V obci jakoby se zastavil čas. Předjíždím traktor a parkuji u domu pana Milana Foukala. Tedy spíš u statku. Vítají mě psi, kočky, slepice, králíci, ale hlavně třináct krásných a viditelně vděčných koní.

Pan Foukal je totiž chovatelem, trenérem a úspěšným žokejem. Hlavně však neskutečně zajímavým člověkem s ohromně těžkým osudem.

Pokud víte něco o Josefu Váňovi a jeho problémech, žasli byste, kolik toho mají společného. Těžké úrazy, mrtvice, klinická smrt… a samozřejmě se velmi dobře znají. Nebýt osminásobného vítěze Velké pardubické, Milan Foukal by stěží mohl fungovat jako nyní.

Po těžkém úrazu a mozkové příhodě to byla právě Váňova záhadná léčitelka, kdo dal panu Foukalovi šanci na návrat k životu, který miluje.

„Je zajímavé, jak si lidský mozek pamatuje. Když ztratíte dvacet procent paměti jako já, musíte ji procvičovat a potkáváte lidi, kteří vám zážitky vrací. Na hodně si tak vzpomenete. Najdete i věci, které jste si myslel, že jsou už vymazané,“ pronesl Milan Foukal na úvod našeho povídání. No, to bude zajímavé, říkám si.


Jak jste se k ježdění dostal?
Začal jsem jezdit v Loučanech u Olomouce. Prostě jsem si řekl, že budu jezdit na koních. Říkali mi, že vždy věděli, že do toho půjdu. Posadili mě tenkrát na bavora bez sedla. Měl udělat tři kroky dozadu, na ten třetí se postavil na zadní a já jsem z koně sjel na zadek dolů. Mysleli, že ode mě budou mít klid, ale já tam byl další den znova. A už jsem u toho zůstal.

Kterého jezdeckého úspěchu si nejvíce vážíte?
Úspěchů bylo hodně. Pro mě osobně je asi nejvíc vítězství se Salmi (v roce 1989 v Šamoríně, pozn. red.). Tu kobylu jsem vychoval, natrénoval si ji a získal s ní titul žokeje. To znamená, že jsem si připsal padesáté vítězství. To pro jezdce hodně znamená.

Co vy a slavná Velká pardubická?
Mým snem bylo Velkou pardubickou jet, váha ale říkala něco jiného. I když jezdil jsem i steeplechase, třeba ve Velké slušovické jsem byl na druhém místě. Ale spíš jsem byl rovinový jezdec. Pak jsem přešel na trenérství a připravil jsem klisnu Hřivnu, která přišla z poslední pozice na Velké pardubické v ohromném závěru pátá. A to po velké kolizi na Havláku. Kdyby ta kolize nepřišla, možná mohla bojovat i o vítězství.

Jak jste se poznal s Josefem Váňou?
Působil jsem na Opavsku, kde jsem jezdil pro všechny okolní stáje. Takže jsem měl v tréninku i koně ze Světlé Hory. Setkával jsem se s ním prakticky neustále. Ta spolupráce fungovala.

Dlaždice mi spadla přímo na krk

Později vám pan Váňa pomohl. Jak ale vlastně došlo k vašemu úrazu a následné mrtvici?
Pracoval jsem jako hasič a měli jsme zásah v Přerově. Slečna nezvládla řízení a narazila čelně do budovy Komerční banky. Přijeli jsme jako výjezd, vylezl jsem z auta a z banky se na mě odchlípla osmdesátikilová dlaždice. Spadla mi přímo za krk, kdybych neměl helmu, měl jsem zlomený vaz. Po operaci tam zřejmě zůstala nějaká sražená krev. Ta se mi časem uvolnila do mozku.

Když se na vás nyní dívám, vypadáte jako naprosto zdravý člověk. Jak jste se z toho dostal?
Byl jsem na tom velice špatně. Už jsem si myslel, že by pro mě byla lepší smrt. Ale pořád mě držela myšlenka, že se člověk musí zvednout a jít dál. Na Vánoce pak běžel v televizi film o Pepovi Váňovi (film Váňa z roku 2002, pozn. red.). Protože se s ním znám, tak jsem mu prostřednictvím manželky zavolal, jestli by mi nedomluvil tu léčitelku, o které ve filmu mluví. Když se vrátila z Ameriky, kde léčila nějaké filmové hvězdy, tak se mi ozvala. Přijel jsem a tak, jak jsem na léčitelství nikdy nevěřil, tak teď věřím, že Matka Tereza opravdu měla nějaké nadpřirozené schopnosti (úsměv).

