Kliknutím zvětšítePamatuješ si, kdy vznikla tvá láska k tanci?
Když mi byli tři roky, vídával jsem mámu tancovat v obýváku. Byl to pro ni uzavřený svět, kde mohla být sama sebou. Když nevlastní otec odešel z domu, začala tancovat. Viděl jsem, jak je veselá a usměvavá, tak jsem si začal tancovat s ní.
Dává ti tancování podobný pocit štěstí, jako dával tvojí mámě?
Ano. Když jsem měl v životě nějaký problém, tancování pro mě bylo terapií. Z problémů jsem se vždy vytancoval. Během tancování jsem v jiném světě a všechny ty trable najednou zmizí.
Přes léto jezdíš na tábory, kde učíš tanec, vystupuješ v divadlech a zároveň studuješ. Je něco, čemu se ještě ve volném čase věnuješ?
Většinu času mi zabírá škola. Je to umělecká disciplína, ta moc nenabízí možnost věnovat se něčemu jinému. Mě to ale naplňuje, takže mi to nevadí. Snažím se propojovat různé umělecké složky. Budu dělat taneční film a často se účastním různých projektů mimo taneční obor. Věnuji se i filmovému a divadelnímu odvětví, zajímám se o produkci. Podle mě je důležité všechny tyto složky propojovat a nevěnovat se jen jedné.
Jaké jsou tvé taneční cíle?
Chtěl bych založit vlastní taneční uměleckou skupinu, která by se jmenovala generace Z. Tancovali by v ní tanečníci narození po roce 1996. Byl bych rád, kdyby se skupina věnovala komerční stránce jako je vystupování v různých klipech, ale zároveň chci vytvářet umělecká divadelní představení. V rámci komerce umělci sklouznou jen do role určitého šaška, kdy dělají to, co lidé chtějí vidět. Zároveň je to ale velká část výdělku, proto chci, aby se skupina věnovala obojímu.
Do dětského domova ses dostal v páté třídě. Pamatuješ si, jak probíhal běžný den u vás v rodině?
Pocházím z rodiny, která nebyla funkční. Nefungovala po finanční stránce, rodiče ani nevěděli, jak vychovávat dítě. Největší problém nejspíš byl, že neměli žádnou hranici mezi dospěláckým a dětským světem. Neskrývali věci, které by podle mě dítě nemělo vidět.
Jaké věci máš na mysli?
Věděl jsem, že moje máma dělala prostituci. Chodili jsme s ní i na místa, kde si podávala inzeráty. Představ si, že je ti sedm let a víš tohle. Je to divné. Fyzické tresty u nás v rodině také nebyly nic neobvyklého.
Pamatuješ si nějakou konkrétní situaci, za kterou tě fyzicky potrestali?
Jednou jsme měli jet celá rodina na kolotoče. Byla u nás i kamarádka mamky, která počůrala koberec. Nejspíš byla náměsíčná, ale svedla to na mě. Rodiče se tenkrát nezachovali správně. I kdybych ten koberec počůral, neznamenalo by to přece, že jsem špatné dítě. Nevlastní táta mi ale chytl hlavu, strčil mi nos do toho počůraného a vymáchal mi v tom obličej. Na kolotoče jsem samozřejmě nešel a asi sto padesátkrát jsem musel napsat, že nemám chcát na koberec. Taky mě zmlátil jak psa. Byl to první okamžik, kdy jsem si dovolil být na něj hnusný a řekl mu, že je hajzl.
Byla to situace, kdy uvnitř tebe začala nějaká vzpoura a byl jsi na něj hnusný i nadále?
Vůbec. Tohle bylo poprvé a naposled. Tenkrát mě zbil ještě víc. Pamatuji si ještě na situaci, kdy jsem byl ve vaně s bráchou, on za námi přišel lehce opilý a říkal mi, že jsem špinavý, že se mám pořádně umýt. Co tím myslel, mi došlo až v šestnácti.
Co tím podle tebe myslel?
Byla to rasistická narážka na mé etnikum. Já se drhnul až do krve, brečel jsem, že nejsem umytý podle toho, jak si představuje. On mi ukazoval na celé tělo, že jsem pořád špinavý. Největším andělem v celé rodině byla máma. S tou se vídám stále.
Nemluvil jsi o svém pravém tátovi. Ten byl kde?
Odešel od nás, když mi byli tři. Hodně pil, mámu mlátil. Pár let potom, co odešel nám volal a snažil se s námi spojit. Většinou volal během různých svátků a opět pod vlivem. Nejspíš na něho padala nostalgická nálada a sliboval nám, že přijede. Od těch tří let jsem ho ale viděl až v osmnácti, kde jsem proti němu musel jít svědčit kvůli výživnému. Viděl jsem ho, a vůbec jsem nevěděl, co mu říct.
Jak tahle schůzka dopadla?
Jeho první slova byla „Mrzelo mě, že jsi gay, ze začátku jsem to vůbec nezvládal, ale tak když jsi spokojený…“ A já vlastně nechápal, proč ho trápí, co jsem nebo nejsem, když se o mě několik let nezajímá. Já bych mohl být klidně na slony a mu to může být úplně jedno.
