Dara Rolins: Moje duše ví, kolik je jí let

Jak to zvládáš?
Chci jí vysvětlit, že každý z nás má svoji vlastní cestu. Někdo ji nastoupí v osmi, někdo o deset let později. Já ani její táta ji nechceme do ničeho tlačit. Nemáme nenaplněné ambice a nepotřebujeme si nic dokazovat. Lauře chceme vytvořit příjemné prostředí pro to, aby si v ten pravý čas sama svobodně vybrala, co ji baví. Tohle nechci jako rodič pokazit. Chápu ale, že ona se v mírném tlaku cítí, bojím se, aby ji ten pocit nezválcoval. To období kolem dvanácti je pro holky obecně citlivé, do toho hormony…

Hluboký ponor do stavu flow

Pamatuješ si, čím jsi sama v těch dvanácti letech žila nejvíc?
Byla jsem totálně ponořená do hudby, to byl můj svět! Přes zahraniční hudbu jsem se taky učila anglicky. Bavilo mě studovat videoklipy, zajímalo mě, co mají zpěváci na sobě… Nasávala jsem do sebe vše, co souviselo s kreativitou a uměním.

Kdy sis uvědomila, že jsi slavná?
Bylo to v hodně útlém věku. Stála jsem na jevišti, mezi písničkami se tvořila fronta lidí, kteří mi nosili kytky a dárečky. Když jsem pak vystoupila a zpívala, dospělí zvážněli a pozorně mě poslouchali. V tu chvíli jsem si začala uvědomovat – nechci ale, aby to znělo nepěkně nebo namyšleně – jakou mám nad nimi moc. Už jen tím, že na tom jevišti mohu stát… Na tento pocit se poměrně rychle zvyká, časem se změní v drogu. Měla jsem štěstí, že jsem o ty dávky nepřišla několik dekád. Až, ejhle, přišel rok 2020 a bylo to všechno pryč! (smích)

Stalo se vůbec v minulém roce něco, na co budeš vzpomínat ráda?
I když to byl dost propadák, i tak se mi během něj splnil jeden profesní a osobní sen v jednom – poprvé v životě jsem se dostala na titulku Vogue. Je to pro mě velké ocenění, snila jsem o tom už jako holčička. První Vogue jsem si koupila jako malá na dovolené v Hamburku, kde žil maminčin brácha, možná ho mám někde schovaný. A o tom, že budu v roce 2020 sama na jeho obálce? To je prostě životní událost! My Slovenky jsme totiž módu řešily už od školky, asi i kvůli tomu, že hranice do Rakouska jsme měly pár kilometrů. Vliv kapitalismu a západní kultury jsme tedy měly na dosah. Když už jsme si módní zboží nemohly přímo koupit, tak jsme si ho uměly ušít podle některého západního katalogu.

Umíš šít?
Kdepak, ale máma se sestrou dovedly krásně šít, tak obšívaly i mě. Dělaly mi i kostýmy… A když se vrátím k tomu, co se mi loni povedlo, nesmím opomenout další obálku – Forbes, toho si vážím podobně jako Vogue. Je ironií, že se tyto pro mě zásadní události staly v ten „prašivý rok“. Extrémně mi ho ale rozsvítily.

Přišla jsi jistě o hodně práce…
Všichni jsme přišli o hodně peněz, bez rozdílu profese. U každého je to v jeho vlastním měřítku potřeb a důležitostí podstatná ztráta. Ale je to tak, jak to je, tyhle karty jsme dostali všichni a každý s nimi hraje, jak umí.

Všichni mluví o zrušených projektech. Kolik jsi jich musela zrušit ty?
Zrušené koncerty jsem přestala počítat u čtyřiceti, a to bylo ještě v první vlně pandemie. Mrzí mě promarněný prosinec, kdy umělci bývají nejvytíženější, protože jsou firemní večírky atd. Za normálních okolností si tak díky vydělaným penězům můžu dovolit sbalit kufry a odjet s dcerou na měsíc na Bali, což se letos z finančních důvodů nekoná… Mojí výhodou každopádně je, že po letech v branži jsem svoje jméno přetavila do značky. Mám tedy fungující spolupráce s firmami, které běží i teď, hlavně v on-line světě. Funguje i můj e-shop Vermi by Dara. Vonná svíčka Lola, kterou jsem před nedávnem uvedla na trh, se stala bestsellerem, za což jsem velmi vděčná! To byl  pro mě – zpěvačku, která nemohla zpívat – hlavní zdroj příjmů.

