Svatá Ludmila: Je zavražděnou světicí, Češi se ale o její odkaz dodnes přou

Kdo vlastně byla skutečná Ludmila a odkud původně pocházela? Porovnáme-li různé historické prameny, s překvapením zjistíme, že v tom není dodnes úplně jasno.

Možná ze Saska, možná od Mělníka

Podle Kristiánovy legendy, latinského spisu o počátcích křesťanství v Čechách, jehož autor je dodnes neznámý, byla Ludmila dcerou "knížete Slavibora z kraje slovanského, který se dříve jmenoval Pšov a který dnešní lidé nazývají podle nově vystavěného hradu Mělnickem". Avšak podle staroslověnské Proložní legendy vzniklé na Rusi koncem 13. nebo počátkem 14. století, "byla ze země srbské, knížete srbského dcera", tedy z oblasti, kde žijí Lužičtí Srbové, čili z dnešního Saska.

Podle teorie historika Václava Chaloupeckého je možné oba informační źdroje propojit s tím, že Ludmila pocházela z té části Horní Lužice (oblasti Lužických Srbů), která se nazývala Milsko - jež Kristiánova legenda, nazývaná také "Život a umučení svatého Václava a jeho báby Ludmily" zaměnila s Mělnickem. 

Smrt svatého Václava je dodnes zahalena tajemstvím. O vraždu jít nemuselo

Debata o Ludmilině původu přitom není úplně bezvýznamná, protože fakt, že se stala chotí českého knížete Bořivoje, naznačuje, že musela být patřičně urozená a bohatá - a že její volba za nevěstu odpovídala knížecím politickým zájmům.

"Výběr nevěsty závisel na Bořivojových zahraničně politických ambicích. Hledal-li spojence proti Východofranské říši, zdá se logické, že stál o podporu Lužických Srbů, kteří s ní stejně jako on sousedili. Pokud mu však šlo jen o to, aby si upevnil své postavení ve středu české kotliny, stačili mu jako spojenci blízcí Pšované usedlí kolem soutoku Labe s Vltavou," píše Jan Bauer v knize Podivné konce českých panovníků.

Křest jako nástroj mocenské politiky

Do manželství s Bořivojem vstoupila Ludmila jako čtrnáctiletá nebo patnáctiletá, pravděpodobně v roce 874 nebo 875. Ani jeden z novomanželů nebyl v době jejich sňatku ještě křesťanského vyznání. K Bořivojovu pokřtění došlo pravděpodobně v roce 882 na dvoře velkomoravského krále Svatopluka, a nebyl to možná akt tak docela dobrovolný. 

Svatopluk, který podobně jako většina raně středověkých panovníků razil expanzivní politiku a omlouval ji šířením křesťanství, vedl výboje proti Polsku a po jejich skončení, kolem roku 880, udeřil pravděpodobně na Čechy. Bořivojovo pokřtění moravským arcibiskupem Metodějem (jedním ze dvou známých soluňských věrozvěstů) mohlo být znamením podřízení se Svatoplukovi s tím, že ten dal za to Bořivojovi volnou ruku v Čechách - pokud tam ovšem bude šířit křesťanství, a tím i Svatoplukův vliv.

Misionáři Cyril a Metoděj: Původně se jim říkalo jinak. A nepřišli v červenci

Po návratu domů na hradiště Levý Hradec nechal Bořivoj vystavět na tomto hradišti kostel svatého Klimenta, jenž se stal prvním křesťanským svatostánkem v Čechách, a v něm nechal knězem Kaichem, pravděpodobně jedním z Metodějových žáků, pokřtít i svou manželku Ludmilu.

Pro pohanské Čechy však křesťanství ani moravská nadvláda neměly v té době žádnou přitažlivost, takže vyhnali Bořivoje i s manželkou zpátky na Moravu. Tam sice Metoděj znovu stvrdil kněžnin křest, ale v Čechách se zatím ujal vlády jakýsi vévoda Strojmír, o němž toho v historických pramenech mnoho nezůstalo. Možná šlo o zličského knížete, možná o předka rodu Slavníkovců, pozdějšího hlavního konkurenta vládnoucího přemyslovského rodu.