S mámou máš i hezké zážitky. Vybavíš si nějaké?
Vždy se nám snažila zpříjemnit vánoční svátky. Pamatuji si, že se jednou převlekla za Mikuláše, domluvila se se známými a přišel k nám domů čert i anděl. Rozdali nám balíčky, a to bylo moc hezké. Pro mámu to bylo něco, co sama nikdy nezažila, protože také neměla jednoduché dětství. Svátky byly vždycky hezké období. Takhle to vynahrazovala nám, ale nejspíš i sobě.
Nakonec jste tedy byli přesunuti do dětského domova. Pamatuješ si ten den?
Během let na základní škole, kdy jsem nechtěl, aby na mě bylo znát, že je v rodině něco špatně, jsem si vytvořil masku a neuměl jsem dávat najevo žádné emoce. Když jsme s bráchou odjížděli od mámy, a všichni brečeli kromě mě, říkal jsem si, že bych měl brečet, ale nešlo to. Ten den byl hodně zvláštní. Vnímal jsem to jako novou možnost a říkal jsem si: Teď ti bude líp.
Byli jste na ten odchod nějak připraveni?
Ano, měli jsme konzultace se sociálkou. Rodiče neměli peníze na to, aby nám nemohli zaplatit pomůcky třeba do školy a sociálka jim v tomhle pomáhala. Zároveň nás začali pomalu verbovat do děcáku. Říkali nám, jak se budeme mít lépe, že pojedeme k moři. A to tě jako dítě prostě naláká. Mimochodem za rok, co jsme v domově byli, jsme k tomu moři doopravdy jeli.
V dětství jsi také trpěl poruchou pozornosti a byl jsi hodně akční dítě. Udělal jsi někdy něco, z čeho jsi měl doopravdy problém?
Byl jsem ADHD. Dost lidí neví, jak s takovými dětmi pracovat. Jednou jsme na základce s kamarádem dělali o přestávce představení spolužákům. Představovali jsme si, že jsme v cirkuse a dělali jsme drezuru lva. Nikdo ale nesměl z třídy odejít, dokud neskončí představení. Jedno dítě se tam málem počůralo, protože jsme ho nepustili ze třídy ven. Takže často to byli spíš takové vylomeniny než opravdové průšvihy.
Takže ses předváděl před lidmi a dělal jsi představení už v dětství, a to ti zůstalo…
Ano. Ale byli i jiné věci. Jednou jsme se s kamarádkou rozhodli, že vysadíme umyvadlo. Zespoda byla trubka, kterou jsme odmontovali, ale už nám to nešlo dát zpátky. Začínala hodina, my jsme byli v háji a nevěděli jsme, co dělat, tak jsme to tak prostě nechali. Pak přišla učitelka, pustila vodu a najednou byla potopa v celé třídě. Tenkrát jsme dostali důtku.
Rovnou důtku?
Těch problémů bylo víc a postupně se to stupňovalo. Dělali jsme hlouposti, když na to někdo přišel, musel nás pokárat, ale nikdy jsme nebyli sprostí nebo drzí na učitele. To je možná důvod, proč nás ti učitelé měli rádi. Kompenzovali jsme to tím, že jsme byli hodně akční i v rámci třídy a kolektivu, chodili jsme na různé soutěže a dělali i něco pro dobro školy.
Ty můžeš porovnat život v rodině a život v dětském domově. V čem byl hlavní rozdíl?
Je to úplně jiné. Dětský domov je instituce, která funguje díky řádu, který se musí dodržovat. V rodině je řád taky, ale takový, jaký si rodina nastaví. Když ti něco řekne rodič, je to citově zabarvené, kdežto školský systém je úplně oploštěný od citových vazeb. V domově dostaneš materiální věci, které ti doplní to, co jsi doma neměl. Je to oblečení, jídlo, peníze a základní vybavení. Ale tu citovou stránku už ti nikdo nenahradí. Máš tam patnáct vychovatelů na jedno dítě. Každý říká trošku něco jiného a citové pouto zkrátka takhle silné vytvořit nejde.
Myslíš, že ztráta citové vazby na tebe měla vliv i do budoucna?
Myslím si, že tomu dítěti to tolik nechybí. Jsou tam děti z nefungujících rodin a vlastně ani neví, co je to mít tu správnou fungující rodinu. Já jsem to bral tak, že takhle to prostě je. Nemůžu říct, jestli mi to někdy chybělo, protože to nemám s čím srovnávat. Mně dětský domov vyhovoval.
Co se ti na dětském domově tolik líbilo?
Říkal jsem si, že toho využiji proto, aby se rozletěl. V domově jsem měl více možností. Nebral jsem to jako náhradu rodiny, ale jako možnost, se někam posunout. Kdybych zůstal v rodině, která nefunguje, asi bych zakrněl a zúžil by se mi rybníček možností. Určitě bych se nevěnoval tanci jako teď. Dostal jsem se do New Yorku, do Japonska… Kdyby mi tohle někdo řekl v deseti letech, poklepu si na čelo a řeknu, že se zbláznil.
