Profil Petra Vavříka

Věk: 48 let

Povolání: zvukový mistr, baskytarista skupiny Buty

Zájmy: hudba, hudba, hudba

Počet natočených desek: 250

Počet desek, na kterých sám hrál: 100

Rozhovor

Jak jsi se dostal od klasické kytary k hraní na basu?

K base jsem přišel na vojně, protože předtím jsem byl hlavně kytarista. Na vojně jsem se ale sešel s Vlastou Redlem, který mi řekl, že v kapele budu hrát na basu. Protože on je služebně starší a kytaru bude hrát on.

Byl to začátek cesty, která pak pokračovala v kapele Buty?

Znal jsem se dlouho s Radkem Pastrňákem i Richardem Kroczkem. Bydlel jsem v Ostravě a hrávali jsme tam jazz rock. Do kapely si mě vybrali.

Jak dlouho trvá tvá spolupráce s Buty?

Od roku 1989, což je už jednadvacet let.

Kapela, která byla v devadesátých letech na vrcholu své slávy, teď žije hlavně koncertním životem. Fanoušci nicméně pořád čekají na nové album. Dočkají se?

Nevím, my taky čekáme (smích). Od natočení posledního alba Votom vzniklo asi pět nebo šest písniček, se kterými nejsme vůbec spokojeni, a nemíníme je na desku dávat. Proto si Radek založil tu slavnou Pakostru (pozn. red. alternativní projekt kytaristy a zpěváka Buty Radka Pastrňáka – bluesové trio). A tam se vybíjí a nabíjí. Buty bohužel nemají nic.

Čím to je? Buty se unavily a období „Františků“ skončilo?Petr Vavřík z Buty na vzpomínkovém koncertu na Pavla Nováka

Vydali jsme sedm desek, to zase není tak málo. Za těch dvacet let, ono se to nezdá, ale je to docela dost. Písniček je taky dost, nějakých 130 nebo 150. Takže fakt se to trošku unavilo. Ale klidně se může v budoucnu nějaký nápad objevit, nikdy nevíš, co ti přijde za nápad. Ty písničky, které teď ale přicházejí, jsou depresivní, a to se v dnešní době nedá moc vydávat.

A proč jsou depresivní?

Protože je taková doba. Taková je doba, ale lidé to nechtějí slyšet.

Takže v době Krtků a Františků byl život jiný než teď?

Život se ani nezměnil, ale přichází taková smutnější doba. Lidi se chtějí veselit a vydávat smutnou desku je zbytečné.

Proč?

Protože si ji nikdo nekoupí…

Vrátím se zpět k slavné éře Buty. Často se mluvilo o tom, že některé písničky už jste hráli tolikrát, že už vás nebaví je hrát. Kterou písničku už ty osobně „nemusíš“?

František. Když to hraješ tisíckrát a snažíš se do toho pořád něco dávat, úplně to vysaje energii. Můžeš to hrát jako reaggae, můžeš to hrát v jiných tóninách, můžeš tam vymýšlet blbosti, což se stalo už tisíckrát, a potom stejně zjistíš, že tě ta písnička vůbec nebaví.

Takže vracet se k původní verzi Františka je asi zbytečné… Energie Františka zmizela?

To už nejde. Mně se to vrátí, když vidím ten klip. Když ho vidím, tak si na to vzpomenu a je to příjemné.

A která skladba nebo deska Buty ti naopak přirostla k srdci?

Nejlepší pro mě je čtvrtá deska – Rastakayakwanna. Tam je nejvíce pestrých písniček, je tam strašná sranda. Pamatuji si, že když jsme ji masterovali, tak jsme se u toho řehtali asi dva dny v kuse. Smáli jsme se tomu, jak je to strašně pitomý a srandovní. Ta věc se mi libí. Taky tam byl největší odpad – měli jsme na ni nachystaných asi třicet věcí a je jich tam jen dvacet. To byl asi největší boom naší kapely – v té době s námi byl ještě Andrei Toader, který také skládal písničky . To jsme se hodně bavili…

Teď už se nebavíte?

Teď děláme ty smutné.

Hrajete pořád ve stejném složení?

