„Nebo jednou, když jsem byl u dědy, vytáhl ze šuplíku boxera a povídal, že v baráku vykradli souseda. Řekl mi, že je na něj nachystaný,“ připomněl, že Venclovský býval nejen plavcem a otužilcem, ale také profesionálním boxerem.

Poslední vzpomínka, kterou Petr Válek vylovil v paměti je asi tou nejsmutnější. „V první třídě mě paní učitelka požádala, jestli by pro nás děda neudělal besedu. Za týden jsem jí pak oznámil, že umřel,“ odmlčel se. „Děda je pro mě a určitě pro každého zimního plavce vzor,“ má jasno.

Ano, Petr Válek je také závodním plavcem, cesta k osudovému sportu ale byla klikatá.

„Přáním dědy bylo, abychom s bratrem Pavlem a bratrancem Jardou chodili na základní plaveckou školu. Bohužel, po základce nikdo z nás neplaval. Když ale děda měl Memoriál na Laguně nebo silvestrovské plavání v Bečvě, tak jsme babičce vždy dělali doprovod,“ zmínil.

Ke sportování a závodění se Válek přeci jen vrátil. Jsou to čtyři roky, co plave za oddíl DZP Haná Prostějov pod trenérkou Danou Zbořilovou, další přemožitelkou kanálu La Manche.

„Mým prvním závodem byla dvacetičtyřhodinovka ve štafetě. Bylo nás šest a skončili jsme třetí ze sedmi štafet. Uplavali jsme přes 86 kilometrů a já z toho necelých 14, nejvíc z celého týmu. Od té doby se mi změnil život, v zimě jezdím na závody skoro každou sobotu,“ vrátil se k počátkům svého soutěžního plavání.

Od té doby vybojoval několik medailí, cílem ale pro Petra Válka není sbírání úspěchů. „Dělám to, protože mě to baví,“ má jasno.

Problém pro něj není voda o teplotě 0,6 stupně Celsia či uplavání 25 kilometrů po proudu.

Dědeček by byl jistě hrdý.