Kliknutím zvětšíte„Rakušáci zahájili náhlou ofenzivu, kdesi tam na Piavě našich mnoho zaskočili a zajali. Nevíme nic určitého, jen Taliáni mezi sebou pořád brebentí a říkají často slovo impiccati (oběšení),“ zapsal si 20. června 1918 do svého deníku moravský katolický legionář Jan Janoušek, který se do oblasti u Piavy dostal začátkem června jako pomocník na velitelství československého pluku a rozpoutání nových bojů o strategickou řeku sledoval z nedalekého Rovolonu.
Jeho válečné zápisky vyšly v roce 1933 v podobě pamětí nazvaných Z bojů za svobodu vlasti a podrobně popisovaly, jak z jeho pohledu zahájení ofenzívy vypadalo. „15. června 1918 byla obloha k frontě celá jako v plameni. Zřetelně šlo rozeznat třesavá světla vystřelovaných raket. Dunění děl slyšitelné už od dvou posledních dní je dnes podobno vzdálenému hřmění.“
Strategická řeka
Piava pramení na západních svazích Karnských Alp, protéká napříč italským regionem Benátsko a ústí do Jaderského moře severovýchodně od Benátek. Při cestě z Rakouska představuje přírodní bariéru bránící v postupu do nitra Itálie, což byl hlavní důvod, proč v letech 1917 a 1918 svedly armády tři velké bitvy o ovládnutí jejích břehů. A proč se tyto bitvy zařadily k nejurputnějším střetnutím první světové války.
Když koncem října 1917 rozdrtily pluky německo-rakousko-uherské 14. armády italská vojska v bitvě u Caporetta, stáhli se Italové rychle do benátského vnitrozemí a začali si budovat nové obranné pásmo právě na řece Piava, kde je následně posílily i dva spojenecké armádní sbory, britský a francouzský.
Německé divize byly z italské fronty odveleny k bojům ve Francii a rakousko-uherská armáda bez jejich podpory už neměla na další prolomení italské obrany dost sil, takže obě nepřátelská uskupení až do jara 1918 ustrnula ve vleklé bahnité zákopové válce kolem řeky.
Na jaře začalo rakousko-uherské velení zvažovat v této oblasti novou ofenzívu, a to navzdory tomu, že vést válku na několika frontách bylo stále obtížnější. Nová útočná operace měla proběhnout ze dvou sbíhavých směrů: jednak z náhorní planiny Sedmi obcí, jednak z benátské roviny od břehů středního a dolního toku Piavy.
Pochod rakouského dělostřelectva
„Tento za daných možností velikášský záměr šéfa rakousko-uherského generálního štábu, maršála Franze Conrada z Hötzendorfu, byl přijat se značnými pochybnostmi. Před tímto dobrodružstvím opakovaně varoval především velitel piavské armádní skupiny, generál Svetozar Boroević de Bojna, s poukazy na početní slabost, materiální nouzi a vyčerpání vojsk trpících nedostatkem výstroje, podvýživou, střevními chorobami a malárií šířící se od ústí řeky. Přesto císař Karel podlehl Conradovu naléhání a již tak slabé rakousko-uherské polní síly, rozdělené do dvou stejně silných skupin, nastoupily 15. června 1918 k úderu,“ uvádí vojenský historik Josef Fučík v článku Na Piavě zvečera aneb jak jsme nikdy nebojovali.
Češi proti Čechům
Následná bitva trvala od 15. do 23. června a byla mimořádně krutá. Na rakouské straně padlo kolem 60 tisíc vojáků, dalších 90 tisíc bylo zraněno a zhruba 25 tisíc padlo do zajetí. Italská vojska, posílená o dvě francouzské divize a dokonce i o Armádní leteckou službu Spojených států, ztratila během osmidenního střetu kolem 80 tisíc vojáků. A na obou stranách fronty umírali ve velkém počtu vojáci z českých zemí.
