Kliknutím zvětšíteJitčini rodiče se rozvedli, když jí bylo pět let. Vyrůstala spolu s mladší sestrou jen s matkou. Ta byla doma a starala se o ně a o svou maminku. „Žily jsme jen z babiččina důchodu, příspěvku na péči a z malých alimentů od otce. Když babička zemřela, musela maminka náš domek prodat a odstěhovali jsme se do podnájmu," vypráví dnes třiadvacetiletá slečna. Jméno redakce na její žádost změnila, její identitu zná.
Pakliže její třída na základce mířila na školu v přírodě nebo lyžařský kurz, většinou nejela, protože na takové výdaje rodina neměla. „Nechtěla jsem vysvětlovat, jak je to s našimi financemi, tak jsem se většinou na něco vymluvila, třeba že mám něco jiného, nebo že nelyžuji. Brala jsem to tak, že jde o věci, které si prostě každý nemůže dovolit. Ale bylo to takové složitější,“ popisuje. Jednou jí ale tatínek k Vánocům zaplatil účast na školním výletě do Anglie.
I přes všechny obtíže ale měla jasný a velmi ambiciózní cíl: vystudovat jednou medicínu a zachraňovat lidské životy. Učení ji bavilo a nedělalo potíže, takže hravě zvládla přechod na gymnázium. A nenarazila ani u rodičů, jako to zažívá hodně sociálně znevýhodněných dětí. Ve studiu ji podporovali, ač to stálo další peníze. „Maminka to řešila půjčkami a zadlužením, abychom já ani sestra kvůli finanční situaci netratily na vzdělání,“ vypráví Jitka.
Pomohlo Retrostipendium
Když měli jet s gymnáziem na několikadenní výlet, maminka vysvětlila třídní učitelce, že na takovou akci nemají finance. Učitelka se od té doby snažila Jitce pomáhat a ve druháku jí propojila s projektem Retrostipendia pro sociálně znevýhodněné studenty. Organizuje je Člověk v tísni a financuje Nadace Albatros. Začala od nich dostávat za dobrý prospěch tisíc korun měsíčně a od šestnácti let si také začala přivydělávat jako obsluha v baru. „Jenže to jsem brala šedesát korun na hodinu, takže tisíc korun měsíčně pro mě znamenalo obrovské peníze. Platila jsem tím všechny možné příspěvky do školy, učebnice, ale leckdy jsem tím také přispívala na nájem nebo energie,“ popisuje. Maminka totiž musela kvůli zdravotním problémům do invalidního důchodu.
Oceňuje, že Retrostipendia pouze studenty nefinancují, ale také jim nabízejí odborné konzultace a pomáhají s řešením složité situace. „Kromě toho Člověk v tísni organizoval různé výjezdy, takže jsem se konečně poprvé od čtyř let dostala na hory a naučila se trochu lyžovat,“ vzpomíná. Jezdila s nimi i na jiné pobyty, kde potkala další stipendisty. „Mezi mými přáteli nikdo moc finanční nouzí netrpěl. Tady jsem najednou zjistila, že existují lidi, kteří řeší podobné problémy jako já,“ pokračuje.
Jitka se stala jednou z prvních stipendistek, která pokračovala i na vysokou školu. Dostála svému snu a zvolila si jeden z nejtěžších oborů – lékařskou fakultu. Přemýšlela, jak se vymanit ze sociální situace, v níž se od malička nacházela, a medicína jí přišla jako perspektivní profese, v níž najde uplatnění i dosáhne na slušný plat. „Navíc mi to připadalo velmi smysluplné a užitečné. A představa, že můžu někomu zachránit život, mi přišla úplně neuvěřitelná.“
Koordinátorky jí tehdy vyjednaly zvýšení příspěvku na dva tisíce korun měsíčně. Tuto částku dostává od té doby každý ze stipendistů, který se dostane na univerzitu. Zatím ovšem jde o jednotky účastníků v tomto programu. „Dva tisíce, ty už byly hodně znát. Hradila jsem si z nich cestování na lékařskou fakultu do Prahy a také jídlo,“ pochvaluje si.
Důležité je i rodinné zázemí
„Dotyčná studentka je mojí klientkou necelý rok a spolupráce s ní mi přináší velkou radost a pocit absolutní smysluplnosti Retrostipendií,“ pochvaluje si kariérní poradkyně z Člověka v tísni Michaela Zítková. „Především je neuvěřitelný dříč. Aby si mohla vysokoškolské studium dovolit, musí se skutečně dost ohánět, protože se kromě učení ještě zásadně podílí na příjmech do rodinného rozpočtu. Přesně ví, kam směřuje, a to jí pomáhá a motivuje na její cestě k cíli,“ říká také Zítková.
Vyzdvihuje i vstřícné rodinné zázemí, jež dívku i přes nelehké finanční podmínky podporuje. „I to představuje zásadní faktor, který jí pomáhá překonávat těžkosti studia na tak náročné škole, jíž lékařská fakulta je,“ dodává.
Jitčiným cílem je velmi náročný obor břišní chirurgie. Kromě toho by ráda jezdila na mise s Lékaři bez hranic. „Prošla jsem si určitými životními situacemi, které by bývaly šly vyřešit nějakou podporou zvenčí. Takže vím, jaké to je potřebovat pomoc, které se člověku nedostává. Dovedu se vžít do situace lidí, kterým štěstí nepřálo. To beru jako svou výhodu,“ líčí.
Máma neudělala nic špatně, říká dívka
Hodnoty má prý nastaveny trochu jinak než část jejích vrstevníků, kteří se domnívají, že lidé mají vše ve svých rukou a za špatný život si mohou sami. Dobře ví, jak snadno se dá přijít téměř o všechno. „Několikrát nám hrozila exekuce, přitom máma neudělala nic špatně, čím by si to zasloužila. Často je to o štěstí a tom, jak s kým osud naloží,“ říká.
Na lékařské fakultě je nyní ve čtvrtém ročníku a zažila si již spoustu dramatických okamžiků. Zkouškové období, kdy se většina kolegů na dlouhé týdny zavírá s učením domů, ona bere jako čas, kdy se nemusí chodit na přednášky, a jde tudíž více vydělávat na brigádách. O víkendech pracuje celý den v kavárně, přes týden prodává v Praze v krámku s keramikou, kde se občas zkouší učit. Na vzdělávacích kurzech Lékařské komory dělá hostesku.
„Je to hodně složité zkombinovat, kdy ještě jít do práce a snažit se vydělávat a kdy už si opravdu dát pauzu na učení. Zvláště ve třeťáku jsem si sáhla na dno a byla jsem blízko vyhození,“ vypráví. Kromě toho každý den stráví tři hodiny ve vlaku dojížděním. „Ani sama nevím, jak to zvládám. Asi trochu se štěstím,“ zamyslí se.
Na dotaz, co by doporučila dětem, které mají podobně složité podmínky ke studiu jako ona, odpovídá, že pakliže mají nějaký zásadní sen, tak ať se kousnou a udělají pro něj maximum. „Je málo horších věcí, než ve čtyřiceti zjistit, že je člověk úplně jinde, než chtěl být, a už s tím nejde nic dělat,“ uzavírá.
22
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