Léčitelka kolem mě začala mávat rukama

Jak se o vás Váňova léčitelka starala?
Před procedurou jsem byl ve stavu, že jsem nemohl mluvit, jen jsem mumlal a kýval hlavou. No a paní kolem mě začala jaksi mávat rukama. Takže jsem si v duchu říkal, člověče, Pepo, do čeho jsi mě to zatáhl (smích). Paní věděla, že mám za sebou mrtvici, ale postupně sama přicházela na různé další úrazy z mého života. Postupně mi pomohla odbourávat jejich následky. Bylo to neskutečné.

Jaké výsledky se tedy dostavily?
Přijel jsem z Prahy a tři dny a tři noci jsem prospal. Téměř jsem nepil, nejedl, jen jsem si zašel na záchod a zpět do postele. Stalo se pak něco, čemu bych nevěřil, kdybych to nezažil. Začal jsem koktavě mluvit, začaly mi fungovat ruce, nohy i hlava.

Neuvěřitelné, co na to vaši doktoři?
Pro mého neurologa už to nebylo tak velké překvapení. Ten sám léčitelství už zažil. Ale předtím mi tvrdil, že budu mluvit tak za rok. Když jsem s ním za dva dny docela dobře začal komunikovat, docela se divil.

Takže jste se hned dostal zpátky do běžného života?
Ty začátky samozřejmě nebyly jednoduché. Mnohé jsem se musel učit znova. Básničky, písničky. Protože mám děti, tak jsem se zdokonaloval s nimi. Pak mi paradoxně pomohly sociální sítě. Narazil jsem tam na lidi, kteří mě znali. Ti mi pomáhali vracet paměť.

Jak jste se dokázal starat o stáj?
Velká váha ležela po tu dobu na dětech a manželce. Říkám, že to tady zmrzlo, bylo to ledové království. Ale postupně jsem se vracel zpátky, začal jsem i chodit do práce, abych na koně měl. Je to o tom, že to nedělám pro sebe. Jako hasič jsem si vybudoval nějaké sociální cítění. Jako člověka vás to změní. Vím, že jsem tady nejen pro naše děti, ale i pro ostatní, i pro dospělé, kteří se chtějí bavit. Začal jsem to dělat pro všechny.

Práce léčí

V Radkově Lhotě proto pořádá váš Jezdecký oddíl nejrůznější akce, vlastně vám teď začíná sezona, je to tak?
Akce jsem se snažil dělat, i když jsem na tom byl špatně. I to mě ve své podstatě nutilo přemýšlet. Práce léčí. Pomohli mi koně, rodina, i víra, že se dokážu vrátit. Nejbližší akcí teď bude Vítání jara a otevření hipostezky 31. března. Zároveň si jezdci mohou zazávodit na malých závodech. Největší akcí bude 10. června Velký den koní a dětí. Je to asi čtrnáctý ročník. Je spojen s neoficiální výstavou pro všechny.

Budete také pořádat nějaké dostihové závody?
Chceme navázat na tradici, kdy jsem byl ještě v pořádku. Dostihy jsme pořádali naposledy v roce 2008. Jde mi o to, že každé sportovní odvětví musí mít určitou základnu. Dřív tady bývaly pouťáky (druh neoficiálních závodů, pozn. red.). Na loukách, pastvinách, strništích. Pořádaly se skoro všude. Bylo hodně závodů a bylo z čeho vybírat. Jezdecké kluby postavily do takových dostihů své koně. Nemusely vyhrát, ale získávaly talenty. Tohle tady chybí. Možnost seberealizace mladých jezdců. Dostihový sport by se měl otevřít pro všechny. Je potřeba začít opět od začátku, jestli chceme kvalitu tohoto sportu udržet.

