S elektřinou je to jízda

Takhle elektrokola známe i u nás, platí pro ně stejná pravidla jako pro jakákoli jiná jízdní kola, to znamená, že s nimi smíme jezdit všude tam, kam mohou bicykly, nepotřebujeme k nim doklady a k jízdě ani úřední oprávnění, žádný řidičák. Stačí zvonek, odrazky a při zhoršené viditelnosti osvětlení, děti si nasadí přilbu, dospělí si odepřou alkohol.

Nordic walking je ideálním sportem pro hubnutí

Jenže je v tom háček, tohle všechno se týká výhradně elektrokol, jejichž elektromotor má nejvyšší trvalý výkon omezený na 250 W a při šlapání pomáhá pouze do rychlosti 25 km/h, pak se musí vypnout. Přesněji řečeno, výkon se stoupající rychlostí klesá až do úplného vyřazení motoru z činnosti. Údaj pro maximální rychlost, při které nám elektromotor pomáhá, je asi nejdůležitější pro to, abychom dodržovali legislativu.

Kdybychom totiž v elektrokole měli od výrobce trvale namontované zařízení, jež by nám při šlapání asistovalo i při vyšších rychlostech, už by to nebylo jízdní kolo se všemi výhodami, nýbrž motorové vozidlo (moped, skútr) s pevně danými povinnostmi – registrací počínaje, pojištěním a řidičským oprávněním konče. Už bychom zkrátka nebyli anonymními cyklisty a třeba na cyklostezky bychom rozhodně nemohli.

Limity nejsou všechno

Kritéria (jakož i výjimky) stanovilo Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 168/2013, aby byla jednotná pro celou Evropskou unii. Když si tedy koupíme nové elektrokolo, máme certifikátem zaručeno, že náležitosti splňuje a že s ním můžeme zacházet jako s běžným jízdním kolem. A to kdekoli v unijní Evropě.

Pokud elektrokolo některý limit přesahuje, prodejce by nás na to měl upozornit, předložit příslušné doklady, a my bychom se podle toho měli zařídit a opatřit si všechny potřebné náležitosti. Z Nařízení totiž vychází i naše legislativa (je jí dokonce nadřazené), zejména vyhláška o schvalování technické způsobilosti provozu vozidel na pozemních komunikacích (č. 321/2014 Sb.) a norma ČSN EN 15194.

Pro „silnější“ elektrokola existují i výjimky, a proto se také prodávají. Jednou z nich je, že jsou určená (vedle provozu v armádě, zdravotnictví, při sportu apod.) k využití v terénu a konstruovaná pro jízdu na nezpevněném povrchu. Na speciální terénní dráze ano, doklady nepotřebujeme, pokud se s nimi ale objevíme na silnici, či dokonce na cyklostezce, bude zle.

Opravdu bude zle?

Vlastně ne tak úplně. I limitovaná elektrokola umějí jet rychleji než uvedených 25 km/h, třeba z kopce nebo když jim pomůžeme šlapáním i po vypnutí elektromotoru. To je v pořádku. Umějí to však i proto, že si je spousta majitelů nechává upravit, aby jim elektromotor pomáhal i při výrazně vyšších rychlostech. Problém to není, protože většina elektromotorů vyšší výkon hravě zvládne.

Lodní průmysl bez emisí. Ceibu poženou solární panely i elektromotory

Uvádí se, že takto upravených elektrokol je u nás v provozu až 80 %. Zní to neuvěřitelně, ale vhledem k tomu, že lze na internetu nalézt množství inzerátů nabízejících tyto služby, nemusí být odhad daleko od pravdy.

Vtip je v tom, že když jedeme na jízdním kole – a řekli jsme si, že se za něj považuje i elektrokolo určitých parametrů –, nemusíme mít u sebe žádné doklady. Policie nás zastaví, může nám dát dýchnout, případně zjistit totožnost, ale už nepozná, zda náš dopravní prostředek nemá upravenou řídící jednotku.

Bát se zřejmě nemusíme, ale přebíráme veškeré riziko, pokud se něco stane. Stačí, aby nás třeba srazil řidič auta, my se šeredně potloukli, a navíc na jeho voze vznikla značná škoda. Vina sice bude jednoznačně na něm, ale když jeho právník nechá přezkoumat naše elektrokolo a znalec zjistí, že po úpravě nevyhovovalo homologaci pro provoz na pozemních komunikacích, a to po úpravách nebude, pojišťovna, která by jinak veškeré škody platila z řidičova povinného pojištění, se zahojí na nás, vina nevina. Přijít můžeme i o záruku.