„Účast rakousko-uherských vojenských útvarů doplňovaných z českých zemí byla v piavských střetnutích, zejména v roce 1918, mimořádná. Zdrženlivé odhady mluví v červnu o 45 až 50 tisících mužů,“ uvádí Fučík.
Na italské straně se pro změnu objevily jednotky československých legionářů, ke kterým patříl také Janoušek. V dubnu 1918 totiž podepsala italská vláda dohodu s Masarykovou Národní radou Československa, v níž uznala autonomní československou armádu spadající pod tuto radu.
Tím povolila organizování československých legií na italské frontě, sestavovaných zejména z válečných zajatců.
„Vzniku dobrovolnických oddílů napomohlo jednak koncentrování českých zajatců do jednoho tábora (Santa Maria Capua Vetere), ale především fakt, že v táboře zůstalo několik set Němců a Maďarů, kteří se vůči Čechům chovali povýšeně. Toto pohrdavé chování připomínalo Čechům jejich pozici v monarchii, která, jak bylo vidět, zůstane nezměněna i po válce,“ uvádí publikace Českoslovenští legionáři (1914–1920) autorského kolektivu Karel Pichlík, Bohumír Klípa a Jitka Zabloudilová.
Českoslovenští legionáři v Itálii
Samotnému bojovému střetnutí předcházela válka propagandistická. Čeští legionáři vyslaní k Piavě se měli snažit prostřednictvím letáků ovlivnit své krajany, aby přeběhli na druhou stranu, přičemž argumentovali zejména lepším zásobováním. Na druhé straně rakouská armáda, jež si v té době byla nebezpečí plynoucího z československého přeběhlictví už dobře vědoma, se pokoušela vlastními propagandistickými letáky dezerci bránit.
Tahala přitom ale za kratší konec provazu, protože podmínky v zákopech na rakouské straně byly stále bídnější a ani čeští vojáci v rakouských uniformách už v té době monarchii nijak nefandili.
„Hygienické podmínky byly na italské frontě katastrofální. Vzhledem k tomu, že měli vojáci většinou pouze jedno oblečení a neměli možnost se řádně umýt a vyprat prádlo, dařilo se mezi vojáky nemocem a parazitům, obzvláště vším. Jednou za čas byl sice celý pluk poslán na odvšivení, kde byli vojáci vykoupáni a dostali čisté oblečení, za několik dní však byly vši zpět,“ popisuje podmínky na italském bojišti Jaroslava Patermanová v práci Čeští a slovinští vojáci za první světové války na italské frontě.
Češi v rakouských uniformách
Bitva začala 15. června 1918 výpadem na rozsáhlou výšinu Montello obtékanou Piavou, kam se ještě v ranních hodinách probojovaly jako první dva české pluky 13. střelecké divize, a sice kroměřížský 25. a brněnský 14. pluk. Moravákům v rakouských uniformách se podařilo překonat řeku a probít se silnou italskou obranou téměř až do třetiny táhlého hřbetu.
„Včera brzy ráno zaútočily naše armády na řece Piavě po mnohahodinové masivní dělostřelbě na italskou armádu a její spojence. Vojska překonala obranu na východním okraji Montella a pronikla do hloubi tohoto kopcovitého úseku. Bylo zajato 10 tisíc Italů a přibližně 50 těžkých zbraní,“ sděloval o den později v nadšeném komuniké generální štáb rakouské armády.
Bitva na Piavě, červen 1918. Italské pozice podél řeky před útokem
Osobní svědectví jednoho z účastníků tohoto střetnutí, Tomáše Kusala z Hané, už tak nadšeně neznělo. „Brzy ráno nás převáželi přes vodu, dostali jsme se k prvním zákopům a dál to nešlo. Talijáni do nás bili z kanónů a minometů, povídám si – toto už je konec! A přece jsem to přežil. Tam bylo mrtvých jako dřeva v lese,“ vzpomínal Kusal na magnetofonových páscích, zachovaných jeho pravnukem.
Podle vojenského historika Fučíka se čeští vojáci na rakousko-uherské straně mimořádně vyznamenali a prokázali velké bojové schopnosti i odvahu, byť byla jejich role později bagatelizována.
„Moravští zeměbranci projevili pozoruhodnou vytrvalost. Po celou dobu bojů účinně kryli celé severní křídlo. Neméně zdařile si vedli na piavském předmostí vojáci české 29. pěší divize (Češi z Turnova, Němci z Chomutova a další dva české tzv. válečné pluky), zasazené ve středu bojiště. Na dolním toku řeky a při jejím ústí vynikli vojáci čáslavského 21. a vysokomýtského 98. pěšího pluku. S nevídanou osobní statečností si v zápase s rozvodněnou řekou počínali při stavbě a opravách mostů, strhávaných proudem a bořených italským dělostřelectvem, čeští sapéři z Prahy a Terezína. Více než polovina z nich zmizela ve vlnách Piavy. O tom všem se u nás po válce mnoho nepsalo a nemluvilo. Vystoupení celé této početné skupiny českých mužů, z nichž asi čtvrtina v krutých podmínkách bojů na Piavě zahynula, se do vytvářených představ o univerzálním odporu a vzdoru proti nenáviděnému Rakousku nijak nehodily,“ píše Fučík.
Postřílení legionáři
Neméně krutá byla bitva i k československým legionářům, kteří byli posláni do bojů na Piavě narychlo jen krátce po svém ustavení, bez dostatečné přípravy a zajištění a dokonce i bez pořádného velení. Jedna legionářská rota tak byla hned 15. června napadena a rozbita předvojovými údernými skupinami kroměřížského 25. a brněnského 14. střeleckého pluku.
Zajaté vojáky čekal nevyhnutelně krutý a trpký osud. Protože byli identifikováni jako Češi, bylo deset z nich na místě zastřeleno a ostatní byli předáni k trestnímu řízení polnímu soudu. A ani ten s rozdáváním trestů smrti nijak neváhal.
„Až na výjimky nebyla identifikace legionářů mezi početnými italskými zajatci nijak pracná,“ uvádí Fučík.
Vedle deseti legionářů zastřelených na místě se tak popravy dočkalo bezmála 40 dalších. Fučík v tomto směru částečně viní také představitele československého zahraničního odboje, kteří podle něj vojáky nepoučili dostatečně o tom, co jim v případě zajetí hrozí. Podle knihy Českoslovenští legionáři byly na tyto vojáky pořádány na italské frontě někdy vyslovené hony, při nichž rakousko-uherští vojáci číhali s provazy na legionářské vyzvědače, kteří se přiblíží k jejich pozicím, a zajatce předávali polním soudům. Jejich osud tím byl až na výjimky zpečetěn.
Mezi legionáři, popravenými během červnové bitvy na Piavě, byli podle Jaroslavy Patermanové prokazatelně například Václav Bradna z Nového Bydžova a František Turpiš z Dolní Chrastavy u Liberce. Ženatému Bradnovi bylo 21 let a se svou ženou měl už dítě, Turpiš byl o rok mladší a svobodný. Oba byli pohřbeni na italské půdě.
Boj skončil patem
Kromě obrovských ztrát ale bitva nepřinesla žádný výrazný výsledek. I přes počáteční průlom byl totiž postup rakouských vojsk nakonec zastaven, na čemž se výrazně podepsalo i deštivé počasí, které prudce rozvodnilo řeku, takže se stala pro vojenské i sanitní pontony nezdolatelnou.
Na rozkaz císaře Karla se tak nakonec rakouská vojska vrátila s velkými obtížemi zpět do svých zákopů na východním břehu Piavy. Bitva, kterou Italové nazvali bitvou o slunovratu (battaglia del solstizio), skončila krvavým a bolestivým patem. Další ofenzíva na řece Piavě byla zahájena až v říjnu 1918 a vedla k definitivnímu ústupu Rakouska-Uherska nejen z italského území, ale i ze světla dějin.
8
Tipy na víkend
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