Vydělávají ti spolupráce s firmami více než umělecká činnost?
Pořád je to naštěstí tak, že hudba mi vydělává výrazně více než tyto spolupráce. Ale je pravda, že po letech na pódiu ztělesňuji silný brand „Dara Rolins“ a to do toho také počítám.

Podle jakého klíče si vybíráš spolupráce?
Chci být ve spojení se silnými značkami, nejsem příznivcem jednorázových a krátkodobých spoluprací, které dělají někteří youtubeři. Ale nic proti nim, od toho tady přece jsou, aby tvořili nějaký aktuální obsah.

Neuvažovala jsi o založení vlastního YouTube kanálu?
To opravdu ne, na to už bych vážně neměla čas! Stačí mi bohatě Instagram, který ze mě udělal čistokrevného byznysmena! Mě byznys baví, mám ho v krvi, ale kvůli pandemii moje příspěvky postrádaly umělečno, moje hudba z něj naprosto vymizela! Je mi do breku z toho, že na Instagram dávám jenom posty, kde něco promuji, prodávám, nabízím… Vždyť už jsem jako ten Horst Fuchs z teleshoppingu! (smích)

Kdo může za nadváhu? Podíl viny nesou i ti, kteří propagují nerozumné diety

S posty ze soukromého života šetříš…
Nechce se mi každý den sdílet, jak snídám, piju kafe, chodím na procházku s pejskem… Je to poslední zbyteček mého soukromí, které vystavovat nehodlám, mám ho tak alespoň z 80 % pro sebe.

Naučila ses během pandemie něco nového?
Radou naučit se v lockdownu něco nového se skvěle řídil Matěj, Lauřin tatínek, který ve volných chvílích začal vyřezávat ze dřeva sochy. A dneska už to ovládá tak, že má v plánu svoje skulptury i prodávat! Objevil v sobě díky tomu, že nemohl hrát s kapelou, netušený talent. Já mu to závidím, protože mně se něco takového nestalo. Mám co dělat, abych obstarala ten prachobyčejný „nudný“ byznys. To, co nikdo nevidí je, že mám zodpovědnost za dalších pět lidí, kterým musím každý měsíc dát výplatu. Ale nestěžuji si, dělám to ráda, stálo mě to přece jen dost velké úsilí. A díky tomu můžu žít v pohodě i bez té hudby.

Kdy ti bylo během koronakrize nejhůř?
V den, kdy měl proběhnout můj vánoční koncert v O2 Universum a já dávala na Instagram post, jak je mi líto, že jsme se měli všichni dnes večer potkat, tak se mi spustily slzy. Pohltila mě prázdnota. Uvědomila jsem si naplno, jak mi kontakt s publikem chybí. Jsem typ, který potřebuje svou duši něčím krmit, abych měla stále o čem psát a zpívat.

Je zajímavé sledovat tvůj umělecký vývoj čistě vizuálně. Co dekáda, tam je nějaký módní úlet. Třeba když já vidím svoje fotky z roku 2000, trnu hrůzou!
Tohle mám taky, někdy se i zasměju, jsem dokonalým příkladem, že boj s časem jde vyhrát. Regulérně si myslím, že dneska vypadám mnohem líp než před dvaceti lety! Kdybych to sama nezažila, nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového možné. Neříkám to jako nějaké klišé, vím, že to tak je. Cítím se skvěle a hrozně mě posiluje vědomí, že je v mé moci s časem takhle „vyjebat“!

