Když o změnách nerozhodneme do roka, ujede nám vlak, říká Zdeněk Zajíček

Renomovaní ekonomové Jan Švejnar a Pavel Řežábek vidí klíč k prosperitě v kvalitní hospodářské politice. Tu podle nich vláda nemá. Budete oponovat?
To, co podle mě České republice schází, je široká politická, odborná i celospolečenská shoda na strategické vizi, která povede k naplňování hospodářské politiky. Tedy vizi, která bude cílit na identifikaci míst v našem hospodářství, kam musíme promyšleně investovat veřejné a soukromé zdroje, abychom se udrželi v obrovské evropské a světové konkurenci. To byl také jeden z důvodů mé kandidatury do čela Hospodářské komory. Myslím si totiž, že takové vize a strategie buď vůbec nemáme, nebo jsou nedokončené, či stojí za zásadní revizi s ohledem na vývoj ve světě, který se dramaticky mění.

Copak se v každém programovém prohlášení vlád za posledních patnáct let neopakují priority typu důrazu na vzdělávání, digitalizaci, podporu vědy a výzkumu, dopravní infrastrukturu? Politici tedy asi tuší, ale z nějakých důvodů nerealizují…
Ty nekonečné diskuse, odkud začít, zda vůbec a jakým směrem pokračovat, mimo jiné souvisejí s politickým systémem. Koaliční vlády mají zakódovanou tendenci hledat maximum kompromisů. Volební výsledky jsou často takové, že tu není rozhodující politická síla, která by dokázala určit směr. Na druhou stranu je to možná dobře, neboť pro zásadní projekty, jež mají třeba desetiletý horizont, je potřeba shoda napříč politickým spektrem i společností. To je ta výzva, která před námi stojí – najít společný český národní zájem, který budou respektovat a naplňovat v průběhu následujících deseti let jak politici, tak soukromý sektor. V tomto ohledu jsem přesvědčen, že spolutvůrcem hospodářské politiky ČR musí být komerční sektor a organizace, které ho zastupují.

Šéf SOCDEM Michal Šmarda: Vláda s ANO byla chyba. Už ji nezopakujeme

Od mnoha úspěšných podnikatelů jsem ovšem mnohokrát slyšela, že politiky k ničemu nepotřebují, kromě jediné věci, a tou je odstraňování byrokratických překážek. Patří i toto k vašim prioritám?
To je dlouhodobý strategický cíl a nutnost jeho naplňování je mimo jiné výsledkem jednání, jež jsme měli předminulý týden s premiérem. Pokud vláda našla odvahu ke konsolidačnímu balíčku veřejných financí, který s dílčími výhradami obecně podporujeme, musí učinit také krok k odstranění nadbytečných regulací, administrativy a výkazů. Do konce srpna přijdeme s konkrétními paragrafy, aby na podzim mohly jít do parlamentu a příznivě ovlivnily podmínky pro podnikání v ČR.

Souvisí s tím Právní elektronický systém (PES)?
Ano, protože my chceme zakotvit trvale udržitelný systém, aby nad povinnostmi podnikatelů vůči státu měla kontrolu jak vláda, tak poslanci i podnikatelské a zaměstnavatelské organizace. Dnes je to schováno ve složitých formulacích různých zákonů. Mluvím tady o více než deseti tisících právních předpisů, které zasahují do podnikání. Potřebujeme mít nástroj k pročištění právního řádu. Na Hospodářské komoře už jsme vytvořili PES pro podnikatele a jsme schopni ho naplnit povinnostmi, jež vyplývají z legislativy. Informacemi ho ovšem musejí plnit ti, kteří vytvářejí paragrafy, kterými se povinnosti ukládají. Prvotní naplnění systému všemi zákony jsme odhadovali před pěti lety na nižší stovky milionů korun. Dnes by díky umělé inteligenci mohla být cena výrazně nižší. Schází však vůle ze strany státu se do toho pustit. Přitom proti nákladům stojí úspory na straně státu a soukromého sektoru v řádech miliard korun. Taková investice se státu musí z dlouhodobého hlediska vždy vyplatit.

Prezident Hospodářské komory Zdeněk ZajíčekZdroj: Deník/Martin Divíšek

Kvůli čemu je to tak důležité?
Když chcete vyčistit rybník, musíte mít pod kontrolou vodu, která do něj přitéká. Nemůže s sebou pořád přinášet další bahno neboli nové a nové regulace. Čištění je úplně k ničemu, pokud v právním řádu škrtnete pár povinností, ale nemáte systematický a funkční filtr na vstupu.

