Další důkaz kolapsu socialistické Kuby. Musí dovážet už i cukr

Uprostřed kampaně – tedy na konci loňského roku - Julio Andres Garcia, mocný prezident cukrovarského monopolu AZCUBA, podle agentury Reuters prohlásil: „Letos Ostrov svobody vyprodukuje kolem 1,2 milionu tun surového cukru, podobně jako v předchozím roce.“ Realita je ale krutá. Váhy se zastavily na číslovce 816 tisíc tun.

Nejenže to je o 400 tisíc tun méně než státní monopol této poslední socialistické výspy plánoval, je to i desetkrát méně než karibský ostrovní stát dokázal sklidit a vyrobit v 70. letech minulého století, a zároveň to je na úrovni kubánské produkce z roku 1908. Doposud nejhorší výsledek v komunistické historii ostrova bylo 1,1 milionu tun z let 2009–2010. Poté, poprvé od revoluce v roce 1959, musela Kuba cukr nakoupit. Ve Francii. Řepný.

Éra Castrů skončila. Šéfem komunistické strany Kuby byl zvolen Díaz-Canel

Od té doby se nic k lepšímu nezměnilo. Kubánci sice spotřebují ročně přibližně 600 až 700 tisíc tun, ale režim má dlouhodobý kontrakt s Čínou, kam vyváží 400 tisíc tun.

Podle portálu La Presenta Latina za letošním krachem sklizně a výroby cukru je celá řada mnohaletých faktorů: fatální nedostatek pohonných hmot na ostrově, nula náhradních dílů na opravy mlýnu, traktorů a dalších strojů, a počasí. Ale to i podle monopolu AZCUBA hrálo jen malou roli.  Státní podnik informoval, že příliš vysoká vlhkost na plantážích během sklizně měla na poklesu jen devítiprocentní podíl. Mnohem výraznějším problémem bylo, že z 38 funkčních mlýnů se jich během zpracování třtiny dvanáct porouchalo.

Viníky jsou imperialismus a ekonomická blokáda

Režim rituálně a věren tradici veřejně vyhlásil, že „skutečnými viníky cukrové katastrofy jsou imperialismus a americká ekonomická blokáda ostrova.“ Portál k tomu jen dodal, že stačí jen pár výše uvedených čísel o cukru, aby si kdokoliv mohl udělat reálný obrázek o kondici komunistické Kuby.

Přitom Kuba byla vždy cukrovarnickou velmocí. Ekonomika ostrova stála a stále stojí na této komoditě. Ať už se jednalo o španělskou kolonii, nebo skoro nezávislý stát po roce 1898, nad nímž měly „poloprotektorát“ Spojené státy, až po porevoluční socialistickou republiku od roku 1959.

Bělorusko donutilo přistát letadlo Ryanairu. Pirátství, viní svět Lukašenka

Celé se to začalo hroutit až s La Zafrou – tedy masivní cukrovou kampaní tlačenou přímo Fidelem Castrem. Duch Zafry ovlivňuje kubánské sklizně dodnes, ale v roce 1970, kdy ji Castro vyhlásil poprvé, bylo v plánu sklidit deset milionů tun třtiny. „Pro komunisty není nic nemožné,“ říkal. Celý národ v době kampaně popadl mačety a vyrazil na plantáže. A protože třtina se na Kubě sklízí od prosince do kocen ledna, zrušil Castro Kubáncům i Vánoce. Na poli se potil i samotný Fidel. Podle dobových zdrojů řadu dní, čtyři hodiny denně.

„Van, van los 10 millones!“ (Jdeme na to. Dáme deset milionů – přibližný překlad . pozn. red.) ryčela tehdy propaganda denně z ampliónů. Slavný kubánský orchestr Van Van má jméno podle tehdejšího sloganu. Soudruzi ale někde museli udělat chybu. I přes mohutný tlak se podařilo vyrobit ten rok jen 8,5 milionu tun cukru.

Velká lekce

Co by za to dnes Kubánci dali, že? Jenže zbytek hospodářství se zcela zastavil a kvůli umělému nárůstu sklizené třtiny se během následujícího roku propadlo od 20 procent. „Tato lekce nás stála příliš mnoho. Ať je pro nás ponaučením, že i my - revolucionáři - jsme nešikovní lidé, kteří se mají stále co učit,“ prohlásil poté kajícně diktátor.

Od té doby to jde s cukrovou třtinou na Ostrově svobody z kopce. Nejprve byl propad maskovaný Sovětským svazem, který držel nad komunistickou Kubu až do roku 1991 ochrannou ruku. Ročně od ní za sedm miliard dolarů nakupoval veškerý cukr, ceny to byly notně nadsazené. Tvrdá realita se ukázala po rozpadu SSSR, kdy se Kuba musela vypořádat s podmínkami volného trhu. Zklamaný z neschopnosti svých soudruhů nechal v roce 2002 již starý Fidel Castro zaorat 60 procent třtinových plantáží. Se stejnou jistotou, s jakou označil cukr před 30 lety za cestu ke komunismu, slávě a moci, rozhodl nyní, že cukr je kubánskou zkázou.

Nedostatek potravin, nákupy na příděl. Kubou zmítá krize, rolníci se bouří

I toto rozhodnutí ale změnil volný trh. Světový rozmach cukrovarnictví v následujících letech způsobil, že i kubánský režim změnil názor. Jenže už bylo pozdě. Kubě se nepodařilo obnovit svou pozici. Ostatní země ji předběhly díky masivním investicím i novým technologiím. I přes snahu nebyla Kuba v posledních letech schopna vyprodukovat dostatek cukru pro vlastní potřebu ani pro export. Cukr dnes dováží především z Brazílie, Kolumbie a dokonce i z Evropy.

Ze 156 cukrovarů, které na ostrově fungovaly v roce 1959, je dnes v provozu pouze 56.

„Nemáme žádný důvod se domnívat, že se něco změní k lepšímu. Naopak mám všechny důvody, proč se domnívat, že se to ještě zhorší," řekl agentuře Reuters kubánský cukrovarnický odborník, který si přál zůstat v anonymitě. Režim vydal přísný zákaz neautorizovaných rozhovorů se zahraničními novináři.