Často přemýšlím, jak je možné, že padesátnice dnes vypadají jako dřívější pětatřicátnice…
Je dokázáno, že když se ženská rozhodne, že nebude vypadat jako stará bába, bude přemýšlet nad tím, co tělu dává, jak se k němu chová, tělo se jí fantasticky odmění. Jsem toho živý důkaz, i když si uvědomuji, že ten super dojem funguje hlavně z dálky, z blízka je věk místy znát. Z dálky vypadám jako holčička, když stojím na jevišti s tanečnicemi, které jsou o půlku mladší než já, věkový rozdíl nepoznáš. Jasně, mám vrásky v obličeji, ale v nich se zrcadlí duše, prožitek a životní zkušenost. Duše ví, že je jí osmačtyřicet, té to vyprávět nemusím. (smích) Jsem za tohle „kombo“ vděčná. A ve svém těle jsem extrémně ráda.

Myslíš, že bys měla takový přístup, kdybys dělala nějakou běžnou profesi?
Asi bych na sebe nebyla zas tak tvrdá, ale vím, že bych na sobě makala i tak, mám to v sobě nějak zakódované. Jenže já dělám showbyznys, pracuji se sebou jako s celkem a prodávám značku Dara Rolins – ženskou, zpěvačku, umělkyni, skladatelku, obchodnici, propagátorku zdravého životního stylu, jógy… Prostě všeho, co když do svého života vpustíš, máš ve mně důkaz, že to může dopadnout jen dobře. (smích)

Lidi kolem tebe musí tvoje disciplinovanost dost štvát!
To víš, že mě někdy přemlouvají: „Dej si svíčkovou, dej si s námi dort…“ Nechápou, že tyhle věci zkrátka nejím. Moje tělo na tuto stravu není zvyklé a neumím si představit, jak by vlastně zareagovalo. V jeden moment jsem si prostě „prasárny“ zakázala, a jak někdo obětuje něco své práci, tak já obětuju tohle. Kdekdo si může myslet, že je to zbytečné utrpení. Ne! Pro mě je to cesta, nelituji ničeho. „Neprasím“ ani o Vánocích. Dám si jeden vanilkový rohlíček a to mi stačí. Maximálně když mě někdo ukecá, že se nějaké cukroví povedlo, ochutnám ho, ale jen půlku, abych mohla ochutnat ještě jiný kus. Když si dám jablečný štrúdl, vyjím jen ta jablka, těsto nechám. Takhle prostě žiju.

Jiří Pavlica: Kultura není volnočasová aktivita

Co kdybys ten řemen povolila?
To ti povím přesně, dobře bych nevypadala. Než začal covid, byla jsem zvyklá pravidelně sportovat a najednou to nebylo možné dělat tak, jak bych si přála. A v mém věku spalování už není tak rychlé, takže jsem přibrala a pak těžce, v potu tváře všechno shazovala. Bylo to tak hrozné, že jsem si řekla, že mi to příště nestojí za to. Mám nad sebou bič, že se musím postavit na jeviště a vejít se do drahého kostýmu velikosti 28, který mají i všechny moje tanečnice.

Máš vůbec nějakou slabost?
Zmrzlinu! Tu chodím občas ujídat Lauře. (smích) Radši kupuju malá balení, abych to nepřeháněla! A pak mám moc ráda vínko a dobré šampíčko s kámoškama. Občas si k tomu dám i cigárko. Když jdeme s holkama užít si trochu zábavy, což se tedy dlouho nestalo, tak si jedno, dvě zapálím. Je to takový požitkářský zvyk.

Nemáte teď s Laurou podobné míry?
Ano! Moje dcera právě dorostla do mé velikosti a nosí moje džíny! Když si něco kupujeme, někdy to bereme rovnou dvakrát. Nedávno Laura objednávala něco přes internet a říkala mi: „Maminko, objevila jsem tu jednu takovou hrozně krásnou bundu, je taková úzká. No, nevzala jsem XS, ale S, abychom ji mohly nosit obě!“ Je prostě zlatá! A boty máme taky stejné. Laura zatím nosí moje podpatky jen po domě, ale už vidím, jak na nich umí chodit líp než já.

Ty nemáš ráda podpatky?
Vždycky říkám, že je mám na fotku nebo na to, nasednout v garáži do auta, pak v nich docupitat na akci a sednout si. Pod stolem si ty boty skoro vždy vyzuji. Ale vypadají ták sexy! Vím, že mi sluší, ale nejsem to já. Já jsem Darča, co nosí nejradši pohodlné boty.