Jde o problém související s posilováním, lépe řečeno s tím, když se posilování plíživě změní nejprve v „přeměnu“ a následně v „budování“ postavy. To se totiž v průběhu měsíců a let může budovateli vymknout z rukou.

Náhrada fyzické práce

S technologickým pokrokem výrazně ubylo fyzické práce, ale člověk ji má v podvědomí a bez poctivé únavy, která po ní následuje, by se cítil neúplný, možná by pociťoval i stud. Práci musel nahradit fyzickou aktivitou, kterou se zničí víc než prací. Sport už dnes není jen rekreační nebo vrcholový, ale vypůjčil si smysl práce. Je to iluze, která však funguje už několik destiletí.

Ilustrační foto
Ze samce zoufalec. Syndrom stárnoucího šampióna je velmi nebezpečný

Právě posilovna je jakýmsi symbolem dřiny, práce na sobě. Čteme o vypracovaných či vysportovaných tělech herců, ačkoli tato adjektiva působí spíš anachronicky a připomínají americké filmové idoly 40. a 50. let. Současní herci, na nichž stojí zejména akční a dobrodružné filmy, si často nezadají s kulturisty nebo s profesionálními fitness matadory. Všichni víme, že jde o nereálné pohádky. Ale přesto z pláten kin, obrazovek a časopisů vyzařuje trvalý signál, který říká, že dnešní hrdina musí být nejen inteligentní a vtipný, ale měl by být také silný a velký jako Herkules.

Když mladý muž začne posilovat a nenechá toho po měsíci, a naopak si zvykne na cvičení a námahu s činkami, brzy přidá na intenzitě i zátěži. Poměrně záhy také uvidí první výsledky, svaly naberou na objemu a dostanou tvar. Možná nastiňujeme onen kritický scénář, ale to je právě moment, kdy se člověk může ve svém těle zhlédnout a rozhodnout se, že se stane jeho „sochařem“.

Přepracovanost, stres, nedostatek spánku. Muži po čtyřicítce by na sebe měli být opatrnější.
Muži po čtyřicítce by měli zbystřit. V těle jim může tikat časovaná bomba

Díky moderním posilovnám, doplňkům stravy, ale také díky internetu, sociálním sítím a moři informací už tato volba spěje k cíli příměji a o dost rychleji, než před padesáti lety, kdy si u nás nadšenci kulturistiky svařovali činky z kovového odpadu a cvičili po sklepích. Mnozí z těch, kteří propadli cvičení s činkami, se orientují na sílu a té přizpůsobují trénink. Populární jsou dnes různé „strong man“ disciplíny, ale i klasický silový trojboj — bench press, dřep s činkou a mrtvý tah. V posledních letech si získala oblibu také kalistenika, což je posilování vlastním tělem.

Ale právě ti, kteří začnou svůj obraz v zrcadle stále častěji porovnávat s muskulaturou šampionů, pózujících na motivačních plakátech, si pozvolna zadělávají na švába na mozku - bigorexii. Na začátku se sebou chtěli něco udělat, rozšířit se v ramenou a přes hrudník, a najednou chtějí být největšími a nejhrozivějšími, protože přece jen takové muže bere svět vážně – ne?

Soutěž strongmanů:

Každý desátý

O psychické poruše, která byla zprvu povážována za opak anorexie, se začalo mluvit v 90. letech. Bigorektiky totiž trápí dojem, že jejich muskulatura není dostatečně velká, že nejsou dost mohutní. Bigorektik neustále potřebuje živit pocit „napumpovaných“ svalů, svalstva v určité tenzi. Když svaly nenapumpuje tréninkem, cítí se splasklý, menší, s tenčíma rukama a spadlými rameny…

Podle studií jsou bigorexií nejčastěji ohroženi muži mezi 18 a 20 lety, ale podobně jako u anorexie u žen, rovněž bigorexie se týká i mužů starších. V článku v britském Independnetu z roku 2015 se píše, že každý desátý pravidelný návštěvník posilovny v Británii může trpět bigorexií. „Jsou tisíce mladých mužů, kteří chorobně řeší svoji postavu a vzhled,“ říká Rob Wilson z britské nadace pro tělesnou dysmorfickou poruchu. Obsedantní nespokojenost s vlastním tělem může vést až k pocitům beznaděje a depresím, které v nejhorších případech mohou vyústit i v sebevraždu.