Teď hrajeme v tom úplně původním složení, které bylo v devadesátých letech, jsme v pěti lidech. Jsem úplně spokojený. Chybí tam Andrei, který dodával muzice ještě jinou dimenzi, protože píše texty. Šest lidí byl zakládající tým. Ale je to dobrý, je to big beat, není to žádný folk. Měli jsme třeba jedno období, kdy Radek seděl na podiu se španělkou a chtěl hrát folkově. Teď je to ale úplně normální – tlak naplno.

Pod většinou skladeb Buty jsou autorsky podepsaní Radek Pastrňák a Andrei Toader. Složil jsi taky nějakou věc pro kapelu?

Mám tam asi dvě nebo tři věci – Dva kropící vozy, ke kterým jsem složil hudbu. Potom taky Kopýtko. Já už ani nevím, jestli tam bylo ještě něco jiného. My jsme to řešili tak, že když jsme něco napsali společně, tak jsme to podepsali Joska Mudrlant, protože jsme nevěděli, na koho to napsat.

Co teď dělají Buty?

V letošním roce jsme měli tak šedesát koncertů. Pátky a soboty jsou festivaly, na jaře bylo asi dvacet koncertů na Slovensku. Měli jsme tam šňůru po klubech, ale byla výborná. Dvacet senzačních koncertů v klubech třeba jen pro padesát lidí, ale fakt super. Teď do konce roku nám zbývají tři nebo čtyři koncerty.

Za hudbu k filmu Alice Nellis Tajnosti, kterou jste složili, jste byli nominováni na Českého Lva. Skládáte teď nějakou filmovou muziku?

První byly Tajnosti, pak jsme dělali hudbu k jejímu dalšímu filmu Mamas &Papas. Nevím, kolik toho nakonec použila, ale myslím, že tak sedmdesát procent z toho, co jsme udělali, se užilo. Zdeněk Svěrák nám taky nabídl, že bychom dělali Kukyho, ale tam byli čtyři adepti a my jsme byli jedním z nich. Udělali jsme tedy dvě nebo tři scény, o kterých jsme byli přesvědčeni, že jsou ty nejlepší na světě, jako samozřejmě úplně všechny, a tak jsme mu to volali, že už je to jasné, a že jsme vyhráli konkurz. A on nám tedy oznámil, že teda ne, že to bude dělat nějaký Slovák. Byl tam ještě nějaký Američan, Angličan – vlastně cizinci z ciziny…. On to ale potřeboval hodně hravé, hodně xylofonů a takových klasických nástrojů, a to jsme mu my nemohli dát. Ale ten chlapík ze Slovenska to udělal skvěle.

Máš pocit, že je to dobré?

Jo, je to lepší než to, co jsme mu nabídli. Takže měl vlastně pravdu.

Obligátní otázka – jsi více zvukař a nebo baskytarista?

Na podiu se cítím líp. Tam je přímý přenos energie, kdy to, co dáváš lidem, se ti vrací. Tedy v lepším případě se ti to vrací. Za mixážním pultem je to složitější, tam se nemusí nic vrátit. Můžeš tam dát spoustu energie a přijdeš domů a nemáš v sobě nic.

Na jaké umělce a nebo natáčení desky rád vzpomínáš?

Všichni jsou to v podstatě psychopati (smích). Samozřejmě – rád vzpomínám na ty slavné, co tam byli – Ivu Bittovou, Richarda Müllera, Vlastu Rédla. Je jich moc…

V létě tě potkala nepříjemná příhoda, která odstartovala zdravotní problémy. Můžeš zmínit, co se přesně stalo?

V jednom nejmenovaném přerovském supermarketu jsem bral balík nejmenované minerální vody, a jak jsou ty prodavačky vždycky zvyklé ho naříznout, aby si člověk mohl vybrat jednu vodu z balíku, tak omylem nařízly i ucho, za které se balík drží. Když jsem to pak zvedl do výšky, spadlo to a rozdrtilo mi to malíček. Pak jsem s tím ještě odjel na dovolenou do Chorvatska a tam to zezelenalo a zmodralo. Tak jsem si pořád říkal, nic to nebude – přece mi nemůže balík vody zničit malíček. Nejdříve jsem si myslel, že to bude jen pohmožděné. Když jsme se ale vrátili, šel jsem na rentgen a doktor mi okamžitě řekl, že musím na operaci, jinak o prst přijdu. Takže druhý den po dovolené jsem šel pod nůž. S malíčkem. Úplná blbost.