Máte na umístění takového filtru do legislativy sílu?
Myslím, že ta síla tady je. A dokonce vidím takovou vůli i na straně dnešních parlamentních stran, které ovlivňují legislativu. My samozřejmě respektujeme, že v mnoha oblastech je regulace a s ní spojená administrativa opodstatněná, třeba aby nedocházelo ke zneužívání dominantního postavení na trhu nebo byla zajištěna ochrana spotřebitelů. Musí ale být trvale ověřováno, zda už toho není moc. Vyhráno bude, až takový soupis bude v systému, aby bylo možno průběžně všechna ustanovení vyhodnocovat, zamezovat duplicitám a vše zbytné navrhovat ke zrušení.

Zmínil jste umělou inteligenci (AI), což je záležitost s potenciálem převratné společenské změny. Mám ale dojem, že kvůli řešení každodenních starostí se podobnými výzvami nikdo koncepčně nezabývá. Mýlím se?
Nemýlíte. Ukazuje se, že rozvoj automatizace a robotizace kráčí dopředu mílovými kroky. Stačí se podívat na autonomní dopravu, která se bude prosazovat, ačkoli to s sebou nese řadu právních i etických rizik. Technologicky je to ale připravené. Naopak my na nahrazování některých lidských činností roboty připraveni nejsme, ať už v oblasti právní, etické, nebo společenské. Z mého pohledu se tato diskuse nevede dostatečně intenzivně.

Umělá inteligence změní budoucnost. Nesmí sloužit jen bohatým, říká vědec Fořt

A to mluvíte o materiální stránce daného jevu, avšak umělá inteligence nepromění jen továrny nebo dopravu v metru. Do budoucna by třeba všechny seminární, diplomové či rigorózní práce mohla psát AI a učitelé nemají šanci to poznat. Řeší to někdo?
Předběhla jste mě v mé úvaze. To, co se odehrálo ve vývoji robotů, které jsou vidět v továrnách a dnes už třeba i v restauracích, je možná nic proti výzvě, jež je okem neviditelná. Jde o schopnost AI analyzovat neuvěřitelné množství textu, takže zasahuje do vědomostí, duševního výkonu, autorských práv. A také do služeb, které třeba já jako advokát poskytuji. Zásadním způsobem to ovlivní výkon řady profesí, advokacie, medicíny a také novinařiny. Doufám, že tyto profese budou efektivně využívat všechny možnosti, které AI bude přinášet. Tím spíš bychom o tom měli diskutovat, pojmenovat možná rizika. Třeba v oblasti školství, které může být náchylné jak k využívání, tak ke zneužívání AI. Víme, zda máme potřebné nástroje k její kontrole a usměrňování? A pokud je máme, je dobré je použít? Kdy má regulace přijít a v jaké intenzitě? A když jste mluvila o diplomových pracích, je určitě namístě otázka, zda už dávno nenastal čas na zjišťování a ověřování schopností studentů a jejich tvůrčí činnosti jinou cestou než sepsáním padesáti stran textu závěrečné práce. Kdo ohlídá, zda to nenapsala umělá inteligence? Budeme instalovat roboty, jež budou odhalovat práci jiných robotů nebo AI?

Je to velké téma, první regulaci AI už schválil Evropský parlament, přičemž europoslanci za ODS ji nepodpořili, hlavně kvůli obavám z konkurenční nevýhody EU vůči USA. Jste blízkým spolupracovníkem premiéra Fialy, měli jste problematiku umělé inteligence na stole?
Zrovna Petr Fiala si tuto velkou příležitost i rizika uvědomuje. Vláda jako celek ale pro vážnou a zásadní diskusi na dané téma prostor dosud nenašla, nebo o ní nevím. My bychom ji přitom měli s velkou ambicí vést v rámci celé Evropy, možná světa. Vždyť v rámci AI máme mnoho šikovných lidí, kteří se prosadili na mezinárodním poli, podíleli se na vývoji nástrojů AI, pracovali v nadnárodních společnostech.

