkratší cesta do Kyjeva vede ze severu. Z Běloruska. Přes izolovanou zónu kolem Černobylu, kde se v roce 1986 stala nejtragičtější jaderná katastrofa v dějinách lidstva. Proto došlo k absurdní situaci, kdy se Ukrajina připravuje na obranu radioaktivních lesů.

„Nezáleží na tom, že oblast je kontaminovaná a nikdo tu nežije,“ vysvětluje reportérům podplukovník Jurij Šachrajčuk z ukrajinské pohraniční stráže. „Toto je naše území, naše země a my ji musíme bránit,“ dodává.

Ukrajinské síly v uzavřené černobylské zóně jsou zatím příliš malé na odražení případné invaze. Mají hlavně průzkumnou funkci. „Shromažďujeme informace o situaci podél hranice a předáváme je našim zpravodajským službám,“ popisuje Šachrajčuk.

Lžou všichni, Moskva i Kyjev. Lidé ve válku nevěří, říká Ukrajinka žijící v ČR

Izolace Černobylu sovětskými úřady před třemi desetiletími měla za cíl snížit počet obětí katastrofy. Částice v radioaktivním prachu v okolí elektrárny se dnes rozpadají již pomalu, a nepředstavují tak pro vojáky zásadní hrozbu. Přesto se musejí vyhýbat vysoce ozářeným oblastem, některá zdejší místa budou neobyvatelná stovky let.

Kyjevská vláda rozmístila v oblasti své síly před dvěma měsíci. Ihned poté, co Moskva utužila své vztahy se spojeneckým Minskem. Běloruská hranice, na kterou Rusko před pár týdny přesunulo své významné síly, leží jen osm kilometrů od zničeného reaktoru.

„Je to šílené, vždyť jsem tam společně tenkrát hasili,“ neskrývá rozhořčení Ivan Kovalčuk, ukrajinský hasič, který v elektrárně zasahoval v prvních dnech po nehodě. Riskoval tehdy život bok po boku s Rusy a dalšími občany bývalého Sovětského svazu. Dnes nemůže uvěřit, že Rusko vyhrožuje jeho zemi.

Živý památník tragédie

Reaktor 4 v černobylské jaderné elektrárně explodoval během testu 26. dubna 1986. Množství uvolněné radiace bylo srovnatelné se 400 bombami svrženými na Hirošimu. Ihned po nehodě zahynulo třicet lidí.

Stále nejsou k dispozici relevantní údaje o dlouhodobých následcích katastrofy. Vědci ale odhadují, že počet obětí na nádorová onemocnění způsobená radiací se pohybuje v tisících. Černobylská katastrofa pak byla podle historiků jednou z příčin rozpadu Sovětského svazu o pět let později. Přestože je tato oblast stále oficiálně neobyvatelná, přináší zemi skromný příjem. Odvážnými turisty je vnímána jako živý památník nedávné tragické historie.

Bažinatá a hustě zalesněná černobylská oblast se rozkládá na ploše 2,6 tisíce kilometrů čtverečních.

Brečím, když slyším slovo válka, říká Ukrajinka Táňa. Rusku Albinu napětí mrzí

Před rokem byla společná ukrajinsko-běloruská přes tisíc kilometrů dlouhá hranice téměř nehlídaná. Zejména v zamořených oblastech. Zhruba 150kilometrový úsek hranice odděluje ukrajinskou zakázanou zónu od podobně izolované a radioaktivní oblasti v Bělorusku, známé jako Polesí.

Vše se změnilo loni v listopadu, při migrační krizi na bělorusko-polské a pobaltské hranici a po příjezdu ruských jednotek. Ukrajina odpověděla nasazením sedmi tisíc svých vojáků. Kolik jich je přesně v černobylské zóně Šachrajčuk odmítá reportérům NYT říci. Minulý týden ale obavy z invaze ze severu gradovaly. Rusko totiž za hranicí začalo přeskupovat jednotky a techniku s odůvodněním společného cvičení s Běloruskem. To je plánováno v tomto měsíci.

„Atom je dělník, ne voják"

Ukrajinská část oblasti na první pohled zeje prázdnotou. K vidění jsou jen desítky vojáků, ale úřady ujišťují, že hlídek je tu mnohem více. Jenže zóna je rozsáhlá. Jen několik dní po katastrofě v roce 1986 z ní bylo během několika hodin evakuováno kolem 90 tisíc lidí. Mezi opuštěnými domy rostou stromy. Při pohledu dovnitř přes okna opuštěných budov je stále vidět oblečení, boty, nádobí a další stopy každodenního života. V největším městě Pripjati na jednom z obytných bloků propagandistický slogan stále vychvaluje přednosti černobylské elektrárny: „Atom je dělník, ne voják!“

V případě vypuknutí konfliktu je sice podle odborníků riziko dalšího šíření radiace minimální, jenže v zóně je jedno obzvláště zranitelné zařízení: sarkofág z nerezové oceli za 1,7 miliardy dolarů, který kompletně zakrývá zničený reaktor. Zaplatila ho asi třicítka států. Vztyčený byl v roce 2016, aby zamezil možnému šíření vysoce radioaktivního prachu. V Černobylu bydlí pracovníci elektrárny, kteří sarkofág, přístupovou silnice a další kritickou infrastrukturu udržují.

„Byla by to katastrofa. Je to děsivé,“ komentuje reportérům amerického deníku prodavačka v místním obchodě s potravinami Elena Bovsonovská možnost vojenských akcí poblíž zničeného reaktoru. „Nevíme, co nás zabije jako první: virus, radiace, nebo válka?“ krčí rameny Alexej Prišepa, který zde právě nakupuje. Prišepa by byl rád, kdyby Ukrajina vybudovala obranu dále na jihu a kontaminované zóny se vzdala bez boje. „Je to pustina. Nic kloudného už tu neporoste,“ dodává.

Válka o Ukrajinu na 25 procent bude. Tři scénáře vývoje konfliktu s Ruskem

Před ruskou hrozbou byl hlavním problémem v Černobylu nelegální sběr hub a železného šrotu, který by mohl šířit radiaci mimo zónu. Policie zde také pravidelně chytala hledače adrenalinových zážitků, kteří se snažili nelegálně vstoupit do oblasti. Dnes většinu své služby vojáci hlídkují v nízce ozářených částech oblasti. Les je ale plný neviditelných, smrtících míst, kde je úroveň kontaminace mnohem vyšší. V některých z nich záření tisíckrát překračuje normu. Vojáci se takovým bodům na mapách, označenými před lety vědci, snaží vyhýbat.

Zdroj: DeníkPřesto při obchůzkách nosí na krku dozimetry. Ty neustále sledují úroveň radiace. Voják, který v lese narazí na silně ozářenou oblast, má podle protokolu po zbytek dne volno. Šachrajčuk ujišťuje, že od listopadu, kdy byli v pásmu rozmístěni, nebyl nikdo z nich vystaven tomuto nebezpečí. Vojáci zde nyní hlídají společně s policisty, kteří místní lesy dobře znají. „Co na to říct. Snažíme se být opatrní. Jsme na to zvyklí,“ dodal pro The New York Times černobylský policista, major Alexej Vegera.