První červencový den a čtyři sta kilometrů dlouhá trasa, na silnicích vládne rušný prázdninový provoz a cesta vůbec neubíhá. Hned ráno se smiřuji s tím, že slavnostního ceremoniálu se nemám šanci zúčastnit – prostě nestíhám…

Po asi pětihodinové cestě, kdy jsem se poslední hodinu vyloženě přemlouval, abych neztrácel trpělivost, jsem konečně dorazil na místo. Centrum starobylého lázeňského města se socialistickou kulisou hotelu Thermal, který byl po celou dobu středobodem veškerého dění, mě přivítalo čilým ruchem.
Stánky s občerstvením, papundeklové kostky požírající dva mladé lidi za nazelenalými počítači, všudypřítomné filmové plakáty a festivalová nervozita – vůně, která na těchto místech byla cítit každou hodinu, jen v noci se k ní přidávalo mírné rozostření smyslů i zraku a okázalá světla všechno házela až do absurdna bytí…

Program a katalog několikadenního filmového maratonu je potřeba pořádně prostudovat. U voňavé kávy po úmorné cestě se snažím proniknout do mnohastránkového prospektu a vyznat se v zatím pro mne nesmyslných kódech u projekcí, které budou naplňovat můj další čytřdenní program.
S blížící se nocí se okolí hotelu začíná přeplňovat, ulice lemující prostranství s červeným kobercem jsou už téměř neprůchozí – z nebe se začínají ozývat první rány.

Opulentní ohňostroj zahajuje velkolepou událost letošního roku, a tou je v pořadí již 46. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary.
Nadšení mnohatisícového publika hovořícího několika jazyky nezná mezí. V malých skupinkách kolují různé značky alkoholu a dochází k prvním seznamovacím ceremoniím a polibkům náhodně se potkávajících lidí.

Večer však nekončí a po ohňové show se ihned převtěluje do nekonečného večírku, který se odehrává snad ve všech koutech lázeňského města, kde se neúnavní účastníci jen střídají na židlích a barech spousty lokálů.
Každý den nabízí program projekce festivalových filmů, některé patří ke světovým premiérám, jiné zas chtějí přesvědčit publikum svým neotřelým pohledem na situace, které se kolem každého z nás denně dějí. Fronty před pokladnami jsou prakticky pořád. Lístky pro „obyčejného“ návštěvníka totiž téměř pořád nejsou.

Hodinu před každým filmem se občas nějaké uvolní z novinářské sekce, nebo si jej jen nevyzvednou pozvaní hosté. V tu chvíli přichází nervozita účastníků, malé strkanice před výdejními místy – boj o křeslo v některém z mnoha promítacích míst. „Stojím tu už hodinu a když jsem se dostala na řadu, lístek není… Zkusím ještě vystát frontu před sálem, nic jiného mi nezbývá. Tento film prostě musím vidět,“ říká smířeně slečna Jana svým kolegům před papundeklovou budkou.

Za necelou hodinu ji potkávám před velkým sálem v hotelu Thermal v řadě čítající asi tři sta lidí, kteří neztrácejí naději, že se na film určitě dostanou. Obrovské kino na dvě patra je z tří čtvrtin zaplněné, chybí už asi poslední dvě minuty do začátku představení. Do sálu se dostávají další zástupy lidí, kteří netrpělivě čekali, a hledají si místa. Ani polovina z nich ještě není usazená, v místnosti se však zhasíná světlo a přichází nejprve spot festivalu.
Na plátně se objevuje hvězda loňského ročníku Jude Law, který se přidal k plejádě známých osobností a natočil jeden z vtipných klipů oslavující karlovarský festival. Kinem se vzápětí ozývá bouřlivý potlesk. „Tenhhle jsem ještě neviděl. To je fakt vtipný,“ říká pobaveně muž sedící vedle mě své přítelkyni a chytne ji za ruku.