Nejsme populisti. Nejde si říct, pojedeme na dluh, reaguje na kritiku lidí Fiala

Jeden z nich, Stanislav Fořt, se právě v této oblasti stal ambasadorem pro mladou generaci prezidenta Pavla, což je dobrá zpráva.
Přesně tak. My potřebujeme tyto lidi zapojit do tvorby budoucnosti. Nesmíme škrtit inovace, jež přicházejí, průmysl, který na to může být navázán a znamená velkou přidanou hodnotu. Tady nemluvíme o montovně, ale o mozkovně. Je to jedno z velkých témat, jež by měla být na stole vládního Výboru pro strategické investice, který by měl řešit nejen rozvoj energetické a dopravní infrastruktury, ale také náš vzdělávací systém a jeho reformu. Platí to i o podpoře vědy a výzkumu právě v segmentech, které budou určovat světové trendy. Připomeňme, že kromě strategické polohy má Česko i jedinečnou a nezbytnou surovinu pro vývoj a výrobu baterií, tedy lithium. To je jeden ze směrů, kam by měl stát napřít strategické investice. Musí to být český národní zájem.

Jste tedy přesvědčen, že gigafaktory v Líních vznikne?
Nevím, zda zrovna tam, ale jsem přesvědčen, že pokud máme možnost být u rozvoje, uchovávání a využívání elektrické energie skrz baterky, musíme být u zrodu těch projektů a celého inovativního řetězce od vývoje po výrobu a export. Baterkárny tu mají být z důvodu konkurenční výhody před světem. Totéž platí u polovodičů, protože ty budou hrát v určitém segmentu klíčovou roli. Běžné auto má dnes v sobě patnáct set čipů. V Česku máme místo, kde se zachovala výroba polovodičů, a to je bývalá Tesla v Rožnově pod Radhoštěm. Společnost ONSEMI tam chce investovat desítky miliard korun. Na to mohou být navázány vědecké instituce, vysoké školy v Brně, Zlíně, Ostravě, Praze. Musíme najít zdroje a sílu pro podporu podobných investic, které nás posunou dál. A stejně tak bychom měli hledat nějakou kotvu pro umístění AI. Nápad mám.

Prezident Hospodářské komory Zdeněk ZajíčekZdroj: Deník/Martin Divíšek

Jaký?
Mám pocit, že Česká republika leckdy promarní ten správný okamžik, kdy se v Evropě či ve světě rozhoduje o podstatných věcech. Nepřihlásí se včas. Podařilo se to před více než deseti lety při příchodu Agentury Evropské unie pro kosmický program EUSPA, která sídlí v budově bývalé České konsolidační agentury. V té době jsem byl náměstkem ministra financí, místo jsme rychle našli a dali k dispozici. Teď EUSPA chtěla zvýšit počet zaměstnanců na dvojnásobek a hledala další prostory. Byla tu velká nabídka od Španělů i dalších evropských států, jež měly velký zájem o tak prestižní instituci a chtěli ji k sobě přetáhnout. Nám se podařilo je přebít, takže nová budova EUSPA bude na Palmovce, kdy se objekt obchodního centra a radnice přestaví v její sídlo. Proč by třeba celosvětová agentura pro využívání a rozvoj umělé inteligence nemohla mít adresu v Praze? Máme mít ambici, aby takové instituce sídlily právě u nás. Do Prahy všichni rádi jezdí, za kulturou a za památkami. Tak by se mělo jezdit i za něčím, co ovlivňuje budoucnost tohoto světa.

Jde s tím dohromady ohlášený plán ministra financí škrtnout deset miliard na vědu a výzkum a třicet na školství? Hrozby demisemi už lítají vzduchem. Musí se šetřit zrovna tady?
Pokud se musí šetřit plošně, tak se to má týkat všech, státu i firem. Možná nás tento tlak přivede k jiným modelům spolupráce mezi soukromým a veřejným sektorem. Měli bychom mít odvahu tyto hranice překračovat a přiznat si, že některé věci nemusí dělat stát, ale privátní sektor, který to pravděpodobně bude dělat efektivněji a levněji. Pokud se bavíme o redukci peněz na vědu, výzkum a inovace, chceme vědět, čeho se bude týkat. V okamžiku, kdy je státu ouvej, může se na nějaký čas omezit čerpání podpory pro některé vědeckovýzkumné projekty. A jiným se naopak nechá, nebo zvýší. Podstatné je, aby se finance napřely do segmentů, které mohou přinést nejvyšší přidanou hodnotu. To je odpovědný přístup. Zároveň věříme, že pokud se uskuteční žádoucí strategické investice, nastartuje to očekávaný růst a stát se bude moci vrátit k financování aktivit, které nyní omezí.