Nejdivnější atentát českých dějin: vykastrovaný kníže našel smrt na záchodě

V každém případě platí, že Bořivoj si na něm musel vládu v Čechách vojensky vydobýt, v čemž mu zřejmě opět pomohlo Svatoplukovo vojsko. A opět vstoupilo do hry křesťanství jako znak etablování se nové vládnoucí moci: na místě, kde údajně vypukla Strojmírova vzpoura, u posvátného obětiště zvaného Žiži, nechal Bořivoj vystavět další křesťanský kostel, baziliku Panny Marie, tentokrát již výrazně větší a vznosnější než kostelík na Levém Hradci. Byla to jasná zpráva o tom, kdo se ujímá vlády v Čechách.

(Pahorek Žiži, kultovní místo předkřesťanských Čech, se nacházel v prostorách dnešního Pražského hradu, pravděpodobně v místech, kde dnes stojí na třetím nádvoří obelisk, pozn. red.)

"Kolaborantská Václavova daň" vznikla před jeho narozením

Ludmila porodila tři syny a tři dcery, přičemž o žádné z dcer ani o jednom ze synů, který zřejmě zemřel v raném dětství, se další zprávy nedochovaly. Zbývající synové, Spytihněv a Vratislav, neměli jako následníci Bořivojovy panovnické dynastie svůj nástup nijak jednoduchý, protože jejich otec zemřel, když ani jeden z nich nebyl plnoletý - Spytihněvovi bylo třináct, Vratislav byl ještě kojencem.

Českého trůnu se tak na pět let zmocnil Svatopluk, zatímco Ludmila se i se syny uchýlila do nové rezidence postavené právě v sousedství pahorku Žiži a kostela Panny Marie, tedy na místo, z nějž se zvolna stávalo centrum českého politického života.

Před 665 lety se Karel IV. stal římským císařem. Cesta ke koruně byla trnitá

Svatopluk následoval Bořivoje v cestě na věčnost o pouhých pět let později a brzy na to vypukla na Moravě válka mezi dvěma jeho syny (v rozporu se známou pověstí o třech Svatoplukových prutech měl moravský král pouze dva, nikoli tři potomky) o moravské dědictví. Tohoto sporu zase využili Češi a požádali východofranského krále Arnulfa o ochranu před Moravany.

Východofrancký král a pozdější římský císař jim ji sice přislíbil, ale nechal si za ni zaplatit - a to ničím jiným než oněmi pověstnými 120 voly a 500 hřivny stříbra, které byly později "připsány na vrub" svatému Václavovi a dodnes jitří nejednu českou mysl - ve skutečnosti však byla tato "daň", vnímaná někdy jako symbol Václavova "kolaboranství" s německou říší, zavedena dávno před jeho narozením.

Ludmila a Drahomíra

V roce 906 se Ludmilin mladší syn Vratislav oženil s Drahomírou, kněžnou polabského slovanského kmene Havolanů, kteří představovali pro Čechy spojence proti rozpínavosti Sasů. Je možné, že Ludmila sehrála v této rodinné politice svou roli - pokud nepocházela od Mělníka, ale z knížecího rodu Lužických Srbů podmaněných právě Sasy, mohla daný krok iniciovat. O to paradoxnější je, k jakému osudu ji tato její eventuální politická aktivita později dovedla.

Devět let po Vratislavově sňatku zemřel jeho starší bratr Spytihněv, který po sobě nezanechal žádného známého potomka, a o dalších šest let později odešel na věčnost také sám Vratislav. Do popředí dějin se tak dostávají jeho a Drahomířiny děti, zejména dva nedospělí synové, třináctiletý Václav a sedmiletý až osmiletý Boleslav.

Kromě toho měla Drahomíra s Vratislavem ještě čtyři dcery, z nichž se do dějin zapsala zejména dívka jménem Střezimíra, jež se později provdala za Slavníka a stala se matkou svatého Vojtěcha.

Zrození katedrály svatého Víta: 500 let byla torzem, přežila čtvero architektů

Nadešla chvíle, jež se měla brzy stát předzvěstí Ludmilina tragického osudu. Třináctiletý Václav nebyl ještě ve věku, kdy by mohl být povolán na knížecí stolec, protože taková chvíle nadcházela podle staročeského zvyku, až když u následníka proběhla puberta, to znamená, že dovršil alespoň 16 let (vnějším znamením byl nárůst ochlupení jako znamení mužnosti). A čeští velmožové se rozhodli svěřit jej i s bratrem Boleslavem do té doby na vychování Ludmile, nikoli Drahomíře - jinými slovy, panovnicí země ve Václavově zastoupení se na několik let stala jeho babička.