V dětském domově začali tvůj talent rozvíjet, že?
Do tanečních kroužků jsem chodil už v rodině. V domově byli ale lepší finanční podmínky, a tak jsem začal tancovat profesionálně. Jezdili jsme na soutěže, mistrovství republiky. Paní ředitelku potom napadlo, že bych mohl zkusit konzervatoř v Praze a pak už to bylo rychlé. Dělal jsem zkoušky na HAMU, kam jsem byl přijat a teď studuji choreografii.
Odešel jsi z Vizovic v patnácti letech do Prahy. To musel být docela šok…
Bylo to šílené. Odešel jsem z vesničky, kde se všichni znají do hlavního města. To tempo Prahy je úplně jiné. Přijde mi, že na vesnici a celkově na Moravě jsou lidé víc v pohodě, tolik se nestresují a tempo života je tam pomalejší. Praha má zvláštní hlavně ten rytmus. Náročné byli i požadavky školy. Pochopil jsem, že svět mi neleží u nohou a je potřeba dělat něco pro to, abych mohl sám fungovat. Pražské děti mají taky jiné názory a pohledy na svět. S tím jsem se musel potýkal.
Setkal ses někdy s negativní reakcí okolí kvůli tomu, že jsi vyrůstal v dětském domově?
Ne. Spíš to byli údivy. Často jsem slýchal: „Páni, ty jsi z dětského domova? To bych do tebe neřekla.“ Když jsem se těch lidí ptal, co čekali, řekli mi, že někoho hloupějšího. Já se tomu ale nedivím. Ve většině případů děti z domova udělají učiliště, v osmnácti vypadnou a jsou problémové.
Čím si myslíš, že to je?
Dost často se v osmnácti letech vrací právě k té nefungující rodině. Při odchodu z domova dostanou děti peníze. Je to maximálně dvacet pět tisíc, ale tato částka je pohyblivá a každé dítě dostane jiný peněžní obnos. Rozhodně to ale nestačí na postavení na vlastní nohy. Rodina se o tom dozví a začne toho využívat. Ty děti si myslí, že je rodina zase přijme, protože i když je ta rodina špatná, inklinuješ k ní. Jenže v tomto případě chtějí jen využít těch peněz.
Podle čeho se určuje, kolik, kdo dostane peněz?
Maximální částka je dvacet pět tisíc, ale mění se to podle toho, jak je dítě zlobivé. Pokud je divoké, dělá kraviny a například rozbije dveře, tak se mu z té sumy něco odečte. Vychovatelé mají o dětech neskutečný přehled. Každé dítě má svou vlastní složku, kde jsou o něm všechny informace. Jeho úspěchy, pády, psychologický postup. Někdo může dostat třeba jen deset tisíc.
Ty jsi neuvažoval o návratu domů?
Vůbec. Vážím si své mámy, ale vím, že se na své nohy musím postavit sám. V dětském domově jsem dokonce přemýšlel, že bych se chtěl dát adoptovat. Chtěl jsem mít lepší rodinu.
Je něco, co tě na životě mimo dětský domov překvapilo?
Nejvíc určitě ta finanční stránka. Uvědomit si, kolik, co stojí, co si můžu dovolit, že nic není zadarmo a že když ti dojdou peníze, tak nemáš bezednou peněženku. Rodiče tě na to nějak připravují postupně a přicházíš si na to přirozenou cestou. U dětí z dětského domova to přijde najednou. Ve většině případů tak, že zakopneš a teprve ti dojde, že si musíš najít brigádu. Jednou se mi podařilo jít s financemi do mínusu a takhle jsem si uvědomil, že musím něco dělat jinak.
Ty teď pracuješ, studuješ, žiješ s kamarády, ale pořád si vedený pod dětským domovem. Co se pro tebe ještě změní, až od nich odejdeš úplně?
Zatím mi domov pomáhá i finančně, ale zmizí hlavně ten pocit, že se mám kam vrátit, když něco podělám. Normální dítě půjde k rodičům, kteří ho na nějakou přechodnou dobu zabezpečí. Nabere tam síly, aby opět mohlo vyletět z hnízda. Když já vyletím a spadnu na hubu, musím se zase zvednout a vyletět sám. Už mi nikdo nezavolá a nezeptá se mě, co potřebuji.
Je něco, co by se podle tebe mělo v dětských domovech změnit, aby se dětem dařilo lépe?
Pro vychovatelky je to prostě práce a nemůžou mít k dětem takový vztah, jako je v rodinách. Podle mě je ale hrozně důležité dětem porozumět. V dětském domově ti říkají, jak se máš chovat, že si máš uklidit a udělat úkoly. Výchova je tam hodně na rozkazovací úrovni. Nikdo tě ale nevyslechne a nezeptá se, jak se máš nebo co tě trápí. Ta teta tam má totiž dalších osm dětí, kterým musí říct stejné rozkazy, což je podle mě špatně. Výchova by měla být postavena i na důvěře a vzájemném porozumění.
22
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