Vláda schválila návrh rozpočtu na rok 2024. Počítá se schodkem 235 miliard

Předpokládám, že jako humanitně vzdělaný člověk nebudete požadovat ten nejjednodušší škrt, který se nabízí, a to je redukce netechnických oborů. Připomínám kupříkladu obrovský nedostatek dětských psychologů.
Určitě se má postupovat rozvážně, ale zároveň si musíme položit otázku, kdo vyprodukuje zdroje, z nichž se tyto oblasti budou financovat. Jistě, dnešní svět je obrovsky komplikovaný a řešíme problémy, o nichž jsme před třiceti lety neměli ani tušení. Mám na mysli třeba existenci sociálních sítí. Konkrétně profese dětských psychologů je silně podceněná a my bychom potřebovali daleko víc absolventů tohoto oboru. Dětem s psychickými potížemi totiž nikdo jiný než odborník není schopen pomoci. Na to škola a ani rodina nestačí. Na tom je obecná shoda, ale pojďme se otevřeně bavit i o tom, kde vzít ty zdroje.

Kde?
V hospodářském růstu. Musíme se zasadit o to, aby v ČR firmy zůstávaly a třeba kvůli vysoké daňové zátěži nebo nedostatku energetických zdrojů neodcházely jinam. Například do Polska, které z hlediska energetické a dopravní infrastruktury udělalo za posledních deset dvanáct let neuvěřitelný skok dopředu. Tím se dostávám k další strategické prioritě, jíž je výroba elektrické energie. Budeme potřebovat daleko větší zdrojovou základnu elektrické energie, ať už ji budeme vyrábět u nás, nebo ji budeme za rozumných podmínek dovážet. Když to neuděláme, nebudeme mimo jiné mít z čeho zaplatit ty tolik potřebné dětské psychology. Jsme ve stejné EU jako Polsko a máme možnost na národní úrovni přijímat stejné zákony. Ale rozdíl je obrovský, i když zohledním objektivní podmínky. V Česku nikdo nechce, aby dálnice vedla kolem jeho obce.

Sloučení obcí by Česku ušetřilo deset miliard. Stát to ale nechystá

Není to výzva pro silného premiéra, který má umět prosadit vyšší obecný zájem?
To je. Jenže český politický systém je nastavený jinak, máme koaliční vlády, více než 6200 obcí, čtrnáct krajů, tedy silnou samosprávu. Všichni se dělí o výkon pravomocí i o peníze. Je to extrémně složité na komunikaci, ale do toho kyselého jablka se musí kousnout. Vývoj se nemůže zablokovat, byť nikdo nechce mít u svého domu okruh, prach, hluk a podobně. Pokud ale mám zájem žít v úspěšném státě, musím strpět určitý diskomfort například v tom, že bydlím kousek od atomové elektrárny nebo úložiště jaderného odpadu. Nepochybně se o tom musí jednat, nabízet finanční kompenzace, ale nenajdeme-li odvahu udělat zásadní rozhodnutí rychle, ujede nám vlak. Reálně na ně máme jenom jeden rok.

Proč zrovna rok?
Protože se to jinak nestihne. Do deseti let se spotřeba elektrické energie téměř zdvojnásobí, takže se něco musí stát. Jenom povolování staveb počítáme na desetiletky. Podívejte se, jak dlouho trvá dostavba Pražského okruhu přes Suchdola Dolní Chabry. Přece není možné, abychom na strategickou páteřní komunikaci čekali dvacet let. Jen proto, že to někdo sveřepě blokuje. Ničemu tím nepomáháme, jen se propadáme na žebříčku konkurenceschopnosti.

