Zima roku 1925 byla na Aljašce neuvěřitelně tuhá, ale epidemie, která v lednu nečekaně zasáhla městečko Nome, ležící na okraji polárního kruhu, znamenala ještě mnohem větší nebezpečí než mnohastupňový mráz. Náhlé propuknutí záškrtu hrozilo v krátké době vyhladit celou tamější komunitu, čítající 1400 lidí. A co bylo ještě horší, v okolí městečka žily další komunity domorodců, kteří neměli vůči této nemoci vypěstovanou vůbec žádnou obranyschopnost. „Jestli se infekce rozšíří, může zabít i více než 10 tisíc lidí,“ děsil se jediný lékař v Nome Curtis Welch.
Jedinou cestou k záchraně bylo sérum. Jenže Welch žádné neměl. To nejbližší se nacházelo v Seattlu, tisíce kilometrů daleko. Letadla nemohla v třeskutém mrazu vzlétnout, lodě nemohly do Nome kvůli zamrzlému moři doplout. Jediným spojením, které zbývalo, byla psí spřežení.
Dvacet mužů se postavilo na start šíleného závodu se smrtí, v němž je na více než tisícikilometrové cestě napříč Aljaškou čekaly ledové vichřice o síle až 130 kilometrů v hodině a vražedný padesátistupňový mráz. Svůj úkol přesto dokázali splnit.
První případy záškrtu se v Nome objevily u dětí v prosinci 1924. Welch si nejdříve myslel, že se tyto děti nakazily angínou, v polovině ledna však diagnostikoval lékař oficiálně první případ záškrtu u tříletého chlapce. Dne 20. ledna 1925 tento malý pacient zemřel – pouhé dva týdny poté, co poprvé onemocněl.
O den později začala těžkému záškrtu podléhat sedmiletá dívka. Bezmocný Welch jí v zoufalé snaze pomoci podal prošlé sérum, které mu zbylo, a modlil se, aby fungovalo. Bohužel, o několik hodin později zemřela i tato dívka. A Welch si uvědomil, že čelí blížící se smrtící epidemii.
Záškrt je vysoce nakažlivé onemocnění způsobené bakteriemi, které napadají dýchací systém a ničí tam zdravé tkáně. Mrtvé tkáně se hromadí v krku a nosu a vytvářejí silný kožovitý povlak, který ztěžuje dýchání. Pokud se neléčí, může pacient, zvláště pak dětský pacient, zemřít na udušení. Během 20. let minulého století se ve Spojených státech každoročně nakazilo záškrtem 100 tisíc až 200 tisíc lidí, z nichž 15 tisíc zemřelo. Většinu zemřelých tvořily děti.
V té době už ale existoval lék – sérum vyrobené z krve imunizovaných koní. Tato krev obsahovala protilátky, které dokázaly neutralizovat toxin produkovaný bakteriemi. Německý lékař Emil von Biering, jenž objevil tento antitoxin koncem 19. století, získal za svou práci v roce 1901 první Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
Welchovi ale zachraňující lék došel. A jakýkoli další se nenacházel blíže než na americké pevnině, tisíce kilometrů od Nome.
Ještě týž večer se lékař spojil se starostou Georgem Maynardem kvůli svolání městské rady ohledně hrozícího nebezpečí a následující den už začaly telegrafní stanice všech ostatních velkých měst na Aljašce přijímat Welchovu depeši, úpěnlivě prosící o pomoc.
„Epidemie záškrtu je zde téměř nevyhnutelná. Stop. Potřebuji naléhavě jeden milion jednotek antitoxinu proti záškrtu. Stop. Jedinou možností dopravy je pošta. Stop,“ stálo v tomto telegramu.
Americká pošta okamžitě zverbovala telegrafem dvacet svých nejlepších musherů na Aljašce, kteří se rozmístili podél více než tisícikilometrové trasy pustinou, na níž si měli předávat sérum jako štafetu. Za obvyklých podmínek by trvalo doručení pošty tímto způsobem 25 dní. Jenže Welch ani jeho pacienti neměli tolik času. Takže ačkoli v té době panovaly ty nejhorší atmosférické podmínky, jaké si lze představit, museli jezdci se svými psy absolvovat celou trasu za méně než čtvrtinu běžného času.
K 31. lednu 1925 se v Nome zvýšil počet případů záškrtu už na 27. „Veškerá naše naděje se upíná ke psům a jejich hrdinským vodičům… Zdá se, že Nome je opuštěné město,“ napsaly místní noviny. Na druhý den se počet pacientů zvýšil na třicet.
Musheři na trati čelili nepředstavitelným obtížím. Jednomu zčernal od omrzlin obličej a přišel o tři psy. Dalšímu přimrzly ruce k saním. Jeden tlačil saně sám, protože dva jeho vůdčí psi umrzli. Nejzkušenější musher na trase, Leonhard Seppala, musel v noci za silné bouře zdolat mimořádně nebezpečnou cestu přes Nortonův záliv, kde byl v nepřetržitém ohrožení života kvůli praskajícímu ledu. Ten byl totiž i přes velký mráz v neustálém pohybu kvůli mořským proudům a trvalému větru. Seppala to přesto dokázal.
Poslednímu jezdci Gunnaru Kaasenovi převrátil vichr saně a zásilka se sérem vypadla do hlubokého čerstvě napadaného sněhu, kam okamžitě zapadla. Aby ji dokázal nahmatat, prohrabával se sněhem holýma rukama. Našel ji, ale ruce mu při tom omrzly. Přesto pokračoval v cestě a 2. února 1925 v půl šesté ráno vjel konečně do Nome. Ani jedna ampule nebyla rozbitá. Městečko bylo zachráněno.
Těsně před druhou světovou válkou se o tomto příběhu dozvěděl český učitel a spisovatel František Omelka, autor řady dobrodružných knih pro mládež. Obětavost aljašských musherů jej okamžitě uchvátila a v čase okupace pro něj znamenala velkou inspiraci i povzbuzení: právě v těchto letech sepsal svůj zdaleka nejslavnější a nejúspěšnější román Štafeta, v němž celý příběh literárně zpracoval. Protože byl výjimečně nadaný, přeložil jej sám do řady světových jazyků. Kniha vyšla těsně po válce v řadě zemí a dobyla si světovou pozornost. A spolu s ní i příběh statečných mužů, kteří svedli vítězný závod se smrtí.
PODCASTY A VIDEA
30
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
