Proč jste se rozhodl stát se patronem Adventních koncertů České televize?
Byla to bezprostřední reakce. Přišla nabídka a já řekl ano. Až s odstupem času jsem si uvědomil, jak obrovský závazek jsem si pro sebe připravil, a začal přemýšlet, jestli jsem toho vůbec schopen. S obavami jsem jel na natáčení do Týna nad Vltavou, a když jsem se setkal s lidmi z Domova svaté Anežky, všechny obavy byly rázem pryč. Jejich bezprostřednost a chuť do života jsou až nakažlivé a setkání s těmi, kterým osud přinesl celou řadu komplikací a zdravotních problémů, už nikdy z hlavy nedostanete. Myslím, že by si každý měl uvědomit, jak velký dar je být zdravý a že se nejedná o samozřejmost. Samozřejmostí by naopak měla být pomoc těm, kteří tolik štěstí v životě nemají.

S Vánocemi a počasím se pojí řada pranostik. Třeba Kateřina na blátě – Vánoce na ledu. Máte nějaké oblíbené, či naopak neoblíbené pranostiky?
Přiznám se, že pranostiky beru jako občasné zpestření a velkou váhu jim nepřikládám, ale když už si mám vybrat, tak samozřejmě sleduji souvislosti mezi počasím a těmi nejznámějšími. Jsou to ty o Medardovi, svaté Anně nebo o Martinovi a jeho bílém koni.

Už je to dvacet dva let, co se divákům poprvé představila jako moderátorka Televizních novin, a stále jí to neskutečně sluší
Lucie Borhyová přemýšlela, že to v Česku zabalí a odjede. Změnila názor

Je pravda, že pranostiky dnes nevycházejí kvůli klimatickým změnám?
Je otázka, jestli někdy vycházely. Když se nad tím vším trochu zamyslíme, tak Martin na bílém koni rozhodně nepřijíždí každý rok. V Praze je to maximálně jednou za deset let a třeba v nejvyšších polohách našich hor napadne na svátek svatého Martina sníh jednou za dva roky. Když prší na Medarda, mělo by podle pranostiky pršet správně následujících čtyřicet dnů. Ani to se v minulosti nikdy nestalo, a tak z mých oblíbenějších pranostik je asi nejspolehlivější ta o svaté Anně a chladných ránech. Ta totiž souvisí se zkracováním dne a prodlužováním noci, a funguje tak docela spolehlivě.

Máte nějaký oblíbený meteorologický jev?
Už jsem se několikrát vyznal ke svému kladnému vztahu k letním bouřkám. Sledovat jejich vznik, vývoj a postup je pro mě určitý druh dobrodružství i s ohledem na to, že současná meteorologie neumí přesně určit místo, které předpovídané bouřky zasáhnou. Tak jak narůstá postupně dynamika v atmosféře, počáteční nadšení a chuť zažít pořádně silnou bouřku střídají spíš obavy, co extrémně silné bouřky zase poškodí nebo zničí. Před lety jsem si hrál na lovce bouří a s autem vjel do silného krupobití a vzpomenu si na to pokaždé, když se podívám na karoserii.

Stává se vám někdy, že předpovíte něco, co nevyjde, a sám se díváte na nebe a říkáte si: zatraceně, co to je?
To se stává poměrně často. Jsem maximalista a žádná předpověď bohužel nevyjde na sto procent, takže jsem občas zklamaný. Člověk si to ale nesmí moc připouštět, přece jenom se jedná o předpověď a ta se čtyřikrát během čtyřiadvaceti hodin zpřesňuje a upravuje a poručit větru a dešti naštěstí neumíme.

Jak to máte s rodinou a přáteli? Povídáte si s nimi o počasí rád? Nebo je tohle téma naopak zapovězeno? Prostě se o práci nebavíte?
Doma se o počasí většinou nebavíme, ale samozřejmě existují výjimky. Diskuse začíná zpravidla větou: „Jak tam dnes bude a co si máme vzít na sebe?“ Po zkušenostech k tomu můžu říct jediné. Tak jako by lékař neměl léčit vlastní rodinu, tak by meteorolog neměl doma předpovídat. Předpověď počasí pro členy rodiny totiž nikdy nemůže vyjít.

Režisér Jaroslav Soukup
Šumava byla pro kriminálku jasná volba, říká režisér seriálu Policie Modrava

Z obrazovky působíte jako velmi vyrovnaný a seriózní muž. Přesto, stane se i vám někdy, že se během živého přenosu odbouráte? Máte nějakou vtipnou historku?
Vtipných historek jsem za ta léta, co pracuji v České televizi, nasbíral několik a už jsem je i často vyprávěl nebo o nich psal. Počínaje pozdním příchodem do studia až po nějaké překvapení, které připravili moji kolegové během živého vysílání. Minulý měsíc jsem ale zažil něco, co se mi za celou dobu vysílání ještě nestalo. Při moderování počasí v sedmnáct pětapadesát mi vypadlo dálkové ovládání, kterým si přepínám grafiku z ruky. Než dopadlo na zem, stačil jsem ho ještě nějakým zázrakem chytit a k tomu dál vyprávět o počasí. Hlavou mi běželo, co by se asi stalo, kdyby ovládání spadlo na zem. Asi bych lezl po čtyřech a snažil se ho najít. Po vysílání pak na mě v kanceláři čekal e-mail s pochvalou od jednoho z diváků. Doslova tam stálo: „Klobouček dolů a paleček nahoru“. Když jsem e-mail četl, měl jsem úsměv od ucha k uchu.

Jak jste se vlastně k moderování počasí dostal? Kdo vás před osmadvaceti roky pozval před kameru?
S počasím jsem začínal v Observatoři v Praze na Libuši, kde jsem pracoval v oddělení družicové a radarové meteorologie. V roce 1992 pár chytrých lidí napadlo připravovat relace o počasí přímo od zdroje informací a k tomu ještě od rána do večera a každou sudou hodinu. Po dvou letech zazvonil telefon s nabídkou od tehdejšího šéfredaktora zpravodajství, jestli bych nechtěl zkusit moderovat počasí přímo z Kavčích hor. Za tu dobu prošla relace o počasí obrovskou změnou, hlavně v dobách, kdy jsme začínali vysílat na zpravodajském kanálu ČT24. Práce je to i po těch skoro třech desítkách let velmi zajímavá a jsem rád, že můžu být se svými kolegy pořád u toho.