Následuje francouzský snímek Náš den příjde nepatřící do hlavní soutěžní sekce, i tak byl o něj obrovský divácký zájem. Film končí a ze sálu asi deset minut vylézá nekonečný had lidí, kteří se vydávají dál různými směry.

Festivalovou pohodu doplňují také doprovodné akce – jednodenní hudební festival, koncert proslulého skladatele filmové hudby Gorana Bregoviče v letním kině a spousta dalších neméně zajímavých společenských událostí.

Letní kino je asi půl hodiny před dlouho očekávaným koncertem balkánského hudebního mága tak z poloviny zaplněné. Vedle pódia postává Marek Eben s prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou. „Dobrý večer, vítám vás v letním kině, kde ještě loni různě rostly břízy. Dnes se tady máte možnost potkat s Goranem Bregovičem, těšíte se? Máte rádi dechovku? Máte rádi Iron Maiden?“ křičí do publika Marek Eben.

Lidé se v letním kině zvedli z mokrých sedaček a s obrovským aplausem vítají skladatele známého díky filmům režiséra Emira Kustirici. „Je mi velkou ctí být tady s vámi,“ říká dojatě právě oceněný Bregovič a zve k sobě svou početnou kapelu. Už s prvními tóny balkánské dechovky se vlní zcela zaplněné letní kino. Asi po hodině jsou posluchači ve varu a nechtějí kapelu pustit z pódia, i když vytrvale prší.
Přicházejí přídavky a celý kotel se zvednutýma rukama píská a křičí, přichází finále s notoricky známou písní Kalaschnikov. Zpívá celý dav a loučí se s početnou kapelou oceněného muzikanta.

Karlovy Vary žijí filmem – to je vidět na každém kroku. Všude jsou stojany s nasvícenými filmovými plakáty, městské divadlo se změnilo v promítací sál, slavný hotel Pupp obehnaný zábradlím a s hlídkujícími mladými muži v černých oblecích, kteří neprodyšně uzavírají prostor pro hvězdy filmového plátna. Ani déšť neodrazuje nadšené fanoušky, fotografy nebo jen zvědavé lidi, aby vteřinu po vteřině monitorovali prostor před hotelem a červený koberec, po kterém se každou chvíli k nablýskané limuzíně blíží známá tvář.

Obličeje známé z obrazovky nebo plátna tady nabírají jasné kontury a z davu se sem tam ozve: „Ty jo ten je ale malej, co? V televizi vypadá úplně jinak!“ zdůrazní pán s deštníkem přede mnou, když zahlédne herce Vojtu Kotka.

Vraťme se ale do hotelu Thermal, který po celou dobu festivalu je pulsujícím místem, kde se odehrávají nejdůležitější momenty festivalu. Projekce, setkání s nejznámějšími osobnostmi, filmovými delegacemi, ale také pouhým místem srazů pro všechny festivalové účastníky.
V několika barech a restauracích život neskomírá ani ve tři ráno. U stolů sedí filmoví fanšmejkři, kteří dlouze diskutují nad podstatou filmů. Na chodbách i před recepcí sedí další skupinky a oddávají se čilému ruchu, který se snad jen pár minut před rozedněním zastaví, aby se zde hned další den mohl roztočit nekonečný kolotoč dalšího dění.

Filmový festival je svátek, který si rok co rok nenechává ujít čím dál více lidí. Pár bezstarostných dní strávených ve Varech na začátku prázdnin patří v tuto chvíli mezi nejprestižnější společenské události u nás vůbec. Chybět tam, a alespoň trochu neokusit nezapomenutelnou atmosféru místa, by byl hřích, říkám si…

Z pětidenní návštěvy musím jeden ukrojit, značně mě totiž omezuje únava, která přišla z přehršle filmů, zážitků a probdělých nocí. Je tedy čas rozloučit se. Určitě však v sobě se slovy: příští rok tu budu zase! Že by snad láska na první pohled?