Na tenhle nástroj budu hrát!
Varhany poprvé uviděl jako dítě v Pavlovicích, kde s rodinou žije. „S paní učitelkou jsme se na ně ve třetí třídě šli podívat do místního kostela a hned mě zaujaly,“ vzpomíná. To, že hru na varhany bude studovat a ta že pak vyplní postupně téměř celý jeho život, si předpověděl vlastně sám. „Tehdy v kostele jsem své učitelce řekl: Na tenhle nástroj já jednou budu hrát a ona se samozřejmě zasmála,“ popisuje. Trvalo sice ještě několik let, než k varhanám opravdu usedl, ale hrát na ně se naučil o to rychleji a nejen paní učitelce tak dokázal, že svá slova myslel vážně.
K hudbě měl vztah odmalička. Jako malý začínal hrouna keyboard a klavír. „Ale obojí mě postupně začalo tak trošku nudit, nestačilo mi to. K panu varhaníkovi mě pak dovedla až maminka, se kterou jsem občas chodil do kostela.“ Varhaník, kterému tehdy bylo přes sedmdesát viděl v malém chlapci svého nástupce. I okolí mu vyšlo dokonale vstříc a ve třinácti letech si tak poprvé mohl zkusit, jaké to je na tento speciální nástroj hrát.
„Do ruky mi tenkrát dali klíč od kostela, abych si tam chodil cvičit, kdy budu chtít. Nejdřív jsem hrál jen koledy. Všichni z toho měly legraci a říkali, ať se naučím i něco jiného,“ směje se. „Až pak jednou mi dal pan varhaník do ruky noty a řekl: tohle se nauč a budeš hrát na mších.“ Pro mladého hocha to byl šok.
„Podíval jsem se na ten obrovský prostor kostela, navíc jsem myslel na to, že nebudu hrát sám, že budu doprovázet lidi, takže jsem se trošku bál, ale dopadlo to dobře,“ dodává.
Počítače nebo varhany?
Na konci základní školy začal mladý hudebník uvažovat, jestli nejít na konzervatoř.
„Lákali mě i počítače, které mě taky hodně bavily. Poradkyně ve škole mi ale tehdy řekla, ať se věnuji hudbě, něčemu, co tady moc lidí nedělá, když mám tu možnost,“ říká. Rozhodování nebylo jednoduché, protože v patnácti letech si nebyl jistý, jestli by se chtěl od svých vrstevníků něčím tak zvláštním jako je hra na varhany tak extrémně odlišovat. „Rozsekla to až situace, kdy do Pavlovic přijeli varhanáři. Já jsem za nimi po škole do kostela chodil a pomáhal jsem jim s opravou varhan a ta práce se mi začala líbit. Do prvního ročníku jsem proto nastoupil na Střední uměleckou školu varhanářskou do Krnova,“ vysvětluje.
„První týden byl dost ostrý. Jednak je to hodně daleko a taky jsem pořád přemýšlel nad tím, jestli je to to, co opravdu chci dělat,“ vzpomíná na své začátky. Všechno ale překonal a předevčírem úspěšně složil první části maturitních zkoušek. V těchto dnech se mladý varhaník připravuje na přijímačky na konzervatoř. „Chci udělat rozdílové zkoušky a nastoupit rovnou do druhého ročníku brněnské konzervatoře. A od příštího roku bych chtěl studovat i dirigování orchestru na JAMU,“ nastínil své plány Smoček.
Hlavní je přehled
Hrát na varhany není nic jednoduchého, jak dosvědčuje, když usedá za nástroj a začíná hrát. „Nejtěžší je získat rutinu. U varhan musí mít člověk hlavně dokonalý přehled o prostoru. Je to velký nástroj, během hraní musím měnit barvu, navíc pracuji zároveň rukama i nohama, takže orientace je důležitá. Musíte svůj nástroj dokonale znát,“ vysvětluje. Při učení mu hodně pomohli nejen rodiče a místní varhaník, ale také učitelé ze základní umělecké školy Bedřicha Kozánka, kterou dodnes navštěvuje a cvičí tu pod vedením Bohumila Kratochvíla.
Varhaník i varhanář
Dnes už mu nevadí, že se od svých kamarádů odlišuje a naopak je za neobvyklé povolání rád. Jeho program je nabitý a naplánovaný dlouho dopředu. Kromě školy a přijímaček stíhá koncertovat, dirigovat dětský sbor, hrát v kostele nebo organizovat kulturní dění v Pavlovicích. Dal se i na dráhu varhanáře a začal opravovat varhany okolním vesnicím. Okamžiků, kdy je sám, si proto váží.
„Protože jsem hodně mezi lidmi, nejlepším relaxem je pro mě práce na zahradě. Nejvíc si odpočinu, když kopu do hlíny nebo sekám zahradu,“ dodává s úsměvem. O prázdninách ho opět nebude bavit nic jiného než varhany. V rodných Pavlovicích se totiž už za několik týdnů pustí do jejich rozsáhlé rekonstrukce.