Někteří úpravci se dušují, že jejich zásah nikdo nepozná, že je ho možné zase vrátit do původní podoby a že když z terénu vyjedeme na silnici, jediným stiskem tlačítka na řídítkách máme ze silného stroje zase normální jízdní elektrokolo podle všech pravidel.

Příznivcům silných strojů je trnem v oku právě limit 25 km/h. Navrhují alespoň 30 km/h (respektive 32 km/h podle anglických 20 mil za hodinu), a to s odvoláním na třicetikilometrové rychlosti, které se v mnoha zónách zavádějí i v některých našich městech. Současný elektrocyklista je tam prý brzdou provozu, pak by nebyl.

Elektrokoloběžky

V kostce pro ně platí totéž, co pro elektrokola, i když český silniční zákon a navazující vyhlášky nejsou úplně jednoznačné (to nejsou ani u elektrokol). Dokonce samo ministerstvo dopravy připouští dvojí výklad, kdy je lze jednou považovat za bicykl, podruhé za motorové vozidlo.

Lapidárně to shrnula jeho tisková mluvčí v souvislosti s provozem sdílených elektrokoloběžek v ulicích Prahy, když ČTK řekla: „Aby šlo koloběžky považovat za jízdní kola a mohly tak být používány i na cyklostezkách nebo při místním povolení i v pěších zónách, musí splňovat několik základních parametrů.

Tereza a Matyáš Ramba: Stačí nám málo, za kvalitu si ale chceme připlatit

Jejich maximální rychlost nesmí přesahovat 25 km/h, případně po dosažení této rychlosti by se měl motor vypnout. Další omezení platí pro výkon, který by neměl být vyšší než jeden kilowatt. V žádném z případů však koloběžky nesmějí být používány na chodnících.“

Slova hezká, ale my přece víme, jaká je praxe.

Inspirace ze zahraničí

Než si vybereme
Říká se, že elektrokola je nejlepší nakupovat po sezoně, protože v létě je o ně obrovský zájem, tudíž nejsou k sehnání. A to i přesto, že jsou oproti obyčejným kolům drahá, cena nových se pohybuje v rozmezí 30 000–70 000 Kč.

Nejdříve si rozmyslíme, jak chceme elektrokolo používat, zda pro běžnou rekreační jízdu, sportování, při vysokohorské turistice nebo ke každodenní cestě do práce, a podle toho pak volíme typ.

Čím výkonnější a s delším dojezdem, tím je elektrokolo těžší. Zvažujeme tedy, zda pro něj máme vhodné garážování a dobrý přístup k elektrické zásuvce pro nabíjení, zda ho nemusíme nosit po schodech nebo ho zvládneme, i když se vybije akumulátor.

Středový motor
Výhody: nižší těžiště kola, a tím i lepší jízda, přesné dávkování výkonu, tichý chod, bezproblémová výměna kol Nevýhody: vyšší cena, vyšší nároky na seřízení

Motor v náboji zadního kola
Výhody: nižší cena elektrokola, snadný servis, díky volnoběžce lehčí jízda při šlapání bez asistence
Nevýhody: obtížnější výměna zadního kola

Pouze ze zásuvky
Při jízdě akumulátor nenabíjíme, vždy musíme použít nabíječku a elektrickou síť. Elektrokolo nemá rekuperaci, jako je tomu třeba u elektromobilů, protože takto získávané energie by bylo příliš málo, navíc by nás zařízení, které ji vyrábí, výrazně brzdilo.

Jen si vzpomeňme, když jsme používali dynamo, že to bylo mnohdy k neušlapání. Akumulátor se při jízdě nedobíjí, dojezd se řídí podle způsobu jízdy a terénu.

Co ještě může být meditace? Každý den máme tisíc a jednu příležitost pro rozvoj

S přídavným motorem
Podle výkladu ministerstva dopravy se za jízdní kolo považuje i takový bicykl, který má dodatečně namontovaný pomocný motor (elektrický, spalovací) a splňuje následující podmínky:

• nesmí se změnit charakter jízdního kola,
• montáž si nevyžádá zásah do nosných částí,
• rychlost nepřesáhne 25 km/h a výkon motoru 1000 W (u spalovacího obsah do 50 cm3),
• vše lze odejmout.

Platí to i pro tříkolky a koloběžky. Koloběžka je podle zákona jízdní kolo, děti proto potřebují přilbu.

Jen při chůzi
Ve zmiňovaném Nařízení je pro elektrokola ještě jedno omezení. Mohou mít akcelerátor, který je rozjede do rychlosti 6 km/h, aniž bychom museli šlapat. To je rychlost chůze a asistence se využívá, když elektrokolo vedeme, protože je těžší než běžné jízdní kolo. Stejný limit platí pro elektrokoloběžky, rychleji jedou, jen když jim pomáháme nohou.