Václav žil navíc pod Ludmiliným vlivem již dříve, protože se pod jejím dohledem učil s otcovým vědomím latinsky číst a psát, což se jeho matce vůbec nelíbilo. Toužila mít ze syna spíše bojovníka a mocného muže než vzdělance a vytýkala své tchýni, že z něj vychovává mnicha. S rozhodnutím velmožů svěřit Ludmile vládu i výchovu obou Drahomířiných synů musela její zášť ještě zesílit. 

Ludmila možná vycítila ohrožení, v němž se v důsledku Drahomířiny žárlivosti ocitla, a rozhodla se ustoupit. Zřekla se vlády, svěřila děti matce, opustila Prahu a stáhla se na hrádek Tetín, kde svůj organizační a vůdčí um přeorientovala na péči o chudé. Taktický ústup jí ale život nezachránil.

Noční vražda

V noci na sobotu 16. září 921 vrazili ozbrojenci vyslaní Drahomírou, údajně vikinští zabijáci Tunna a Gommon, na Tetín, kde podle dvou legend, již zmíněné Kristiánovy a dále ludmilské legendy Fuit in provincia Bohemorum, budoucí českou světici uškrtili provazem či závojem.

Obě legendy shodně uvádějí, že Ludmila nekladla odpor a vyžádala si pouze čas k dokončení modlitby. Obě také zmiňují, že byla uškrcena proto, aby „nemohla prolít krev za svou víru“, jak si po příkladu mučedníků sama přála, a aby se tedy nestala mučednicí. 

Nešťastný panovník, záhadná smrt. Proč zemřel Václav IV., se dodnes neví

Tomu však neodpovídá fakt, že záhy po její smrti – když ji už mrtvá neohrožovala - začala Drahomíra sama svou tchyni oslavovat a nechala demonstrativně popravit jednoho z vrahů, konkrétně Gommona, a to dokonce spolu s jeho bratrem, jenž s ním byl zřejmě náhodně zadržen (druhý vrah Tunna uprchl). Současně nechala postavit na Tetíně kostel svatého Michala, v němž svou zavražděnou příbuznou pochovala.

Podle historika Dušana Třeštíka mohlo být uškrcení zvoleno i proto, že u starých Slovanů představovalo způsob smrti, jež podstupovaly vdovy rozhodnuté následovat svého muže na věčnost.

Autorka monografie o svaté Ludmile Naďa Profantová nicméně s tímto názorem nesouhlasí a rovněž se přiklání k názoru, že uškrcení mělo zabránit prohlášení Ludmily za svou mučednici, protože mučedníkem se podle dobového zvyku mohl stát jen ten, kdo prolil krev pro Ježíše Krista.

Věčná debata

Skončil pozemský život Ludmily, ale neustaly ani zdaleka všechny otázky spojené s její smrtí. Především: proč vlastně musela umřít?

Historik Václav Chaloupecký razil ve 30. letech 20. století teorii, že Drahomíra, která stejně jako Ludmila byla v mládí ještě pohankou, zřejmě nedokázala vnitřně přijmout novou víru a chtěla vést Čechy po boku pohanských Luticů proti křesťanskému germánstvu. Tato teorie tehdy vznikla pod dojmem ohrožení Československa nacistickým Německem a znovu ožila v době nedávné, v souvislosti s jistým nárůstem popularity pohanských tradic a s negativním vnímáním EU v některých skupinách české populace.

V době Ludmiliny smrti však byla „germánská“ Východofranská říše již v rozpadu a o moc se svářily země Bavorů a Sasů. Podle další teorie mohlo tedy vést k vraždě to, že Drahomíra se v zahraniční politice orientovala na spolupráci se Saskem, zatímco Ludmila sázela spíše na Bavorsko.

Bitva u Lučence: Jiskrovci se nezalekli. Koně končili v bažině, vojáci na útěku

Ani to ale zcela nesedí, protože právě v roce 921 donutil podle historika Dušana Třeštíka saský král Jindřich I. Ptáčník bavorského panovníka Arnulfa, aby se mu poddal, čímž svár mezi oběma zeměmi zanikl. Spor mezi oběma ženami tak mohla zažehnout otázka, jak se k nové situaci postavit – Ludmila se zřejmě rozhodla novou realitu přijmout a Sasům se podvolit, Drahomíra nikoli.

Příběh české světice a patronky české země zkrátka dodnes představuje kartu, s níž vykladači historie hrají podle svých potřeb. A debata o významu více než tisíc let starých událostí zůstává až nepříjemně živá…