Před rokem jste vydala svou třetí knihu Utopená. Byl o ni stejný zájem jako o první dvě?

Ano, na Utopenou vyšly i příznivé recenze od kritiků. Jsem ráda, že se kniha lidem líbila, a že rychle mizela z pultů.

Novinka Pomněnkové matky řeší silné téma. O čem bude?

Pojednává o ztracených dětech a jejich matkách – jak žijí, co prožívají, na co vzpomínají. V knize se prolínají dva příběhy, které se nakonec sejdou v jednom důležitém, tragickém bodě. Jednou z hlavních postav je čtyřicetiletá zubařka Šárka Jordanová, která přišla v roce 2004 o svou dceru Igliku, jejímž otcem byl horkokrevný Bulhar. Tuší, že vleklé manželské spory byly startovacím motorem k tomu, aby jejich společnou dceru unesl a zmizel. Kam? To neví, přesto Igliku celých deset let hledá. Přitom se snaží zoufale otěhotnět, aby svou dceru „nahradila" dalším dítětem. Chce jen, aby byl nový otec anonymní, a proto loví v sexuálních seznamkách a podniká s cizími chlápky nebezpečnou cestou za těhotenstvím. Před čtenáři se postupně otevírá její narušený psychický svět a těžko pochopitelné pohnutky, které ji dovedou až za hranici zákona. Druhá „pomněnková matka" je sedmdesátnice Terezie, která přišla v roce 1968 o svou pětiletou dceru Zuzanu, která se prostě ztratila. Její příběh dostane trhliny ve chvíli, kdy začne v hospici vzpomínat její bývalý muž, jenž o ztrátě holčičky ví více, než do té doby přiznal. Děj se odehrává v několika státech a městech, mimo jiné také v Přerově, kde žijí hlavní hrdinky.

Takže Přerované v knize najdou i místa, která jsou jim důvěrně známá?

Ano. Když jsem loni vydala detektivní román Utopená, tak se mě čtenáři ptali, proč se nenechám inspirovat rodným městem. Řekla jsem si – proč ne. A tak jsem děj částečně zasadila i do Přerova, na sídliště Velká Dlážka, kde jsem vyrůstala, a kde dodnes žijí moji rodiče. Čtenáři určitě poznají také dům v Komenského ulici, kde žije zubařka Šárka. A mám tam i jiné, dobře rozpoznatelné „kulisy" města.

Vaše předchozí díla byla z trochu jiného soudku. Proč právě téma ztracených dětí?

Už když jsem pracovala v novinách, bylo to téma, které mě fascinovalo – dá-li se to takto vůbec říci. Je šokující, že se v České republice každoročně ztratí přes pět tisíc dětí. Devadesát osm procent z nich jsou notoričtí útěkáři, kteří odchodem z domu řeší své osobní, rodinné nebo školní problémy. Dvacet dětí se ale za posledních dvacet let najít nepodařilo, zmizely beze stopy. Ještě jako novinářka jsem před lety psala o dětech, které se ztratily, nebo utekly z dětských domovů či polepšoven. Byly to smutné příběhy o nezájmu rodičů, nefungujících rodinách, o matkách, které své potomky neuměly, nebo nechtěly milovat. Pamatuji si i na rozhovor s mámou, která nepatřila do této kategorie – byla zoufalá, protože se její pubertální syn nevrátil domů z víkendové diskotéky. V jejích slovech bylo tolik zoufalství a beznaděje, až mě mrazilo. Za dva dny mi zavolala, aby mi řekla, že byl její ztracený syn nalezen mrtvý. Protože mám sama dvě děti, chápala jsem a cítila její bolest. Mnozí lidé vůbec netuší, že existuje „Pomněnkový den", který je připomínkou pro rodiče, jimž se jejich potomci ztratili. Jeho symbolem jsou právě pomněnky, které naznačují „Nezapomeň na mě". Mezinárodní den pohřešovaných dětí připadá na 25. květen – ale moc se o něm neví. Nebo alespoň mi to tak připadá. Proto jsem ho chtěla i tímto počinem oživit.

Knihu Pomněnkové matky podpořila i Zuzana Baudyšová, ředitelka Nadace Naše dítě, celoevropsky uznávaná ochránkyně dětských práv…

Byla ráda, že se tomuto závažnému tématu někdo věnuje i v rámci beletrie. Napsala do románu předmluvu, v níž doslova uvádí, že má velkou radost, že jsem se rozhodla věnovat svůj zájem a čas problematice pohřešovaných dětí, neboť jde o velmi smutnou a obtížnou kapitolu ochrany dětí, jejíž důležitost v současném postavení naší země, v centru otevřené Evropy, narůstá.

Odchýlila jste se nějak od své počáteční tvorby, a co vás v posledním roce nejvíce ovlivnilo?

Poslední tři knihy jsou psychologické detektivky, protože mám tento žánr ráda. Miluji detektivky jako knížky i ve filmovém zpracování. Teď jsem měla trochu více času na psaní, protože jsem za půl roku prodělala tři operace obou kolen, a to mě trochu přibrzdilo v mém životě. Musela jsme kvůli bolestem nohou přehodnotit spoustu věcí i životních priorit. Lidé si ale myslí, že psaní knihy je dlouhodobá záležitost, a často se mě ptají, kde na to beru čas. Musím říci, že zase tak časově náročné to není. Pomněnkové matky jsem začala psát o Vánocích a na Velikonoce už jsem měla knihu dopsanou. Rozhodně jsem nepsala každý den, dokonce byly týdny, kdy jsem se do psaní nepustila. K notebooku sedám spíše nárazově, večer při televizi, nebo když mám volné odpoledne. Není to ale každodenní rutina. Psaní mě těší, je to můj koníček, takže si z toho rozhodně nedělám povinnost.

Co vás v poslední době inspiruje, a máte představy o dalším námětu?

Inspiruje mě politické dění, ale o něm určitě teď psát nechci a ani nebudu. Další kniha bude pravděpodobně zase nějaká psychologická detektivka, ale téma jsem ještě nenašla. Vlastně ho ani nehledám, ono si mě většinou najde samo. Někde něco zaslechnu, nebo vidím – a v hlavě se mi rozjede vlastní příběh, který stačí seřadit v mozku a dát mu povel, ať mi to vysype na papír.

Kdy se nová kniha objeví na pultech?

Vyjde ve čtvrtek 9. října a na pultech v Přerově by se měla objevit nejpozději počátkem příštího týdne. Vyprávět o ní budu také v pořadu Sama doma, který odvysílá televize 15. října ve 12 hodin. Pomněnkové matky budu také podepisovat v přerovských knihkupectvích, a to pro zájemce a po dohodě s knihkupci.

O autorceLenka Chalupová se narodila 4. 2. 1973 v Přerově, kde dosud žije. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka v týdeníku, v deníku i v televizi. V současné době stojí „na druhé straně barikády" a vede tiskové oddělení magistrátu. Miluje psaní, čtení, hudbu, divadlo, film, historii a výtvarné umění. V pražských vydavatelstvích vydala romány „Neříkej mi vůbec nic," (2004) a detektivky Vosí hnízda (2009), Utopená (2013) a Pomněnkové matky (2014). Je vdaná, má syna Štěpána a dceru Kláru. (red)