Ilustrační foto
Černý Petr vztahů? Partneři doplácejí na "sexuální výchovu" za socialismu

Nápadným příznakem bigorexie je nadměrné cvičení. Bigorektik tráví v posilovně hodiny denně, aby pak pokroky dlouze kontroloval v zrcadle. V podstatě nemine žádnou reflexní plochu, okno či výlohu, aniž by se v ní nezhlédl. Přestože na počátku cvičení mu jde spíše o kondici, sílu a estetiku, později se mu jako bigorektikovi stane alfou a omegou — objem svalů. Povzbudí jej, když si okolí všimne, že je „nabušený“ nebo když osazenstvo posilovny ocení, že „šel nahoru s hmotou“. Neustále se však porovnává s jinými těly — těmi nevycvičenými v duchu pohrdá, ta vycvičenější a mohutnější, než má sám, v něm vzbuzují neklid a motivují ho k další dřině s činkami.

Cvičením přetěžuje kostru a kloubní aparát. Konzumuje nadměrné množství stravy bohaté především na bílkoviny, čímž dává zabrat ledvinám a játrům. V jednom okamžiku si bigorektik poháněný hesly jako „no pain - no gain/ žádná bolest - žádný růst“ uvědomí, že tělo samo je určitou překážkou, a aby dosáhl hvězd, musí přírodě trochu pomoci…

Muž, který upadl do otroctví vlastního těla, pak posilovnu předřadí všem svým zájmům. A opouští nejen je, ale do pozadí jdou i rodina a přátelé. Bobtnající Herkules, jenž začal jako atlet, teď chodí i v létě navlečený do dvou mikin, když necítí, že má svaly dost napumpované. A nechce ukazovat ani světlou a nápadě trudovitou kůži. Z jeho mysli se stala obsedantně-kompulzivní houpačka.

Ilustrační foto
Zabijáci dnešní doby: Za pohodlný život se platí i ta nejvyšší daň

Jeden z amatérských bodybuilderů, který se bigorexii vymanil, v rozhovoru přiznal: „I když jsem byl samý sval, cítil jsem se nejhůř ve svém životě. Byl jsem ztracený, nezdravý a nešťastný z toho, jak vypadám. Zdálo se mi, že jsem pořád příliš hubený a měl bych nabrat ještě více svalové hmoty. Stravovací návyky se mi úplně vymkly z rukou." Co však činí člověka náchylným k této tělesné dysmorfické poruše? Činky za to přece nemohou.

Všechno je to v hlavě

„Vezmu to od vrozených dispozic — geny mohou za větší míru úzkosti v prožívání, do jisté míry i za větší pohotovost k závislosti. Psychologicky jde o člověka s menším sebevědomím, nespokojeností s vlastním tělem a větší závislostí na mínění druhých — to se zcela kryje s anorexií či bulimií,“ říká psycholog Jan Kulhánek z centra Psychoterapie Anděl.

„Hodně pak k tomu přispívá prostředí — to, jak se jedinec dokáže prosadit v kolektivu vrstevníků a jaké hodnoty zastávají lidé kolem něj včetně rodičů. Spouštěčem může být posměch ve škole, odmítání u dívek… Pod velkými a vyrýsovanými svaly se skrývá kult síly,“ míní Jan Kulhánek. „Bigorektik si tvoří falešnou představu, že je silnější než ostatní, a to nejen fyzicky, ale i mentálně, vždyť má tu velkou vůli tolik cvičit a kontrolovat se v jídle, více než většina ostatních. Kult síly je v mytologii spojen s ‚hrdinou‘ typu Herkules — touha po výjimečnosti je mezi lidmi odedávna.

Pokud se nadměrně potíte, měli byste zbystřit.
Dejte si pozor. Nadměrné pocení může signalizovat vážnou chorobu

Jak ale s bigorexií bojovat? Na to, jakou roli může sehrát pomoc psychologa či psychoterapeuta, Jan Kulhánek říká: „Na to se těžko obecně odpovídá. Je třeba hledat individuální kořeny, z kterých bigorexie vyrůstá, a tam začít se změnou. Každý potřebuje trochu něco jiného, většinou jde ale o podporu v sociálních kontaktech, posílení sebevědomí jiným způsobem a pak také o těžkou práci při změně návyků — stravovacích, volnočasových. Nejtěžší je získat nadhled, uvědomit si, že jde už o nemoc, kterou je třeba léčit.“

Cvičení se všude propaguje jako správná součást života („cvičení je moje droga, říkají mnohé populární osobnosti s jistou hrdostí). Není tedy pro psychologa a jeho klienta pak těžší bojovat s „správnou závislostí“, když se ukáže, že se vymkla kontrole? „Je to těžké podobně jako u ortorexie (obsesivní zájem o zdravé stravování — pozn. red.), ale i anorexie. Proto je potřeba, aby psycholog či psychoterapeut těmto problémům dobře rozuměl, sám v nich měl jasno a znal všechny argumenty, které dokážou nemocnému i jeho rodině pomoci nahlédnout na rozdíly mezi zdravým staráním o sebe a posedlostí, " uzavírá Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl.