Lidé vás znají především jako zpěvačku. Kdy jste se začala věnovat jako fotografka umělecké tvorbě?
Já bych vynechala slovo umělecké, protože já si opravdu jenom hraji. Je to můj koníček, a když se to někomu líbí, mám z toho radost. Tato výstava v přerovské galerii je už, jestli správně počítám, čtyřicátá sedmá. Nikdy jsem ale ani jednu z nich nikomu nevnucovala. Vždycky se někdo sám ozve s tím, že ji chce uspořádat. Takže – když to chtějí, proč ne? Ale já bych si nedovolila a ani nemám tu drzost někomu nabídnout svou výstavu.
Která místa nejraději fotíte?
Když jsem na chalupě, tak dělám venkov a západy slunce, v Praze jsou to pak různá zákoutí. Fotím ale i jiná města. Baví mě to a baví mě i samotné zpracování fotografií. Když jsem s tím začínala, tak si můj muž myslel, že když sedím u počítače do tří nebo do čtyř hodin do rána, tak že hraji karty. Ukázala jsem mu ty obrázky, on spráskl ruce a řekl: Tak tohle se bude líbit tak akorát Knížákovi a tobě. A ono se to líbilo – najednou byla výstava ve Vídni. Nejprve jsem si sice myslela, že je někde skrytá kamera a dělají si ze mě legraci… Ale ona to byla skutečnost a měla jsem výstavu ve Vídni. Tři další byly v Moskvě a jeden obrázek dokonce tři měsíce visel v galerii v Chicagu. To jsem pak samozřejmě chodila s nosem nahoru…(smích)
close
zoom_in
Jak často koncertujete, a kde vás můžou posluchači vidět zpívat?
Mám svou kapelu, takže koncertuji pořád. Zrovna devětadvacátého listopadu hrajeme v Olomouci, kde budeme mít závěrečný koncert našeho společného turné s Petrou Janů. V prosinci mám zase vánoční vystoupení a je jich dost. Docela se divím tomu, že na mě za těch třiapadesát let ještě někdo chodí.
Čím se baví Eva Pilarová mimo koncertní pódia?
Volného času moc nemám, ale v poslední době jsem ho trávila tím, že jsem se věnovala našemu kocourovi, který bohužel umřel. Bylo mu sedmnáct a tři čtvrtě, a tak jsme to obrečeli, co si budeme povídat. Když mám trochu volna, tak chodím po ulicích s foťákem. Já už bez foťáku nechodím ani na nákup. Sezení doma u počítače je pak na dlouhé a dlouhé hodiny.
Vaše sestřenice Helena Štefanová, která je spoluautorkou výstavy, nafotila i několik snímků Přerova. Znáte naše město?
V Přerově byla sestřenice Helena, která nafotila Horní náměstí. Já jsem ty snímky, když byly hotové, pokroutila. Prostě – pokroutila jsem vám náměstí. Jinak v Přerově jsem už strašně dlouho nebyla, nezbýval čas. Když přijedeme někam, kde zpíváme, známe prakticky jen kulturák a šatnu.
Co vás čeká v nejbližších dnech?
Hned po vernisáži se vracím zpět do Prahy. Natáčíme totiž upoutávku na charitativní koncert, který máme 20. prosince v Lucerně. To jsou ty slavné charitativní akce, které dělá Táňa Wilhelmová a Aňa Geislerová. A protože občas zpívám s Vojtou Dykem, tak mě přizvali do party. Oni si vymysleli strašlivý věci. Aňa v té upoutávce lítá neoblečená, ale má přes sebe nějakou krabici, takže tedy není nic vidět. Já jsem jim říkala, že u sebe bych to neriskovala. Nakonec mi vymysleli takovou ptákovinu, že budu mýt podlahu v Lucerně ve flitrových šatech a říkat: „Už to tady připravuju těm mladejm," nebo něco takového. Uvidíme, třeba nakonec natočíme něco úplně jiného. Mám dojem, že to celé vymyslel Vojta.
Ve zlaté éře české pop music jste byla hvězdou, natočila jste několik nezapomenutelných duetů, jako Ach, ta láska nebeská s Waldemarem Matuškou. Existuje ještě nějaký sen, který byste si chtěla splnit?
Mně se splnilo hodně z toho, co jsem si představovala. Protože v těch šedesátých letech jsme dělali v divadle Semafor krásné písničky, spolupracovala jsem s výbornými lidmi, jako byli Waldemar Matuška nebo Karel Gott. Teď se mi to jakýmsi způsobem vrací, protože mám práce opravdu hodně. Takové dvě špičky, které pro mě tehdy byli Walda s Karlem, teď mám v Matěji Ruppertovi a Vojtovi Dykovi, s nimiž dělám. Jeli se mnou třeba turné, když jsem měla padesát let na scéně. Matěj se mnou zpíval i na festivalu v Trutnově, kde jsem si říkala: Co tady dělám, vždyť mě ti mladí vypískají, proč jsem se nechala ukecat…Oni mě ale přijali tak skvěle, s papundekly, na kterých bylo napsané Eva Šubyduby…A ty moje staré písničky zpívali společně se mnou. Tam jsem poprvé zpívala s Matějem, a když to celé skončilo, tak mě korunovali za svou královnu festivalu. Tehdy jsem si říkala, které sedmdesátce se to může stát? To bylo v roce 2009 a taky jsem si to obrečela…
Baví vás pořád zpívat?
Baví a říkala jsem si, že dokud to bude bavit publikum, tak toho nenechám. A hlavně, dokud mě nebudou muset nosit na jeviště.
Na koho ze svých kolegů ze zlaté éry šedesátých let nejraději vzpomínáte?
S Karlem Gottem budu zpívat příští týden, tak na toho vzpomínat nemusím. Samozřejmě – na Waldu Matušku. Písničky, které jsme spolu zpívali, byly hezké, a lidi je měli rádi. A dodnes se hrají a posluchači je znají. Musím říct, že jsem byla nadšená, když jsem slyšela Matěje zpívat „Tam za vodou v rákosí". Je fajn, že tahle mladá generace ty evergreeny zná. To mě potěšilo.