Pro baskytaristu docela zásadní věc…

Dali mi tam nějaké železo, nebo co to je, a už s tím zase můžu hrát. Půjdu ale ještě na jednu operaci.

Pocházíš ze Zlína. Jaký máš vztah k Přerovu, kde už nějakou dobu žiješ?

Po pravdě řečeno, zrovna tam, kde bydlím, jsem spokojený. Na břehu Bečvy je to pěkné, navíc bydlím v historickém domě, takže bydlení je dobré. Ale myslím si, že přesně to, co se o Hanácích říká, je pravda.

Máš na mysli, že jsou závistiví a lakomí?

Ano – a platí to na celé Hané. Ten Zlín takový není. Bohužel – mám z toho takový pocit.

Co se ti na Přerovu naopak líbí? Můžeš vyjmenovat tři nejlepší a tři nejhorší věci?

Začnu těmi horšími. Doprava je strašlivá. Tady není obchvat Přerova, což je pro mě absolutně nepochopitelné, protože i vesnice jako Horní Moštěnice má obchvat. Všichni mají obchvat. Takže teď skončí ta dálnice z Kroměříže a všechno pojede Přerovem. Prostě – úplně nepochopitelná věc. Že se ti radní ještě vůbec můžou na té radnici objevit, když tohle nezařídili?

A další věci, které ti vadí?

Ta chemička mi taky trochu pije krev, protože já bydlím kousek od chemičky, a když fouká vítr od Olomouce, tak je to peklo. Tam je takový smrad, že neotevřeš okno. Mám pocit, že se to trochu zlepšilo, ale to, co jsem viděl dříve, to byla hrůza.

Co architektura a její novotvary – jako třeba maják či bronzový model?

Ten maják je takový srandovní a přesně se hodí k Butům. Je to taková legrace a recese. Bronzový model Přerova je taky moc hezký. Nejsem architekt a moc tomu nerozumím, ale jsou tady takové strašlivé blbosti. Za bolševiků se v Přerově někdo musel hodně vyřádit. Třeba ty paneláky v centru města.

A teď se dostaneme k těm pozitivním věcem, které jsou v Přerově…

Moc se mi líbí Horní náměstí, to je opravdu pěkné. Co je tady pozitivní, je taky vztah lidí k jazzu. To mě taky docela baví. Pak mám další zážitky – U Labutě je perfektní tatarák.

Tvůj vztah ke hře na basu?

Já jsem hrál vlastně dlouho hlavně španělku. Od pěti let jsem dělal klasiku, vyhrál i nějaké soutěže, dokonce celostátní. Trochu mi to ale znemožnily kádrové profily mých rodičů. Bolševici nechtěli, abych studoval hudbu. Můj otec byl proti komunistům, takže jsem se musel dostat na tu školu, na kterou jsem se dostal, a to jsem se dostal ve Zlíně na strojní.

Kam bys šel studovat, kdyby to tenkrát šlo?

Na nějakou konzervatoř. Chtěli mě dokonce ve Výmaru… Pak jsem chtěl jít na vysokou školu do Českých Budějovic – na pedagogickou fakultu, že bych učil hru na kytaru, tak tam vyloženě napsali do posudku, že mě v žádném případě nedoporučují, protože můj kádrový posudek je tak špatný, že je to vyloučené. Tak jsem to všechno vzdal. Přestal jsem hrát na španělku a začal hrát na basu.

Vracíš se někdy ke klasické hře?

Tam se musí hodně cvičit, musí se hrát tak čtyři hodiny denně, a to už se mi nechtělo. Na basu technika, kterou jsem se v mládí naučil, stačí.

Kterou basu máš nejradši?

To je právě to, co nevím. Já mám všechny basy rád. Každá je úplně jiná, takže vlastně nevím…

Máš nějaké basové vzory?

Ještě dokonce někteří z nich žijí. Tedy – Jaco Pastorius už nežije, to byl můj velký vzor. Největší vzor je teď Stanley Clarke. To je frajer, který když na tu basu hraje, tak máš pocit, že ti něco pořád říká. Je to asi jediný basista, u kterého ti nevadí basové sólo. Ostatní hrají jen proto, aby hráli a ukázali techniku, a to se mi vůbec nelíbí.