Podobně jako ve výrobě elektřiny z jádra. Bývalý ředitel ČEZ Jaroslav Míl zdůrazňuje, že ve chvíli, kdy poslanci konečně schválí smysluplnou energetickou koncepci, bude zastaralá. Včetně toho, že svět už nebude stavět velké bloky jako v Dukovanech, ale menší modulární reaktory. Zatímco česká vláda zaspala, Polsko a Rumunsko už na tom s Kanaďany a Korejci spolupracují. Má pravdu?
S tím schvalováním má bohužel pravdu. Kdybych si mohl něco přát pro budoucnost ČR, byla by to odvaha politiků investovat do dopravní, energetické a datové infrastruktury. Potřebujeme podpořit autonomní dopravu na kolejích nebo silnicích včetně řídicích jednotek, stavbu dobíjecích stanic. Jde o investiční celek s jednotlivými segmenty. Zatím přešlapujeme na místě, píšeme neuvěřitelně dlouhé koncepce, ačkoliv potřebujeme zkrátit stavební řízení na povolení liniových staveb na týdny, maximálně měsíce. Podobně jako se v důsledku energetické krize povedlo za pár měsíců postavit zásobníky plynu na moři. Moc se přimlouvám, abychom hledali co nejvíc synergií pro vedení klíčových tras, a pokud povedou v jedné stopě, bude to ideální. Samozřejmě půjde o citelný zásah do života lidí, ale jinak to udělat nejde. Jedině tak Česká republika zůstane křižovatkou Evropy, dopravní i energetickou. Nemůžeme zůstat skanzenem, kolem něhož povedou všechny důležité sítě a komunikace. Okolní státy na tom pracují a nebudou na nás čekat. Ministři dopravy a průmyslu by měli objíždět evropské země a požadovat, aby ČR byla součástí všech tras, neboť je připravena se připojit na západ, východ, sever a jih, aby energie, klíčové dopravní spoje a datové toky tekly přes nás. To je konkurenční výhoda!

A co budoucnost jádra?
Modulární reaktory zatím nejsou běžným zbožím. Pořád jsme ještě na začátku, ale je to trend, který je budoucností rozvoje jaderné energetiky. Menší reaktory lze rozmístit na více míst blíž spotřebě, v ČR třeba na severu Moravy a Slezska nebo jižních Čech. Těžký průmysl potřebuje sanovat stabilními a vysokokapacitními zdroji energie. Ačkoli jde o počáteční fázi testování, my u toho zase máme být. To neznamená, že bychom neměli pokračovat v dostavbě Dukovan či Temelína. V obou případech jde o jaderný program, pro nějž potřebujeme vychovávat odborníky. To je výzva pro vysoké školství. A já podporuji záměr ministra školství Mikuláše Beka vytvářet polytechniky, které by mohly být společnými institucemi vysokých škol a privátního sektoru. Na celosvětové transformaci ekonomiky můžeme vydělat, pokud budeme mít připravené lidi. Severské státy, ale i další země kolem nás do toho investují velké peníze, připustily spolupráci veřejného a soukromého sektoru. My se nedokážeme pohnout z místa a budeme se další roky bavit o tom, zda změníme přijímací zkoušky na střední školy. Přitom na testování předpokladů pro studium na gymnáziu či odborné škole podle mě není nic světoborného. Pro přijetí na americkou vysokou školu potřebujete SAT testy v určitém bodovém rozpětí. Každý má právo udělat písemných testů, kolik chce. Podle svého nejlepšího výsledku je buď přijat, nebo ne. Nezávisí to na jediném dni, kdy se vystresují rodiče i děti. Navíc jeden test není schopen ověřit, zda student na školu má, nebo ne. Pojďme to dělat tak chytře, abychom díky více testům dokázali dostat děti na ty školy, které se pro ně hodí.

Neboli zatímco v Česku se už asi dvacátý ministr školství potí nad parametry maturit a přijímaček, svět řeší zásadní strategické výzvy typu energetické, dopravní a datové infrastruktury či zapojení umělé inteligence?
Někdy to skutečně vypadá tak, že si záměrně komplikujeme život a nepřebíráme modely, které ve světě fungují, ať už se to týká přijímaček, spolupráce veřejné a podnikatelské sféry, či duálního vzdělávání. A ví-li někdo, kam jde světový vývoj, tak jsou to firmy, protože ty to mají v ruce, denně musí něco vyrobit a něco prodat. Proto jsou to ony, které mohou kvalifikovaně říct, jaké lidi potřebují. Na standardní škole v rámci rámcového vzdělávacího programu trend otočíte za deset let, ale my ty věci v měnícím se světě potřebujeme otáčet za rok nebo dva. Proto říkám, nebojme se soukromého sektoru, neboť on jediný je schopen do relativně stabilního systému přinášet inovace.