Proč se jezdecký sport vydal podle vás touto cestou?
Dostihová autorita v České republice zakázala pouťáky z toho důvodu, že lidé toho začali zneužívat. Začalo se běhat o takzvané obálky, takto jste si mohl vydělat třeba i dvacet tisíc. Tím pádem se jednalo o malé daňové úniky. Proto se to zarazilo. Rozhodl jsem se, že to novým legálním způsobem udělám sám. Bude se jednat o hobby dostihy, které nebudou zkouškou výkonnosti. To znamená, že se bude běhat o pohárek a o stužku, ne o peníze. Je to dobrá věc. Dostihy pro veřejnost a studenty zemědělských škol, kteří by si takto mohli získávat praxi.

Pět situací, kdy jsem byl na hraně života

To zní jako zajímavá myšlenka. Cítíte, že něco podobného je vaším posláním?
Moje manželka vždycky říká, že pánbíček má se mnou jiné úmysly, mám toho na světě udělat ještě víc, proto mě nenechal umřít. Prožil jsem klinickou smrt, při povodních v roce 1997 jsem se málem utopil. Těch situací, kdy jsem byl na hraně života, bylo asi pět.

Klinickou smrt? O tom jste mi ještě nepověděl…
Bylo to po závodech v Karlových Varech někdy v roce 1996. Vypadl jsem ze sedla, ovšem dokázal se do něj hned vrátit. Hlavou jsme se ale s koněm srazili. Měl jsem těžký otřes mozku. Dojel jsem to na šestém místě. Jenže předtím jsem jezdil Hřivnu, která byla druhá, ale ten dostih byl anulovaný. A protože jsme s Pepou Váňou byli správní soupeři, tak jsem říkal, že musím jet a nenechám ho vyhrát. Podepsal jsem reverz. Zase jsem skončil druhý, ale bohužel už mě sundávali z koně a byl jsem na tom špatně. Opět jsem podepsal reverz a nechal se převést do Přerova do nemocnice. Celou cestu z Karlových Varů jsem zvracel a dehydroval organismus. Nebýt paní Krajčovičové, tak v Přerově nepřijdou na to, že mi selhaly ledviny. To ona jim řekla, že jsem celou cestu zvracel. Takže mi vzali krev a zjistili, že mám vysoké procento otravy krve. Okamžitě mě vezli do Ostravy – Vítkovic. Tam mě náhodou přijal doktor, který se narodil v ten samý den jako já, jen asi o půl hodiny dřív. Řekl mi, že jsem měl dvacet minut před smrtí.

Na závěr snad jen, jaké je vaše životní krédo?
I když spadnu na dno, nesmím tam zůstat, ale odrazit se a jít dál. Bojovat sám se sebou, s tím, co mi život nastraží. Život je boj a je krásné nad ním vyhrát.


Milan Foukal ▸ Narodil se 21. září 1963 v Ostravě.
▸ Na přelomu 80. a 90. let patřil mezi nejlepší jezdce Československu.
▸ Za sebou má nejeden vážný úraz, po jednom z nich byl dvacet minut od smrti.
▸ Jako trenér dosáhl největších úspěchů s klisnou Hřivnou, vítězkou Ceny Labe a pátou z Velké pardubické.
▸ V letech 1992 – 2010 pracoval jako hasič, byl oceněn za zásluhy při povodních v roce 1997.
▸ Mezi lety 2011 – 2013 musel vlivem vážného pracovního úrazu podstoupit operaci krční páteře, následně prodělal mozkovou mrtvici, po níž mu hrozilo celoživotní zdravotní omezení.
▸ Dnes provozuje Jezdecký klub v Radkově Lhotě, kde trénuje a chová 13 koní, angažuje se v obnově hobby dostihů v ČR.

Josef Váňa ▸ Osminásobný vítěz Velké pardubické a největší postava Českého dostihového sportu.
▸ Během veleúspěšné kariéry prodělal neuvěřitelné množství úrazů, včetně klinické smrti po mozkové mrtvici.
▸ Ve filmu Váňa z roku 2012 prozradil, že mu obrovskou měrou pomohla léčitelka z Prahy, hlavně po mozkové mrtvici.
▸ Poté, co jej kontaktoval jeho známý Milan Foukal, neváhal a zařídil mu péči věhlasné léčitelky, dokonce mu ji údajně zaplatil.
▸ Dnes provozuje tréninkové středisko, angažuje se i v politice, v roce 2016 neúspěšně kandidoval na pozici senátora obvodu Karlovy Vary.